Muži z minulosti

Prožíváme spokojené partnerské vztahy, ve kterých se ale občas objeví nějaká mezera. A my pak do těch krátkých chvil prázdna vtahujeme muže, se kterým nebudeme nikdy žít, ale na kterého budeme vždycky myslet.

Přiletěla jsem domů po šíleném dni a těšila se, jak si napustím vanu, dám si skleničku červeného, a jestli v televizi budou dávat něco, u čeho bych mohla v klidu usnout, bude to fajn večer. Když jsem byla mezi dveřmi bytu, zazvonil telefon. Sotva jsem k němu stačila doběhnout a stroze do sluchátka říct: „Prosím.“ Pak jsem ale tón hlasu úplně změnila. Byl to totiž on. Ne ten, se kterým teď prožívám plnohodnotný partnerský vztah, ale ten, kterého jsem asi deset let neviděla, pořád na něj nostalgicky vzpomínala a představovala si, co by bylo, kdyby. Svým fantaziím jsem docela podléhala a až masochisticky jsem se v nich vyžívala. Zeptal se, jestli půjdu na sraz s bývalými spolužáky ze základky. Vůbec se mi tam nechtělo, ale svůdné myšlence, že tam bude, jsem neodolala. Místo vany přišla na řadu sprcha, úprava make-upu a vlasů, výměna oblečení – a na sraz jsem šla. Hlavním motivem bylo vidět ,jediného‘ člověka. Toho, kterého jsem ve svých sedmnácti letech, pološílená gymplem a skvělou partou, přehlédla stejně jako jeho signály o tom, že pro něj možná znamenám víc než ostatní holky. Se zděšením jsem pak v osmnácti otevírala dopis, ve kterém jsem se dočetla, že mě zbožňoval. Vždycky jednou za čas jsem si na něj vzpomněla a bylo mi strašně smutno. Měl něco, proč jsem si myslela, že stojí za to s ním být, a tak jsem byla zvědavá, kam to dotáhl. Byl chytrý, všechno mu šlo a nemusel se vůbec učit, psal ty nejlepší slohy a vždycky se kolem něj točili podivní lidé, kteří mě fascinovali.

Když zvědavost vítězí
Na třídní sraz přišel a nevypadal zrovna nejlíp. Jen ty jeho oči byly pořád krásně modré. Jinak jsme neměli vůbec nic společného – on byl proti vstupu do EU, já byla pro, on nadával na všechno, co se děje, a mně zrovna život přišel strašně fajn, já pila gin s tonikem a on prokládal benešovskou desítku jedním panákem za druhým. A já najednou zjistila, že on už není a že byl jenom krásnou představou o romantické lásce, která mi pomáhala překonávat nudu všedních dnů.

Moc dobře vím, že v tom nejsem sama. Většina žen, se kterými jsem při přípravě tohohle článku mluvila, má muže z minula taky. Jednoho, se kterým usínáme a chceme žít po zbytek života. A pak druhého, kterého jsme buď kdysi měly, nebo moc chtěly mít, nebo ani neměly, ale prostě jsme s ním na okamžik byly. Tenkrát to s ním z různých důvodů nevyšlo, ale teď nám při myšlence na něj příjemně mrazí v zádech a někdy až sykneme rozkoší při představě, že by se nás náhodou letmo dotkl. Upínáme k němu svoje myšlenky a přesvědčujeme se o tom, jak by nám skvěle rozuměl. Co se to s námi ve skutečnosti děje? Neutápíme se v představách o něčem, co doopravdy není možné, nedoplňujeme si do života něco, co nám chybí? Nebo právě takovéhle vzrušení při myšlence na něj znamená, že bychom se k němu měly vrátit?

Soukromá psycholožka Olga Havránková, která přednáší na Filozofické fa­kultě Univerzity Karlovy, říká, že myšlenkami na někoho z minula si třeba kompenzujeme něco, čeho se nám někdy nedostalo. „Někdo může mít kvalitu, která nás výjimečně oslovuje a kterou jsme u nikoho jiného nepoznaly. Může to být třeba šmrnc, společný zájem nebo stejný druh humoru. Zároveň ale ostatní vlastnosti dotyčného nemusejí až tak pasovat k našemu životu. To ale už většinou nechceme vidět,“ potvrzuje všudypřítomné fantazie o muži z minulosti Olga Havránková.

Jen ho nechci ztratit
Mnohé z nás si tak občas přivolávají nějakého hrdinu, který okoření jistotu spořádaného koloběhu. „Někdy se stává, že ve vztahu, který normálně funguje, něco malinko chybí a my sníme o tom, že s jiným člověkem by to nechybělo,“ tvrdí psycholožka Havránková. Podobnou zkušenost má i sedmadvacetiletá sekretářka Olga, která i přes tříletý spokojený vztah občas zatouží po své prázdninové lásce Viktorovi. „Seznámila jsem se s ním v Chorvatsku a prožili jsme krásné léto. Ale tak to mělo taky skončit. Rozcházeli jsme se asi po třech měsících a já na něj pořád nemůžu zapomenout. Nechtěla bych s ním znovu být, přitahuje mě to, že má přítelkyni, ale zároveň na mě trpí, a tak by mě zajímalo, jestli by se dal svést,“ prozrazuje, zatímco popíjí své oblíbené cappuccino. Nemyslí si, že by nějak mohla ohrozit svůj současný harmonický vztah. „Stejně bych to neudělala, asi bych na poslední chvíli couvla. Měla bych hrozné výčitky, a za to mi to nestojí,“ dodává. A psycholožka Havránková doplňuje jednu důležitou a podle ní velmi pravdivou myšlenku, že když vztah nestojí za to, abychom byli věrní, tak za moc vlastně nestojí.

Připadá vám to trochu staromódní? Který vztah ale vydrží nápor minulých přátel nebo přítelkyň? Pětadvacetiletá studentka překladatelství Markéta žila s Petrem pět a půl roku. „Byl to kluk, se kterým jsem měla první sex, bydleli jsme spolu, když se naši rozváděli. Dělal mi mámu i tátu dohromady,“ říká Markéta a objednává si skleničku bílého vína. Uvědomuje si, že to nebylo k normálnímu životu. „Petr byl inteligentní, ale žádnou školu nedokončil. Pil a někdy byl na mě hrozně zlý,“ říká Markéta. Dodnes ji ale Petr zajímá, a nikdy mu nedokázala říct, že na něj kašle. „Klidně s ním strávím dvě hodiny na telefonu nebo v kavárně. Pořád v duchu řeším, jestli bych byla nešťastná, a jestli by to bylo pořád tak hrozné, kdybychom spolu zůstali, nebo jestli by to bylo jiné,“ dodává Markéta, která žije s novým přítelem a plánuje s ním budoucnost. „Pořád se sama sebe ptám, jestli mám vyměnit funkční vztah za něco, z čeho jsem už jednou utekla. Rozumově vím, že bych s ním být nemohla, ale cítím, že bych chtěla zažít, jaké by to bylo, kdyby…“ Snažit se navazovat kontakt s někým, s nímž vztah v minulosti skončil, nemusí být podle Olgy Havránkové pokusem vztah oživovat. „Třeba daného člověka nechceme ztratit docela,“ dodává další zkušenost ze své psychologické pra­xe.

Partner ať to radši neví
Když se nám muž z minula vkrádá stále častěji do myšlenek, je jasné, že časem budeme chtít představy zhmotnit a sejít se s ním. Je ale potřeba si dávat pozor na to, že náš stálý přítel vůbec nemusí cítit a chápat rozdíly mezi vztahem z minulosti a tím, co je teď. „Žena může přesně vědět, že svým chováním nijak neohrožuje současný vztah. Má srovnané, že rozhodně nejde o obnovení sexuálního vztahu. Jenomže její partner to vědět nemusí, a často to chápe tak, že už ho partnerka nemá dost ráda. Ptá se, proč to vlastně dělá, když on se přece se svými bývalými taky neschází,“ naráží psycholožka na úskalí spojená se vtahováním jiných mužů do partnerských vztahů. A dodává: „Říká se, že mezi mužem a ženou nemůže být přátelství. Jsem hluboce přesvědčená, že může, ale většinou až poté, co vztah skončí.“

Jestli ale za setkáváním se s mužem z minula stojí hlubší příčiny, jako jsou únik, touha koketovat nebo záliba svádět, můžete nabourat fungující vztahy. „Když se zamyslíme nad motivy, které vedou ženu k myšlenkám a fantaziím o tom, co by bylo, kdyby byla s mužem z minulosti, zjistíme, že může jít o nedostatek některé ze základních potřeb, která nebyla v dětství uspokojena,“ doplňuje Olga Havránková. Znamená to, že něco, co nám nebylo dopřáno, bychom chtěly dostat teď. Zase je to ale očekávání něčeho, co není reálné. „Lidi, kteří si myslí, že jim vztah vyřeší život, zapomínají, že ho vytvářejí oni sami, že vztah je jejich produktem a že nejde čekat na někoho, kdo přijde a naplní jejich potřebu ochrany nebo krmení,“ rozebírá možné příčiny Havránková. Nakonec by takový vztah brzy vyhořel.

Nenechte vztah hladovět
Je totiž potřeba, aby oba partneři vztah vědomě sytili a podporovali. Je znakem nezralosti si myslet, že vztah s idolem vás bude naplňovat výhradně vzrušivými podněty, zatímco ten, kterého máte doma, chce být i krmen (rozumějte podněty a láskou). „Lidi, kteří jsou si nejistí a které přestane naplňovat odezva od nejbližšího člověka, si můžou začít vytvářet okruh jiných lidí, od nichž vyžadují potvrzení sama sebe. Je to známka nedospělosti a takový člověk by si měl začít řešit vnitřní problémy. Když je popsaný způsob života vyhraněný, je to případ pro psychoterapii. Ta by se měla zabývat návratem do životního období, kdy nebyla uspokojována nějaká potřeba. Nemusí jít o léčbu, ale je dobré si uvědomit, že dělám něco jinak než ostatní,“ říká Havránková.

Naučme se milovat
Jak ale přežít, když jsme zvědavé, co náš vysněný dělá, a nutně ho potřebujeme vidět? Psycholožka Havránková doporučuje přemýšlet, jaký je váš současný přítel a jestli se mu můžete svěřit se vším. „Nejsem přesvědčená o tom, že si lidé mají sdělovat úplně všechno. Každý máme tajné věci a musíme zodpovědně zvažovat, jestli je do vztahu pouštět, nebo ne,“ tvrdí Havránková. Je jenom na naší odpovědnosti, jak k muži z minula přistupujeme a nakolik se necháváme příjemnými vzruchy pohltit. Když nejsme k sobě a současnému vztahu upřímné, může se stát, že naše chování bude vnímané jako nevěra. Důležité ale je dát myšlenkám prostor a uvědomit si, kam a proč směřujeme. Někdy nám takové uvědomění může trvat léta a někdy se k němu nedobereme vůbec. Ani to není špatně. Vždyť to, o co se snažíme celý život, je vyznat se samy v sobě, což je někdy úkol nadlidský.

Svět naší fantazie nezměníme, a tak se nám asi bude pořád stávat, že si budeme představovat, že někdo má něco, po čem tolik toužíme. Jednou ale třeba pochopíme, co tak úžasně popsal Robert Johnson ve Věčném příběhu romantické lásky. Můžeme se naučit, že milostný vztah (láska) se nedá oddělovat od přátelství a závazků. Můžeme se naučit, že podstata lásky neznamená využívat ostatní k tomu, aby nás učinili šťastnými, ale podporovat toho, koho milujeme, a stát při něm. A pak možná ke svému překvapení zjistíme, že ani tolik nepotřebujeme být milovány, ale víc než cokoli jiného potřebujeme milovat.