Mrchou do konce života
Zlodějky. Vypočítavé mrchy, které ukradly dětem otce. Tak je vidí jejich okolí. Co strašného tyhle ženy spáchaly? Jen našly toho pravého. Bohužel až jako ‚ty druhé‘.
Nasaďte citlivost a respekt
Ačkoli je to těžké, přece jen se ‚vetřelkyně‘ časem mohou dočkat toho, že je partnerova rodina začne postupně přijímat. Existuje nějaký návod, jak se mohou nové partnerky chovat, aby pomohly co nejrychlejšímu uklidnění situace? „Měla by z nich být cítit jakási pokora a respekt k manželově předchozímu vztahu a životu,“ radí psycholožka z pražské poradny pro mezilidské vztahy Jitka Douchová. „Neměly by si vynucovat pozornost. Zároveň by ovšem neměly stát stranou a čekat. To by se celému vztahu jen vymstilo.“
Mohou vůbec nové manželky po rodině partnera chtít, aby je přijala? „Ano, ale za určitých podmínek,“ tvrdí psycholožka. V první řadě potřebují, aby jejich partner stál pevně za nimi. „Pak je třeba postupovat citlivě, aby okolí nevnímalo nějaký tlak. Nebo aby příbuzní či známí necítili, že jsou ke kontaktu nuceni,“ popisuje Jitka Douchová a dodává, že nemá cenu na předchozí partnerku žárlit, soupeřit s ní, a vstupovat tak neustále do nějakého pomyslného partnerského trojúhelníku. Jednou z největších (a častých) chyb také bývá snaha nahradit manželovým dětem matku.
Pokud se ocitnete v pozici ‚mrchy‘, která odlákala cizího muže, je důležité počítat s tím, že všechno potřebuje především svůj čas. „Občas se stává, že když se negativní emoce uklidní, mohou se z bývalé a současné manželky stát dokonce i kooperující ženy, což je určitě dobré v zájmu dětí,“ dodává psycholožka Douchová. „Záleží opravdu jenom na míře citlivosti, vkusu a elegance, s jakou žena do nové rodiny vstoupí.“
Čas věci trochu urovnal i v případě Lenky. „Postupně mě začali brát Karlovi kamarádi,“ dokončuje svůj příběh. Také sousedi si po téměř čtyřech letech na Lenku ve městě zvykli. Odpovídají jí na pozdrav, nejsou zlí na malou Aničku. Karel, který byl Lence po celou dobu oporou, požádal své rodiče, aby se občas přijeli podívat na vnouče. „Jsem ráda, že Anička má i druhou babičku a dědu. Sice jsem už smířená s tím, že já pro ně budu vždycky ta špatná, ale jsem moc ráda, že přijali vnouče a že zášť necítí vůči ní,“ říká Lenka a dodává: „Mnohým to může znít jako ideál – nemám tchyni, ale dcera má babičku,“ usmívá se hořce. Sama ale ví, jakou cenu musela za tuto ‚výhru‘ zaplatit.
TEXT: IRENA SLÁDEČKOVÁ
