Nakoupila jsem a s Karolínou jsme udělaly úkoly. Ostatní je na tobě, zlato! Denisa líbne na tvář manžela, co právě přišel z práce, a bere si kabát. „Dorazím ráno!“ Tomáš kývne a poznamená: „Chovej se slušně, ať nejsou stížnosti!“Že se vám ta situace zdá být drobet divná? Nebo snad nenormální? Denisa s Tomášem se vašim námitkám vysmějí. Proč ze soužití dvou lidí dělat drama? Tomáš byl o víkendu na rybách. Kde a s kým, to jeho žena nevěděla a vědět ani netoužila. Tomáš se dnes zase neptá, jak ona stráví noc... Ti dva se dohodli na svobodě.
Manželské zemětřesení. Kdepak, v tom domě na kraji Prahy, kde třicetiletý advokát a jeho žena, majitelka kadeřnictví, bydlí, se nekoná žádná manželská krize! Ti dva se mají rádi, nenudí se spolu, ale také se neotravují otázkami, které je nebaví. Tedy – ideální model manželství? Zdá se. Přinejmenším velmi moderní.
Denisa a Tomáš nejsou sami, kdo se rozhodli žít v rozvolněném svazku. Svobodu ctí řada lidí nade vše. Snad se dá dokonce říct, že je to téma doby a také české společnosti. Představa, že bychom měli někomu každý den skládat účty za své jednání, že bychom měli být na někom závislí, nebo ho měli dokonce poslouchat, je pro většinu z nás neúnosná. Proto řada dnešních třicátníků už svatbu dávno škrtla z životního programu. Preferují nesezdaný partnerský vztah, někteří jdou tak daleko, že vedou sólo život.
A pak jsme tady ještě my, ti další. Chceme být také volní nebo volné, ale netoužíme zrovna po samotě. Nechceme se také zříct možnosti mít děti, a už vůbec je nechceme o samotě vychovávat (a na všechny průšvihy, strachy a odpovědnosti být samy nebo sami), ale na druhé straně nás model klasického manželství upřímně děsí. Co s tím? Existuje vůbec způsob, jak si uchovat nezávislost a osobní svobodu v bytě a v ložnici, které sdílím s manželem nebo stálým partnerem?
„Jde to,“ tvrdí sociologové. Zvláště ti ze západní Evropy potvrzují, že případy, kdy muž a žena žijí vedle sebe, ale přitom každý po svém, už dávno nepatří do kategorie společenských výstřelků. Takových párů jen ve Francii přibývá geometrickou řadou. Čím dál víc je jich i u nás. Až se dá mluvit o celospolečenském trendu.
Máme dítě. No a co? „Nemá-li volný svazek rodičů negativní vliv na děti, je to v pořádku,“ říká Olga Kunertová, psychiatrička z pražského centra Gaudia. Patří k odborníkům, kteří si uvědomují krizi, v níž se ocitla manželská instituce. „Zastaralá je hlavně patriarchální představa, že se žena odevzdá jen manželovi a rodině. To platilo za časů našich babiček, dnes už to nemůže obstát.“
Tomáš a Denisa se vzali před deseti lety. Oba jsou úspěšní ve své profesi, na kraji Prahy si postavili dům a v něm vychovávají osmiletou dceru. „Karolína je nás obou, a tak považuji za normální, že se o ni dokážu postarat jako má žena,“ říká mi Tomáš a chystá právě pro dcerku večeři. Třicetiletá Denisa spěchá už ke svému autu a mým otázkám se směje: „Že si manžel může myslet, že někoho mám a teď jedu za ním? Jistě! I on může mít přítelkyni, s tím nic nenadělám.“ Nedá se říct, že Tomáše a Denisu nic kromě dcery nespojuje. Mají řadu stejných zálib, sportují spolu, chodí do kina a společnosti, každý má však také své auto, své finance a svůj vlastní život.
Adina Mandlová by žasla. „Svoboda v manželství je dnes především zajímavé téma pro mladé, ale není to zase taková novinka. V každé době se vyskytovali lidé, pro které byla volnost zásadní a dovedli si ji prosadit,“ říká sociolog Petr Freiman. Dodejme ovšem, že byli vždy víc svobodnější muži. Anebo si snad dovedete představit, jak se vaše čerstvě vdaná babička sbalí a vydá se sama na dovolenou? Anebo že by vyrazila sólo do biografu na Oldřicha Nového? Ani nápad! Tah kavárnami s přáteli mohl projít ještě tak Adině Mandlové, ale spořádané manželce? V žádném případě!
Osmadvacetiletá Markéta, moje sousedka a úspěšná ekonomka makléřské firmy, mě nedávno zvala na chalupu v jižních Čechách. Trávila tam dovolenou, zatímco její přítel vyrazil do Alp. „Vím, že jede lézt po horách. Nepotřebuju, aby se každý den hlásil. Kdyby se něco stalo, telefon má s sebou,“ vysvětlovala mi Markéta a lákala mě na dámskou jízdu. Budeme si číst, chodit na houby, koupat se v rybníku a přitom dohlížet na partu zedníků, co bude stavět krb. Jak jinak? Markéta si stavbu vymyslela a taky ji zaplatí, Honza o ní neví. Vždyť ta chalupa také není jeho, ale Markétina.
Pozvánku jsem přijala, byl to úžasný týden. Když jsem se vrátila do Prahy, někteří přátelé se mne ptali, proč ti dva (to jako Markéta a Honza) spolu jsou, když si žije každý po svém. „Vyhovuje nám to tak,“ krčí rameny Honza, který je do Markéty evidentně i po třech letech zamilovaný. „Přijde mi to normální.“
Rozvolněná doba. Svoboda ve vztahu dvou lidí přijde normální Honzovi, řadě odborníků, tisícům mladých lidí a mně by se tedy také líbila. Proti případným námitkám zastánců tradičních partnerských svazků si dovolím ocitovat pár čísel z českých statistik. Ve 30. letech 20. století končilo rozvodem jedno manželství ze sedmi, v 60. letech už jedno ze čtyř a dnes ,podléhá zkáze‘ každé druhé. Některá manželství se nedočkají ani dvouletého výročí. Déle než 15 let se v České republice také snižuje počet svateb a přibývá tzv. singles, tedy lidí, kteří se nevážou na nikoho.
Manželství jako tradiční instituce je tedy zralé na odpis. Anebo...? Touha po osobní volnosti bývá častou příčinou rozvodu. A co když bude mít v manželství každý partner dost prostoru? Pak přece nemusí utíkat a hledat svobodu, povyražení, pochopení (či jak tomu bude říkat) jinde, ne? „Mám klienty, kteří žijí spolu, plní rodinné povinnosti, ale každý má dalšího partnera. Funguje to a všichni jsou spokojeni,“ říká doktorka Kunertová. Rozvolněným vztahům přeje i volnější společenská atmosféra.
Každý za své! Moje sestřenice Kateřina žila po rozvodu čtyři roky sama, její děti dospěly, brzy se odstěhovaly. Pak se Kateřina seznámila s Jirkou a za rok se vzali. „Byli jsme vlastně už typičtí singles. Zvykli jsme si být sami za sebe, ničím a nikým neomezeni. A teď najednou jsme koupili dům a měli žít spolu. Nezbylo, než si definovat pravidla hry: neterorizujeme se otázkami kam jdeš, v kolik přijdeš, kdo tam byl, co se říkalo, kdo ti volal. Nezajímáme se také o stav bankovního konta toho druhého, dohromady platíme domácnost,“ říká stavební inženýrka, které ekonomická nezávislost dává osvobozující pocit. „Kdyby jeden z nás držel kasu, měl by toho druhého v hrsti. Mohl by říct ,běž si, kam chceš, ale já ti nedám ani korunu‘. To by nebyla volnost.“ Na volném vztahu si Kateřina zakládá. „Co bych dělala, kdyby manžel přišel s otiskem rudé rtěnky na tváři? Nevím, jestli bych dokázala zůstat nad věcí. Ale spoléhám na to, že můj muž není trdlo. Jsme dospělí, chceme spolu být, což předpokládá toleranci a používání hlavy.“
Na ostří nože. Je to chvílemi úžasné až ideální! Dělám si, co chci, užívám si, přitom mám muže, kterého mám ráda, mám své vlastní peníze a nezávislost, ano, také nežárlím, nehlídám, nekontroluju, netrápím se... Tedy, chvílemi je to také hra na ostří nože.
Psychologové říkají, že absolutně volné vztahy hůř snášejí ženy. Všeobecně je ten model víc zraňuje, jsou věrnější než muži. Když se ale dokážeme zbavit předsudků, je to určitě dobrá cesta. Zábavnější, zajímavější a inspirativnější. Ve volném vztahu není tolik času, aby si partneři zevšedněli. Naopak mají prostor, aby se překvapovali, bavili a také o sebe stále usilovali. Není totiž čas na každodenní bitvy o špinavé nádobí, ponožky a odpadkové koše, co umořily už leckteré vzorné manželství (známe to, že?).
A co si mají počít ti, co přes všechny moderní trendy nejsou schopni si osvojit tak absolutní nadhled? Byli by bláhoví, kdyby se do svobodných vztahů pouštěli. Jen ať se žení a vdávají, a pak si žijí hezky tradičně, poklidně i bouřlivě, a hlavně po svém.
