Napsalo mi děvče fatálně zamilované do komplikovaného týpka, který se zhlédl v hlavní postavě mé knihy. Tu jsem psal v první osobě, takže se ten nešťastník vlastně vidí ve mně. Děvče se snaží porozumět poryvům duše svého vyvoleného, a když on není schopen jí nic vysvětlit, protože jí v poslední době přestal zvedat telefon, napsala mně. Do podrobností, tak jak to umí jen ženy, mi popsala průběh jejich setkání, jak a kdy se seznámili, o čem mluvili, jak to bylo krásné a osudem předurčené, jaký těžký život má ten její, protože se rozvádí a žena mu nerozumí, jak se milovali a jaké to bylo nádherné, jak jí on vždy, když mu je smutno, zavolá a ona přijde a zase se milují a povídají si a zase je to nádherné. No, ale jeho otřesná žena, se kterou se rozvádí, mu pořád dělá ze života peklo a on se trápí, občas je i duchem nepřítomný, nevrlý nebo zlý. I v práci toho má hodně, musí vydělávat, aby mohl podporovat své děti, až bude rozvedený. Je to hodnotný člověk, se vzácným nitrem, který pisatelku dopisu nekonečně miluje. A to tak, že ho síla jeho citu děsí, takže v panice nebere telefony, ruší schůzky a nikam s ní nechodí. Jen v posteli se dokáže uvolnit. A taky v rozhovorech o své manželce, té fuchtli. Na závěr mailu, který, kdyby byl na papíru, vážil by dvě kila, se mě to dobré děvče ptá, co má dělat a co si jako duševní dvojče jejího vyvoleného myslím o dalším vývoji této lásky.
Dopis byl napsaný čistě a upřímně, stylistika a bezchybný pravopis naznačovaly, že to děvče jinak není padlé na hlavu. Poslal jsem jí mail, kde jsem jí co nejšetrněji, ale přitom na rovinu napsal, že když muži na ženě záleží, telefony zvedá, i kdyby měl zlomené obě ruce, že osudové vztahy se vyznačují tím, že i když začnou v posteli, postupně rozšiřují místa působení i jinam. A vůbec, že to vypadá, že pro muže jejího srdce jsou teď důležitější jiné věci, třeba manželka. Napsal jsem, že to je určitě zajímavý muž, že nezpochybňuji upřímnost jeho někdejších citů, ale nyní je nutné se přestat zamotávat do iluzí a přiznat si, že to celé už asi skončilo, a poohlédnout se po někom jiném, nejlépe bez závazků.
Odpověď přišla obratem a vyrazila mi dech. Prý srdečně děkuje, vše jsem jí objasnil a ona pochopila, že její vyvolený trpí jako kůň a ona je tu proto, aby mu poskytla absolutní podporu, citovou, materiální i sexuální, že je třeba se obětovat, aby pochopil, že ne všechny ženy jsou mrchy jako jeho manželka, že jsou i takové jako pisatelka dopisu, jež dokážou muže zachránit.
Mučednický komplex
Vrátil jsem se ještě jednou k prvnímu dopisu, potom jsem si znovu přečetl svoji odpověď a nakonec opět mail, který mi právě přišel. Potřeboval jsem se ujistit, že netrpím dyslexií. Potom jsem si vzpomněl na několik podobných příběhů z okolí i na jednu zničující vztahovou konstelaci, která moji sestřenici přivedla před pár lety nejdřív na finanční dno, potom do společenské izolace a nakonec na psychiatrii. Proč někteří lidé mají pocit, že musí toho, koho milují, zachránit i za cenu ztráty všeho včetně svojí vlastní důstojnosti? Kde se nabral ten mučednický komplex? Souvisí to s křesťanskými tradicemi, mateřskými pudy nebo s nevhodným působením milostných příběhů, plných potlačovaných vášní, v nichž milující muž vláčí ženu svého srdce v prachu za svým koněm a ona to z lásky k němu vydrží? A je to dobrovolné rozhodnutí položit se jinému člověku k nohám, nebo je to jen důsledek chybného zhodnocení situace, když si někdo vyloží nezájem, hulvátství či uhýbání jako projevy lásky?
„Není to třeba dramatizovat,“ zchladila mě na toto téma moje sestra. „Každý vztah je jako kára. Jeden ji tahá a druhý se veze.“ Oponoval jsem: „Utáhnout káru není problém. Co ale říct těm, co se snaží tahat plně naložený kamion?“
Netvrdím, že se na spasitelském základě nedá postavit vztah. Ale kdo normální by po takovém vztahu toužil? Na spasitelském základě může vzniknout i manželství. Znám taková tři, ale nechtěl bych s nimi mít nic společného. Vím o ženách, které se rozhodnou vdát za někoho, komu je třeba pomoct žít, aby i jejich život dostal smysl. A potom před oltářem nevěří vlastním uším, když jim farář řekne oblíbený a mnohými zkušenostmi ověřený vtip: „Víte, proč je nevěsta v bílém? Protože bílé jsou přece všechny domácí spotřebiče.“
Dopis byl napsaný čistě a upřímně, stylistika a bezchybný pravopis naznačovaly, že to děvče jinak není padlé na hlavu. Poslal jsem jí mail, kde jsem jí co nejšetrněji, ale přitom na rovinu napsal, že když muži na ženě záleží, telefony zvedá, i kdyby měl zlomené obě ruce, že osudové vztahy se vyznačují tím, že i když začnou v posteli, postupně rozšiřují místa působení i jinam. A vůbec, že to vypadá, že pro muže jejího srdce jsou teď důležitější jiné věci, třeba manželka. Napsal jsem, že to je určitě zajímavý muž, že nezpochybňuji upřímnost jeho někdejších citů, ale nyní je nutné se přestat zamotávat do iluzí a přiznat si, že to celé už asi skončilo, a poohlédnout se po někom jiném, nejlépe bez závazků.
Odpověď přišla obratem a vyrazila mi dech. Prý srdečně děkuje, vše jsem jí objasnil a ona pochopila, že její vyvolený trpí jako kůň a ona je tu proto, aby mu poskytla absolutní podporu, citovou, materiální i sexuální, že je třeba se obětovat, aby pochopil, že ne všechny ženy jsou mrchy jako jeho manželka, že jsou i takové jako pisatelka dopisu, jež dokážou muže zachránit.
Mučednický komplex
Vrátil jsem se ještě jednou k prvnímu dopisu, potom jsem si znovu přečetl svoji odpověď a nakonec opět mail, který mi právě přišel. Potřeboval jsem se ujistit, že netrpím dyslexií. Potom jsem si vzpomněl na několik podobných příběhů z okolí i na jednu zničující vztahovou konstelaci, která moji sestřenici přivedla před pár lety nejdřív na finanční dno, potom do společenské izolace a nakonec na psychiatrii. Proč někteří lidé mají pocit, že musí toho, koho milují, zachránit i za cenu ztráty všeho včetně svojí vlastní důstojnosti? Kde se nabral ten mučednický komplex? Souvisí to s křesťanskými tradicemi, mateřskými pudy nebo s nevhodným působením milostných příběhů, plných potlačovaných vášní, v nichž milující muž vláčí ženu svého srdce v prachu za svým koněm a ona to z lásky k němu vydrží? A je to dobrovolné rozhodnutí položit se jinému člověku k nohám, nebo je to jen důsledek chybného zhodnocení situace, když si někdo vyloží nezájem, hulvátství či uhýbání jako projevy lásky?
„Není to třeba dramatizovat,“ zchladila mě na toto téma moje sestra. „Každý vztah je jako kára. Jeden ji tahá a druhý se veze.“ Oponoval jsem: „Utáhnout káru není problém. Co ale říct těm, co se snaží tahat plně naložený kamion?“
Netvrdím, že se na spasitelském základě nedá postavit vztah. Ale kdo normální by po takovém vztahu toužil? Na spasitelském základě může vzniknout i manželství. Znám taková tři, ale nechtěl bych s nimi mít nic společného. Vím o ženách, které se rozhodnou vdát za někoho, komu je třeba pomoct žít, aby i jejich život dostal smysl. A potom před oltářem nevěří vlastním uším, když jim farář řekne oblíbený a mnohými zkušenostmi ověřený vtip: „Víte, proč je nevěsta v bílém? Protože bílé jsou přece všechny domácí spotřebiče.“
