Obecně se má za to, že začátek je to nejkrásnější období ve vztahu. Pak už to nikdy nebude tak romantické, řeknou vám všichni, uvidíš, že na to budeš celý život vzpomínat. Podle mě je to ten největší mýtus, který o vztazích panuje.
Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem po delší době viděla kamarádku Lenku. Byla čerstvě zamilovaná, s tím svým trávila každou chvíli. V naší partě holek tohle období shovívavě tolerujeme – zvykly jsme si, že srážka s osudovým mužem automaticky přináší minimálně měsíc, kdy jedna z nás přestane pro ostatní existovat.
A tak jsme tentokrát nadšeně čekaly na úplně novou Lenku a těšily se na kolena podlamující historky. Místo láskou prodchnuté divy dorazila nervózní bytost s cigaretou v ruce. „Holky, já jsem měsíc nespala,“ řekla, jen co dosedla. Místo detailů o vášnivých nocích začala popisovat, jak vedle něj nemůže pořádně usnout. „Celý noci se převaluju, budím se a vím o každém jeho pohybu.“
„Je to prostě pořád cizí člověk, i když jste spolu neustále. Mně to trvá tak tři měsíce, než vedle někoho novýho můžu normálně spát,“ poznamenala zasvěceně Vanda. Je teď single a nemůže si to vynachválit.
Na záchod do McDonald’s
„A to není všechno,“ pokračovala Lenka. „Vůbec nic nestíhám. Ráno vstanu dřív, abych se namalovala a učesala, než se probudí. Nohy si holím ve sprše a nehty piluju tajně v práci. Neumím si představit, že by mě viděl tohle dělat! To už vůbec nemluvím o tom, jaké obstrukce podnikám, když mám jít na záchod. U mě doma je totiž všechno slyšet. Většinou počkám až do práce, a když to nejde, běžím si jako něco koupit do McDonalda.“
Vzpomněla jsem si, jak jsem byla s přítelem na prodlouženém víkendu a zásadně používala toalety v hotelové lobby. Tehdy jsem s tím člověkem byla devět let. Viděl mě zvracet i brečet, ale já nemohla dovolit, aby devět let poté, co jsem ho potkala, taky věděl, že chodím na záchod.
Měsíc nebo devět let – záleží na tom? Jak dlouho trvá, než partnerovi ukážeme naše tajemství a uvolníme se natolik, že mu přiznáme běžné tělesné funkce? Než odhalíme tu neuvěřitelnou pravdu, že jsme reálné ženy, co si holí nohy, stříhají nehty, potí se a chodí na záchod?
My Češky na tom s fóbií z tělesné intimity nejsme o moc líp než třeba Angličanky. Server AOL na tohle téma nedávno udělal v Británii průzkum, který se jmenoval Jak blízko za jak dlouho? Podle něj by v prvním měsíci vztahu šedesát procent žen nikdy nevyšlo před přítelem bez make-upu. To chápu. Úlevou trochu bylo, že jen šest procent z nich si to neumí představit ani po deseti či více letech.
Třetina dotázaných přiznala, že by si v životě neoholila před partnerem nohy nebo nenechala otevřené dveře od záchodu, aby si s ním mohla povídat, když je na malé. A skoro čtyřicet procent by si za žádnou cenu před přítelem… no jak to říct, ehm… nepšouklo. Vůbec se jim nedivím.
Správný chlap smrdí
Je možné, že jsme ušly tak dalekou cestu ke společenské rovnoprávnosti, abychom se v nejbližším soukromí ocitly na začátku, kde předstíráme, že jsme víly?
„Ženy mají s těmito věcmi větší problém než muži,“ vysvětluje pražská psycholožka Barbora Burianová. „Mužům se fyzično toleruje – vezměte si třeba reklamu na Marlboro. Opravdový chlap může být špinavý, zablácený a nemusí zrovna vonět. Jemu na to společnost dá právo, zatímco žena má být hezká, čistá, něžná a jemná.“
Překvapivé je, že generace našich matek a babiček s intimitou takové problémy neměly. Minulým generacím totiž trvalo mnohem déle, než spolu partneři začali spát. Bylo běžné, že spolu chodili rok či dva před prvním sexem. Když přišlo na společnou postel, většinou už se dobře znali. Ne jako my, které považujeme za výkon, když to vydržíme měsíc.
V minulých letech navíc byla jiná bytová situace – rodiny spolu často žily v malých bytech, v nichž byli členové rodiny konfrontováni i s tělesnými projevy sousedů o pět pater výš, natožpak rodičů ve vedlejší místnosti. Lidé se také brali daleko dřív než dneska a platí, že čím později si na přítomnost cizího člověka začnete zvykat, tím horší je vaše schopnost přizpůsobit se.
Smějte se a šustěte novinami
Za jak dlouho se s někým fyzicky sžijeme, záleží hlavně na rodině, v níž jsme vyrůstaly. „Pokud vaši rodiče chodili doma před sebou nazí a dokonce o svých tělesných funkcích otevřeně mluvili, nebudete s tím mít problém ani vy. Jestliže byli prudérnější, bude i pro vás tělesné sžívání s partnerem vždycky zdrojem stresu,“ poznamenává psycholožka Burianová.
Potvrzuje to i má kamarádka Vanda, devětadvacetiletá učitelka angličtiny. „Naši měli spolu takovou hru – vždycky, když si jeden z nich nahlas pšoukl, začal se rozčilovat na toho druhého. ‚Teda táto, ty jsi ale čuně!‘ zlobila se naoko máma. Všichni jsme se tomu smáli. My jsme si s mým bývalým přítelem udělali podobnou hru – ten druhý musel vždycky písknout, i když byl třeba ve vedlejší místnosti,“ popisuje Vanda.
Taková uvolněnost je ale spíš výjimečná, než přijde, trvá to několik let. Proto si většina žen vytvořila zásobu triků, jež pomáhají tělesné projevy zakrývat. „Nešla bych na záchod před partnerem, aniž bych nahlas pustila rádio nebo televizi,“ svěřila se mi jedna. Druhá má zase pokaždé na toaletě připravené noviny, kterými v průběhu činnosti šustí.
Vynikající zvuk prý vydává i plastový obal na toaletní papír. Zaručeným trikem je pustit vodu v umyvadle. „Já se třeba vždycky nahlas směju,“ prozradila mi další známá. Jen mi není jasné, co si její přítel myslí, když slyší, jak se jeho drahá na záchodě hlasitě směje.
Přímo dokonale jsou na tyto situace zařízeni v Japonsku, v zemi, kde je stereotyp ženy coby neposkvrněné víly snad nejsilnější. Pro Japonce je nepřijatelné, kdybyste se na veřejnosti třeba jen vysmrkaly, a na skrývání biologických činností těla jsou tak experti. Na každé toaletě, ať je to doma, nebo ve fastfoodové restauraci, je zabudované tlačítko, které po zmáčknutí vydává konstantní hluk. Na toaletách neustále hraje hudba a v lepších restauracích mají dokonce záchody i funkci, která opakovaně vydává zvuk falešného splachování.
„Třeba v Indii je to ale úplně obráceně. Rodiny spolu v mnoha případech žijí v jedné místnosti, takže se před ostatními členy rodiny odehrává úplně všechno,“ doplňuje psycholožka Burianová. „Indické děti tak vidí a slyší, jak rodiče spolu mají sex, a připadá jim to úplně normální. Českému dítěti by ale takové zážitky zcela narušily zdravý osobnostní vývoj.“ Skutečně narušily?
Můžu si půjčit tvůj kartáček?
Fyzická intimita nespočívá jen v tom, nakolik svému drahému přiznáte, že vaše tělo taky tráví. Moje pětadvacetiletá kamarádka Beata byla v šoku, že její nový přítel po první noci automaticky sáhl po jejím kartáčku na zuby. „Řekla jsem mu, že mu dojdu koupit nový, a on na mě jen zíral. Zeptal se mě, jestli mi nevadilo, že jsem měla v puse jeho jazyk a proč jsem se neštítila během orálního sexu,“ vyprávěla mi. „Ale to je přece strašný rozdíl!“
A jsme u toho. To, co je přijatelné pro jednoho, nemusí být přijatelné pro druhého. Podle psycholožky Burianové záleží jen na tom, jak si partnerství nastavíme. Tělesná intimita je ale jedním z problémů, o kterých se otevřeně mluví jen velmi těžko. „Tady platí víc než kdy jindy, že byste neměly partnera kritizovat a vytýkat mu jeho zvyky. Měly byste zásadně popisovat jen svoje pocity.“
Zajímalo mě, jestli podobný stres zažívají také muži. Jen jeden z pěti mých přátel, mezi kterými jsem uspořádala rychlou anketu, přiznal, že to vůbec vnímá. „Vadí mi, když se holka před spaním neosprchuje,“ řekl mi reklamní textař Lukáš. „Jo, a taky mě překvapilo, když jsem zjistil, že moje bývalá přítelkyně měla chlupy na stehnech.“
A zbytek? Vůbec netuší, co se za dveřmi záchodů děje. Jsou fascinováni tělesností a čím je žena uvolněnější, tím prý líp. Ale jedna odpověď mi vyrazila dech. „Miluju, když si vymačkáváme beďary,“ svěřil se mi třicetiletý Tomáš. „Fascinuje mě, že s někým můžeš sdílet i to ošklivé.“
A máme to. Na nejbližším srazu s kamarádkami vyhlásím konec rádiím a šustění novin a všechny si koupíme letenku do Indie.
