Lezeš mi na nervy!

Také muži mají chandry. A když je mají, tak vám ze soboty udělají peklo na zemi. Prý.

Uháněli jsme dálnicí ve zničující kombinaci: já, moje nejdražší plus její dvě kamarádky. Oficiálním cílem cesty byla svatba jejich další nejlepší kamarádky, neoficiálním bylo připravit mě o rozum.

Začalo to nevinně. Posádku jsme tvořili jen já a ta moje. Potom se k nám však přidaly kamarádky, které se nemohly přepravovat se svými partnery, protože ti partneři prý akutně šílí.

„Já tomu říkám chandra,“ řekla blondýna a vypustila do auta mrak acetonu ve snaze nalakovat si nehty. „To je omrzelost, podrážděnost, nuda, splín a hnus smíchané do totálně nesnesitelné nálady mého muže, s nímž se v tom čase nedá dělat nic jiného, než ho zastřelit. Anebo odjet pryč. Tak mě tady máte.“

„Tvůj muž zůstal doma?“ zeptala se bruneta. „ Ale kdeže!“ zasmála se blondýna. „Ty sis nevšimla toho forda za námi? To je on. Zuří. Muž postižený chandrou se své partnerky drží jako klíště, protože potřebuje mít svou oběť k dispozici, aby měl koho trápit.“

„To je fakt, ani ten můj mě s vámi nechtěl pustit. Že prý proč by na tu svatbu jezdil sám jako nějaký dement. A přitom je jasné, že nikoho nezajímá, jak tam přijede a jestli je, nebo není dement.“

„ Všimli jste si, že to na ně leze obvykle v sobotu, ty jejich šajby?“ zeptala se konverzačně moje milovaná. „A že tu funguje klasický spasitelský paradox? Čím jseš na chandroše hodnější, tím víc se mu to zhoršuje?“

„Vzpomínáte si na mého bývalého? Na toho z banky?“ zeptala se bruneta. „Ten s tím neuměl skončit, dokud svou oběť nerozplakal. Teda mě, než jsem se na něj vykašlala.“

„Čím vyšší inteligence, tím zákeřnější chandra,“ pravila ta moje.

V rámci stopadesátiki­lometrového úseku mezi kávou v motorestu a nevyhnutelnou čůrpauzou u benzinky, se zachmuřeným týpkem ve fordu, který se držel v závěsu, děvčata rozebrala princip chandry skutečně ze všech stran: Vyskytuje se to u mužů i u žen, ale u mužů je to mnohem horší, asi jako ty nejhorší předmenstruační stavy. U žen se pocit všeobecné podrážděnosti spouští zjištěním, že je nikdo neoceňuje, nemiluje a neobdivuje, teda že svět na ně kašle. Muži reagují chandricky tehdy, když oni sami nemohou nebo nedokážou správně kašlat na svět, tedy když musí čekat, neumí se rozhodnout, jsou bezmocní a pod tlakem. Chandry se u nich nejčastěji dostavují právě o víkendech, protože právě tehdy mají vedle sebe partnerku, která za všecko může a je třeba ji pořádně potrápit. Chandra se projevuje paranoiou, podrážděností, urážlivostí, trucovitostí a nekonečně ironickými poznámkami. Údajně se vyskytují i typy mužů, kteří nic neříkají, jen mlčky kouří na balkoně, třískají dveřmi a chandricky zírají, ale ani to prý není žádná výhra.

Po dalších sto kilometrech mě rozbolela hlava a začal jsem pociťovat zvolna stoupající zuřivost. A taky nenávist k celému světu a hlavně k osobě vedle sebe, co se tvářila, že se mnou chodí z čisté lásky. Byla sobota, byl jsem bezmocný, nečinný, pod tlakem a za volantem auta plného mužsko-ženské nenávisti. V okamžiku, když jsem se přece jen zamíchal do rozhovoru a souhlasil s nějakým nepodstatným názorem blondýny, moje milá mi objasnila další z chandristických úskoků. Spočívá v tom, že chandrista je odporný ke své partnerce, a zároveň přehnaně milý a vstřícný k cizím lidem, což je vlastně pasivně agresivní tah namířený proti partnerce. Nakonec se všecky tři shodly, že problematika chandrismu je zatím vědecky neprozkoumaná, že je to ale mor, asi jako rakovina nebo herpes, že terapie je komplikovaná a že jedna z mála možností, jako přežít partnerovu chandru, je setrvat v nasrané ignoranci… Aspoň to tvrdila čísi tchýně.

Podíval jsem se na ně ve zpětném zrcátku. Na to, že byly všecky tři tak těžce zkoušené životem, smály se jako utržené ze řetězu.

Zajel jsem ke krajnici a zastavil jsem. Nevšímaje si protestů a hlasitého dožadovaní se vysvětlení, vystoupil jsem. Červená fordka zastavila v bezpečné vzdálenosti za mnou. Zamířil jsem k ní.

Toho muže jsem nikdy předtím neviděl. Ale po těch dvou hodinách jízdy jsem o něm věděl všecko. Zmítala s ním těžká chandra vykořeněnosti z vlastního života. Mnou též.

Ty tři kamarádky tvrdily, že muži v chandře spolu vzájemně nekomunikují. Že je to stav vedoucí k izolaci a že postižený potřebuje vedle sebe oběť a ne stejně nakaženého jedince. Není to pravda. Dohodli jsme se rychle.

V prázdném autě jsem se cítil lehce, jako když po celodenním pochodu shodíte z ramen těžký batoh. S acetonem pomalu vyprchávala i chandra. Na svatbu jsem dorazil už jako Robert Redford.

Měl jsem projev, spořádal jsem horu větrníků a vypil litr vína. Do neděle jsme s mou milou stihli ještě rozhovor na téma ženská loajalita vůči partnerovi a stačili jsme se i dvakrát usmířit. Co se týká vzdorování chandře a také dodržování principů sounáležitosti k druhému z dvojice, máme prostě všichni jisté rezervy.

TEXT: MAXIM E. MATKIN