Konec velké lásky
Rozešli jste se a možná z vás budou i kamarádi. Jste ale připravená přát mu štěstí i ve chvíli, kdy čeká dítě se svou novou?
Taková to byla láska. Do té doby byl svět normální, občas šedý, občas barevnější, ale s jeho příchodem se změnil v duhové mámení. Chodila jsem s očima zasněnýma a ve tváři se mi ustálil přiblblý úsměv, který znervózňoval moji matku. „Mně se nelíbí, Terezko, je to takovej snob,“ varovala mě a nikdy nezapomněla dodat: „A hlavně, dyť je hrozně malej!“ Ubohá matka. Netušila, že v mých očích je Petr větší než celý vesmír. Chodili jsme spolu pár let a nic naši lásku nemohlo zničit. Po pár letech přišla první krize, pak druhá, pak třetí. Petr se změnil, já taky. Zkrátka, drhlo to.
Po závěrečné vztahové agonii padlo to strašné slovo rozchod. Všechno, čím jsme kdysi tak opovrhovali, najednou stálo mezi námi. Hádali jsme se o to, kdo za co víc může, předhazovali si vzájemné slabiny a chyby, a já si navíc všimla, že je fakt hodně malý. Jediné, co zůstalo po závěrečné bitvě, byla společná knihovna, kterou jsme se ani jeden neodvážili roztřídit.
Čas naštěstí milosrdně plynul dál. Zamilovala jsem se do někoho jiného a doslechla se, že i on má novou přítelkyni. Občas jsme si zavolali, abychom se ujistili, že knihovnu vyřešíme během krátké doby. Byla jsem přesvědčená, že se z nás stali skuteční přátelé. Dokonce mě jeho bratr Pavel požádal, zda bych nešla za kmotru jeho dítěti. První setkání před křtinami u Pavla doma bylo téměř dojemné. Po zhruba pěti letech jsem se ocitla uprostřed rodinného kruhu, do kterého jsem kdysi skoro patřila. Petr mi připadal trochu napjatý, přece jen jsem na něm pořád ještě dokázala poznat každé hnutí mysli, ale přikládala jsem to nastalé, a přece jen poněkud nestandardní situaci. Popili jsme víno, zavzpomínali na staré časy a já se rozloučila, že je pomalu čas jít. Pavel mě doprovodil dolů ke dveřím. I on mi připadal najednou trochu v rozpacích. „Musím ti něco říct,“ zastavil mě mezi dveřmi. „Petr se bude ženit. A čeká dítě,“ oznámil mi. Nasadila jsem radostný úsměv. „Fakt? No tak to je super!“ zaduněl nějaký cizí hlas z mého nitra. Pavlovi se očividně ulevilo. „No já myslel, že bys to měla vědět, víš, kvůli těm křtinám, jestli si to chceš ještě rozmyslet. Petr se ti to bál říct…“ Nabrala jsem do plic zimní smog a vypustila ho zpět: „Proč bych si to rozmýšlela? Dyť mezi náma je to už dávno v pohodě,“ ujistila jsem ho. Rozloučení ani cestu na tramvaj si nepamatuji. Až doma, když jsem zalévala sáček biočaje Dobrá nálada horkou vodou, se mi najednou hrozně sevřelo srdce. „Takže Petr se bude ženit. A čeká dítě,“ zopakovala jsem si nahlas a pak jsem s upřímným zděšením zjistila, že bulím jak želva.
