Boj začal s hromadou propoceného oblečení na běhání, které můj muž nechal hnít na zemi v naší ložnici. Když jsme šli spát, požádala jsem ho, aby ten bordel uklidil, protože já jsem to za něj dělala minulý i předminulý týden. Můj hlas měl najednou podivně nakřáplý zvuk a mně je z toho nanic. Jemu samozřejmě taky. Cpe oblečení do skříně, vrhá na mě afektované pohledy a přirovnává mě ke své matce. „Nekoukej se na mě takhle,“ zaječím a samozřejmě vypadám přesně jako matka, která sekýruje své dítě. „Jak jinak ti mám vysvětlit, aby sis uklidil ten svinčík?“ Začínám vypočítávat celou řadu nespravedlností, které mi provádí už měsíce. Připomínám mu misku od snídaně se zaschlými ovesnými vločkami, kterou nechal v kuchyni před pěti dny, protékající záchod, o kterém kdysi prohlásil, že jej spraví, a skutečnost, že se ještě nikdy nestalo, aby vyměnil naší kočce písek. Lehnu si do postele, otočím se k němu zády a zírám na červené číslice na displeji digitálního budíku, zcela neschopná usnout.
Je to naprosto banální hádka – jako ze špatného televizního seriálu. Druhý den ráno si na to můj muž už ani nevzpomene a chce se milovat. Bohužel, na mé straně postele taková pohoda nevládne a nabídka sexu se nepřijímá. Nepříjemnosti z minulého večera ve mně vyvolávají pocit únavy a poraženectví – zvláště když se snažím pochopit smysl toho, co způsobilo celou tu hádku.
Ale co mě skutečně dovádí k šílenství, je fakt, že on není naštvaný ani trochu. Slyším ho, jak si ve sprše vesele prozpěvuje. Na to, jak často spolu mluvíme a dotýkáme se, nám stačí pozoruhodně málo k tomu, aby se z nás už při prvním náznaku konfrontace stali naprostí cizinci.
Marianne J. Legato, profesorka vědecké medicíny na Columbia University v New York City, o podobných situacích slyšela už mnohokrát. Jako zakladatelka Columbia’s Partnership for Gender-Specific Medicine (program zkoumající specifické rozdíly mezi pohlavími na Columbia University) tráví velkou část svého času studiem biologicky podmíněného chování, které rozděluje muže a ženy. A je přesvědčená, že odpradávna vedený boj mezi pohlavími je hluboce zakořeněn v našem mozku. Dokonce na toto téma napsala knihu, Why Men Never Remember and Women Never Forget (Proč si muži nikdy nevzpomenou a ženy nikdy nezapomenou). Poukazuje v ní na hluboké rozdíly mezi mužskou a ženskou kombinací stresových a sexuálních hormonů, které ovlivňují způsob, jak vnímáme a zacházíme s konfrontacemi a jak špatně zacházíme s argumenty – neboli proč tolik párů vychází z boje ve stavu roztrpčenosti a odcizenosti.
Až donedávna se přitom mimo výzkumné laboratoře v této souvislosti příliš nehovořilo o stavbě mozku. Ale dnes je každý teoretickým vědcem v oblasti neurologie a otázka kvality různých prášků působících na lidskou psychiku se stala běžným tématem společenského hovoru. A tak není překvapením, že mezilidské vztahy se staly další oblastí lidského chování, jíž je věnována zvláštní pozornost.
„Muži a ženy mají zřejmě odlišný profil mozkové aktivace – stejně jako mají odlišné síly a slabosti v poznávacích funkcích,“ tvrdí Allan L. Reiss, ředitel Centra pro interdisciplinární vědecký výzkum mozku na Stanfordově univerzitě. Jak tyto odlišnosti dle jeho názoru mohou ovlivňovat argumentaci v domácí hádce? Podle něj mají tyto vlivy pravděpodobně větší význam než tradovaná mylná představa, že někdo myslí a cítí stejně jako vy.
Marianne J. Legato na toto téma dnes dokonce pořádá přednášky. Ženy, které se jich účastní, mají řadu podobných zkušeností jako já – z diskusí, které nikam nevedly. Legato na nich neopomene na počátek vždy uvést několik nadmíru zajímavých psychologických faktů: ženské hormony způsobují, že v některých obdobích měsíce jsou naše klouby méně pevné než ty mužské, takže máme větší sklon k problémům s koleny; estrogen zvyšuje vliv kouření na plíce a pravděpodobnost genetické mutace, čímž nás staví před vyšší riziko rakoviny plic. Ale co v místnosti rezonuje nejsilněji, je její neurobiologicky pojatá ,Anatomie hádek‘.
Lidské tělo totiž podle profesorky Legato reaguje na slovní útok stejně jako na ten fyzický. Adrenální žlázy vylučují stresový hormon kortizol, který zvyšuje srdeční tep, krevní tlak a úroveň stresu. Ale estrogen, ženský hormon, má podle ní neblahý efekt na prodloužení vylučování kortizolu až na 24 hodin, což „udržuje napjatou situaci a zanechává vás smutné a zneklidněné“.
U mužů je naopak doba vylučování kortizolu krátká a postačí akorát na to, aby mohli svést vyrovnanou hádku dříve než úroveň stresového hormonu klesne na normál. Díky tomu může být muž po hádce „plný energie, optimismu a pohody“, píše M. J. Legato. Nebo podle ní přinejmenším zažívá pocit, že na světě je vše v pořádku. „To je důvod, proč si může už za nějaký okamžik pohodově pískat.“ Anebo – v případě mého muže – zpívat si ve sprše Zappu.
Žena, jejíž mozek je stále pod vlivem vlny kortizolu ze včerejší večerní hádky, tak „může přijít ke snídani s pocity neklidu a nepřátelství a chtěla by o tom mluvit, zatímco pro muže je toto téma již uzavřené a raději čte ranní noviny. On prostě nechápe, k čemu je všechen ten zbytečný povyk,“ tvrdí profesorka Legato.
Samozřejmě, tato tvrzení jsou založená na určitém zobecnění, a ne každý mužský či ženský mozek pracuje přesně takhle. Pravdou ale podle Marianne J. Legato zůstává, že průměrný muž zažívá těžké chvíle, když se snaží marně pochopit ženské slovní nuance a jemnou mimiku – pravděpodobně to má na svědomí vliv testosteronu. A stejně tak platí i to, že mužský sluch zpravidla začíná slábnout o zhruba deset let dříve než ženský, tedy kolem věku 35 let. Odpověď na otázku ,Proč mě nikdy neposlouchá?‘ pak může být snazší, než se zdá.
Mezery v komunikaci mohou být dále rozšiřovány: třeba proto, že ženy mají větší tendenci pamatovat si hádky do nejmenších detailů. Při výzkumu pro svou poslední knihu Why We Love (Proč milujeme) zjistila profesorka antropologie na Rutgers University Helen E. Fisher, že prožívání milostného vztahu aktivuje paměťová centra v ženském mozku. S odkazem na Darwina tak zveřejnila teorii, že zatímco naši mužští předci mohli ohodnocovat zdraví a plodnost svého protějšku rychlým pohledem na poměr mezi pasem a boky, ženy si musely „vytvořit paměťovou banku, kde shromažďovaly to, co muž udělal a neudělal“.
Nelze ale opominout, že přes veškeré tyto závěry o našich přirozených sklonech hraje velkou roli také výchova. Řada odborníků tak představu o mozku, který je svou příslušností k pohlaví jasně determinován, odmítá. „Nedomnívám se, že můžeme vycházet z údajů o kortizolu a šedé hmotě mozkové a říkat, že tyto biologické odlišnosti vládnou sociálním odlišnostem,“ tvrdí Nora S. Newcombe, profesorka psychologie na Temple University ve Filadelfii, podle níž je toto spojení přehnané. Podle ní tady totiž jsou i důkazy o tom, že mozek se přizpůsobuje novým okolnostem, že vytváří nové neurony a jejich spoje. Co to znamená v praxi? Muži a ženy mohou komunikovat zčásti odlišně i z toho důvodu, že jsou tak navyklí od dětství.
Doktorka Marianne J. Legato to nepopírá. Ve skutečnosti ve své knize doporučuje, že změna našeho chování dnes by mohla pomoci budoucím generacím vypořádat se s jejich vlastními hádkami. „Pokud naše zkušenosti mění strukturu a chemické složení mozku, stáváme se pomalu stejnými jako příslušníci opačného pohlaví,“ píše. „Už se učíme jeden od druhého… věřím, že neuvěřitelně přizpůsobivý mozek bude reflektovat tento čím dál vyrovnanější terén, a tak by se za nějaký čas mohly mužské a ženské mozky sobě více podobat.“
Jenomže já nemůžu čekat tak dlouho. Ačkoli jsou tyhle teorie rozhodně inspirující, já mám problém vyzkoušet nový způsob hádky, zatímco se můj muž a já večer přetahujeme jako tříleté děti o to, na který film se dívat. Končí to nasupeným ulehnutím do postele, obě DVD leží neotevřená na stole.
Co je tedy dobrého na tomto ,neurologickém sebeuvědomění‘, když na konci dne pořád stojíme (a bojujeme) na opačných stranách barikády? Pochopení těchto odlišností sice nemusí znamenat úbytek hádek, když ale víc vím o tom, proč můj manžel na rozdíl ode mě mě působí následující ráno nezúčastněně, budu mít menší tendenci dělat ukvapené závěry typu ,už se o mě vůbec nezajímá‘. Spíš než změnit své chování během hádky je lepší přemýšlet o tom, proč druhá osoba reaguje tak dramaticky nebo naopak vlažně a zkusit si říct: vím, že uvažuje a cítí jinak než já. Hlavní rada tedy zní – zkuste se obout do jejich bot, byť je to trochu nepohodlné. ?
Je to naprosto banální hádka – jako ze špatného televizního seriálu. Druhý den ráno si na to můj muž už ani nevzpomene a chce se milovat. Bohužel, na mé straně postele taková pohoda nevládne a nabídka sexu se nepřijímá. Nepříjemnosti z minulého večera ve mně vyvolávají pocit únavy a poraženectví – zvláště když se snažím pochopit smysl toho, co způsobilo celou tu hádku.
Ale co mě skutečně dovádí k šílenství, je fakt, že on není naštvaný ani trochu. Slyším ho, jak si ve sprše vesele prozpěvuje. Na to, jak často spolu mluvíme a dotýkáme se, nám stačí pozoruhodně málo k tomu, aby se z nás už při prvním náznaku konfrontace stali naprostí cizinci.
Marianne J. Legato, profesorka vědecké medicíny na Columbia University v New York City, o podobných situacích slyšela už mnohokrát. Jako zakladatelka Columbia’s Partnership for Gender-Specific Medicine (program zkoumající specifické rozdíly mezi pohlavími na Columbia University) tráví velkou část svého času studiem biologicky podmíněného chování, které rozděluje muže a ženy. A je přesvědčená, že odpradávna vedený boj mezi pohlavími je hluboce zakořeněn v našem mozku. Dokonce na toto téma napsala knihu, Why Men Never Remember and Women Never Forget (Proč si muži nikdy nevzpomenou a ženy nikdy nezapomenou). Poukazuje v ní na hluboké rozdíly mezi mužskou a ženskou kombinací stresových a sexuálních hormonů, které ovlivňují způsob, jak vnímáme a zacházíme s konfrontacemi a jak špatně zacházíme s argumenty – neboli proč tolik párů vychází z boje ve stavu roztrpčenosti a odcizenosti.
Až donedávna se přitom mimo výzkumné laboratoře v této souvislosti příliš nehovořilo o stavbě mozku. Ale dnes je každý teoretickým vědcem v oblasti neurologie a otázka kvality různých prášků působících na lidskou psychiku se stala běžným tématem společenského hovoru. A tak není překvapením, že mezilidské vztahy se staly další oblastí lidského chování, jíž je věnována zvláštní pozornost.
„Muži a ženy mají zřejmě odlišný profil mozkové aktivace – stejně jako mají odlišné síly a slabosti v poznávacích funkcích,“ tvrdí Allan L. Reiss, ředitel Centra pro interdisciplinární vědecký výzkum mozku na Stanfordově univerzitě. Jak tyto odlišnosti dle jeho názoru mohou ovlivňovat argumentaci v domácí hádce? Podle něj mají tyto vlivy pravděpodobně větší význam než tradovaná mylná představa, že někdo myslí a cítí stejně jako vy.
Marianne J. Legato na toto téma dnes dokonce pořádá přednášky. Ženy, které se jich účastní, mají řadu podobných zkušeností jako já – z diskusí, které nikam nevedly. Legato na nich neopomene na počátek vždy uvést několik nadmíru zajímavých psychologických faktů: ženské hormony způsobují, že v některých obdobích měsíce jsou naše klouby méně pevné než ty mužské, takže máme větší sklon k problémům s koleny; estrogen zvyšuje vliv kouření na plíce a pravděpodobnost genetické mutace, čímž nás staví před vyšší riziko rakoviny plic. Ale co v místnosti rezonuje nejsilněji, je její neurobiologicky pojatá ,Anatomie hádek‘.
Lidské tělo totiž podle profesorky Legato reaguje na slovní útok stejně jako na ten fyzický. Adrenální žlázy vylučují stresový hormon kortizol, který zvyšuje srdeční tep, krevní tlak a úroveň stresu. Ale estrogen, ženský hormon, má podle ní neblahý efekt na prodloužení vylučování kortizolu až na 24 hodin, což „udržuje napjatou situaci a zanechává vás smutné a zneklidněné“.
U mužů je naopak doba vylučování kortizolu krátká a postačí akorát na to, aby mohli svést vyrovnanou hádku dříve než úroveň stresového hormonu klesne na normál. Díky tomu může být muž po hádce „plný energie, optimismu a pohody“, píše M. J. Legato. Nebo podle ní přinejmenším zažívá pocit, že na světě je vše v pořádku. „To je důvod, proč si může už za nějaký okamžik pohodově pískat.“ Anebo – v případě mého muže – zpívat si ve sprše Zappu.
Žena, jejíž mozek je stále pod vlivem vlny kortizolu ze včerejší večerní hádky, tak „může přijít ke snídani s pocity neklidu a nepřátelství a chtěla by o tom mluvit, zatímco pro muže je toto téma již uzavřené a raději čte ranní noviny. On prostě nechápe, k čemu je všechen ten zbytečný povyk,“ tvrdí profesorka Legato.
Samozřejmě, tato tvrzení jsou založená na určitém zobecnění, a ne každý mužský či ženský mozek pracuje přesně takhle. Pravdou ale podle Marianne J. Legato zůstává, že průměrný muž zažívá těžké chvíle, když se snaží marně pochopit ženské slovní nuance a jemnou mimiku – pravděpodobně to má na svědomí vliv testosteronu. A stejně tak platí i to, že mužský sluch zpravidla začíná slábnout o zhruba deset let dříve než ženský, tedy kolem věku 35 let. Odpověď na otázku ,Proč mě nikdy neposlouchá?‘ pak může být snazší, než se zdá.
Mezery v komunikaci mohou být dále rozšiřovány: třeba proto, že ženy mají větší tendenci pamatovat si hádky do nejmenších detailů. Při výzkumu pro svou poslední knihu Why We Love (Proč milujeme) zjistila profesorka antropologie na Rutgers University Helen E. Fisher, že prožívání milostného vztahu aktivuje paměťová centra v ženském mozku. S odkazem na Darwina tak zveřejnila teorii, že zatímco naši mužští předci mohli ohodnocovat zdraví a plodnost svého protějšku rychlým pohledem na poměr mezi pasem a boky, ženy si musely „vytvořit paměťovou banku, kde shromažďovaly to, co muž udělal a neudělal“.
Nelze ale opominout, že přes veškeré tyto závěry o našich přirozených sklonech hraje velkou roli také výchova. Řada odborníků tak představu o mozku, který je svou příslušností k pohlaví jasně determinován, odmítá. „Nedomnívám se, že můžeme vycházet z údajů o kortizolu a šedé hmotě mozkové a říkat, že tyto biologické odlišnosti vládnou sociálním odlišnostem,“ tvrdí Nora S. Newcombe, profesorka psychologie na Temple University ve Filadelfii, podle níž je toto spojení přehnané. Podle ní tady totiž jsou i důkazy o tom, že mozek se přizpůsobuje novým okolnostem, že vytváří nové neurony a jejich spoje. Co to znamená v praxi? Muži a ženy mohou komunikovat zčásti odlišně i z toho důvodu, že jsou tak navyklí od dětství.
Doktorka Marianne J. Legato to nepopírá. Ve skutečnosti ve své knize doporučuje, že změna našeho chování dnes by mohla pomoci budoucím generacím vypořádat se s jejich vlastními hádkami. „Pokud naše zkušenosti mění strukturu a chemické složení mozku, stáváme se pomalu stejnými jako příslušníci opačného pohlaví,“ píše. „Už se učíme jeden od druhého… věřím, že neuvěřitelně přizpůsobivý mozek bude reflektovat tento čím dál vyrovnanější terén, a tak by se za nějaký čas mohly mužské a ženské mozky sobě více podobat.“
Jenomže já nemůžu čekat tak dlouho. Ačkoli jsou tyhle teorie rozhodně inspirující, já mám problém vyzkoušet nový způsob hádky, zatímco se můj muž a já večer přetahujeme jako tříleté děti o to, na který film se dívat. Končí to nasupeným ulehnutím do postele, obě DVD leží neotevřená na stole.
Co je tedy dobrého na tomto ,neurologickém sebeuvědomění‘, když na konci dne pořád stojíme (a bojujeme) na opačných stranách barikády? Pochopení těchto odlišností sice nemusí znamenat úbytek hádek, když ale víc vím o tom, proč můj manžel na rozdíl ode mě mě působí následující ráno nezúčastněně, budu mít menší tendenci dělat ukvapené závěry typu ,už se o mě vůbec nezajímá‘. Spíš než změnit své chování během hádky je lepší přemýšlet o tom, proč druhá osoba reaguje tak dramaticky nebo naopak vlažně a zkusit si říct: vím, že uvažuje a cítí jinak než já. Hlavní rada tedy zní – zkuste se obout do jejich bot, byť je to trochu nepohodlné. ?
