Klub retrospektivních žárlivců

To není strach, že nám partner zahne právě teď. Kdepak, toho se vůbec nebojíme. Co nám však nedá spát, je minulost. Všechny ty bývalky, bývaláci…

Taky se vám to stalo? Sedíte se svým miláčkem v příjemné hospůdce, on do sebe lije pivo, vy ucucáváte beton nebo bavorák, a zrovna když začnete být na sto procent přesvědčena, že život je nádherný a vaše láska věčná, z miláčka vypadne: „Jo, je to tu milý, ale v poslední době tu dost podražili. Když jsme sem chodili s Katkou…“

Je úplně fuk, co přijde potom. Vy to totiž beztak neslyšíte. Bavorák se vám v tom okamžiku na rtech vybourá, beton se promění v železobeton a zneprůchodní vám ústní dutinu. Dech se vám zastaví, na tvářích naskáčou rudé skvrny nezakrytelné make-upem a srdce vám spadne do žaludku, zatížené obrovitým balvanem.

Asi tak pět vteřin tam zkrátka sedíte jako hrdinka z červené knihovny, ztuhlá a zničená způsobem už tisíckrát barvitě popsaným v pokleslé literatuře, dokud se k vám miláček neotočí.

„Co je?“ zeptá se udiveně poté, co váš výraz dlouho a pečlivě studoval. „Je ti něco?“

„Ne-e-e,“ vypravíte ze sebe v hrdinském sebezapření. „Co by mi bylo?“

„No, že vypadáš… tak divně,“ podotkne miláček s chvályhodnou všímavostí.

„Ale ne. To se ti jen zdá.“ Načež se – bosa po řeřavém uhlí – propotácíte zbytkem večera a jen se těšíte, až budete moct zalézt do postele nebo na záchod, a tam se vybrečet.

Pokud se vám to nikdy nestalo, radujte se. Vás se to netýká. Ale pokud se vám to stává pravidelně, skoro při každé zmínce o té či oné bývalce, kterou utrousí vaši momentálníci, pak to znamená, že trpíte chorobou zvanou retrospektivní žárlivost. Choroba to může být akutní i chronická. Její fatální stadium se vyznačuje situací, kdy pacient kolem sebe nesnese partnery, o nichž ví (či předpokládá), že s někým chodili už předtím. Nakonec přestane mít zájem vůbec se s někým seznamovat a stráví zbytek života zalezlý ve své garsonce, odkud se vydává na výpravy jen za svým psychiatrem, aby si nechal předepsat sedm různých druhů antidepresiv a anxiolytik. (To je případ jedné mé spolužačky, kterou radši nebudu jmenovat.)

Psychiatři – anebo hodně, hodně trpěliví kamarádi, u nichž si můžete být jisti, že se vám za zády nevysmějí – jsou jediné osoby, kterým se se stavem své mysli můžete svěřovat. Jen ti nejnaivnější retrospektivní žárlivci se se svými bolístkami obracejí přímo na partnera, který jim trýznivé trauma způsobil.

Věty typu: „Já prostě nesnesu představu, že jsi do téhle hospody chodil před lety s Katkou,“ či výčitky jako: „Prosím tě, jak jsi mohl s Pavlou skákat padákem? Já jsem chtěla být první!“ během několika týdnů či měsíců spolehlivě naruší i ten sebelepší vztah. Co na ně ostatně miláček může odpovědět? „Jé, promiň!“ Nebo „Kdybych byl věděl, že tě ve svých pětatřiceti potkám, nebyl bych si začínal s žádnou jinou, byl bych si pro tebe zachoval nevinnost. Ale to víš…, nemohl jsem to tušit.“

Většina retrospektivních žárlivců dobře ví, jak by to dopadlo, a tak se ke svému postižení nepřiznávají. Místo toho si najdou záminku, aby svého partnera mohli seřvat, prohlásí, že se jim v té hospodě ani trochu nelíbí (jak taky, když tam miláček chodíval s Katkou?) a odmítají účastnit se parašutistického výcvikového kursu s tím, že se hrozně bojí výšek, přestože by je skákání ve skutečnosti docela bavilo.

V dnešní době, kdy lidé bez mrknutí oka vychovávají děti svých předchůdců v lásce, klábosí u kafe s bývalou manželkou svého současného skoromanžela a považují střídání hospod za mnohem závažnější čin než střídání partnerů, vůbec není snadné přiznat se k podobnému handicapu. Je to snad ještě těžší než přiznávat se ke třem nemanželským dětem odloženým v sirotčinci a nedoléčené kapavce naráz. Jsou to muka.

Co si budeme povídat. Stejně jste tušili, že to řeknu, tak to vyklopím: I já trpím touto chorobou. Bezmezně závidím dívkám, které se vychloubají tím, s jakými sympatickými a úspěšnými krasavicemi jejich drahoušek chodil předtím. Závidím zoufale také mužům, co každou návštěvu hrdě vedou do obýváku, aby jí předvedli obraz namalovaný bývalákem momentální dámy svého srdce. A spokojeným milenkám, které o své lásce nadšeně prohlašují: „Je ohromně zkušený, skvělý v posteli, vážně se v ženách vyzná.“ Já se místo toho scházím s dlouholetým kamarádem Daliborem a kamarádkou Renatou, postiženými stejným neduhem. Společně si lížeme rány, které nám zasadili bývaláci a bývalky našich současnic a současňáků (lidé, kteří už dávno nejsou v obraze a my jsme je v životě neviděli). A řešíme, co s tím.

Nemyslete si: retrospektivní žárlivost není strach, že nám partner vezme kramle. Žárlivcům tohoto druhu obyčejně vůbec nevadí, když manželka zajde na večeři s kolegou z práce, tolerují obdivné pohledy, které vrhá jejich muž na kolemjdoucí poloobnažené dívky, v extrémních situacích by snad dokonce snesli nějakou tu bezvýznamnou nevěru. Jen minulost jim nedá spát.

Co je za tím? Těžko říct. Snad přežitek viktoriánské doby vyžadující ,čistotu‘, snad dávný strach jeskynní ženy, která podvědomě tuší, že pokud její partner má už mnoho potomků, nebude si tolik všímat ani jí, ani jejího mláděte. Anebo možná docela obyčejný mindrák.

Dalibor tvrdí, že on sám přišel o nevinnost dost pozdě, a tím pádem svým dívkám jejich minulost spíš než co jiného záviděl. Když se i jemu samotnému podařilo získat dost zkušeností, osten, který mu jakákoli zmínka o bývalácích zapíchla do srdce, se obrousil.

Renata prý zase věří na poprvé. Dobře deset let v tajnosti řešila zradu, které se na ní dopustil její manžel předtím, než spolu začali chodit. Renata se mu dlouho líbila, ale bál se, že by u ní neuspěl, a tak si opatřil nejdříve jinou, aby si lásku trochu ,nacvičil‘. Po patnácti letech manželství a dvou dětech dorostlých do puberty mu to snad konečně odpustila.

Připadá vám to hloupé? To máte pravdu, ale retrospektivní žárlivci si prostě nemůžou pomoct. Já osobně jsem, tak jako Dalibor, hojně upíjela z rohu lásky – do značné míry proto, abych pak každou bývalku svého momentálního drahouška mohla (většinou v duchu, ale tu a tam i nahlas) přetrumfnout dvěma či třemi vlastními bývaláky. A tak jako Renata jsem se v přísné tajnosti nejednou trápila nad tím, že jen málokterý z mých miláčků byl, než se se mnou seznámil, nepolíbený panic.

Teď už jsem ale několik let zamilovaná do jediného muže a jeho minulost mě kupodivu nepronásleduje. Svým jednáním mě přesvědčil, že mě považuje za tu pravou, a občas chodíme do hospůdky, kterou jsme objevili společně. Koupili jsme si novou postel, na které předtím nešukal vůbec nikdo (kdyby chtěl, musel by se vloupat do IKEA, vytáhnout postel z bedny, složit ji, provést svůj čin a zase postel rozložit, aniž by si toho někdo všiml), a život je mnohem krásnější.

Jak jsem zjistila, i sex jako takový má při léčbě retrospektivní žárlivosti blahodárné účinky. Doporučuji ho v míře co nejhojnější, předávkování zřejmě nehrozí. Tvrdí to ostatně i Dalibor, který se proti všemu očekávání zřejmě taky konečně a definitivně vyléčil. Našel si dvakrát rozvedenou, ohromně milou paní, která je o pár let starší než on, a přestal mít čas na teskné rozhovory. Ani Renata si už dlouho nestěžovala na svého proradného manžela.

Je to tak. Členů klubu retrospektivních žárlivců ubývá. Snad konečně vymřeme po meči i po přeslici a na světě bude líp.

TEXT: IVA PEKÁRKOVÁ
Autorka je spisovatelka