Trvalo několik dní, než jsem si uvědomil, že to, co se děje, není normální. Ze začátku to bylo nenápadné. Začal ke mně chodit můj nejlepší kamarád, tvrdil, že se mnou potřebuje probrat nějaké odborné věci, a potom jen tak seděl a mlčel. Je to psychiatr, takže mi ty jeho ,odborné věci‘ ani nepřišly divné. Potom sem zavítala na pár dní kamarádka, která se před časem vdala do Ameriky. Nečekaně rychle se od střízlivé společenské konverzace a přes několik panáků tequily dostala k hlasitému a zoufalému nářku nad svým bývalým milým, kterého tehdy chladnokrevně odkopla a nechala ho tady. Odnesli jsme ji k jejímu americkému manželovi do hotelu a v rozpacích jsme se rozešli domů. Před dveřmi na mne čekala škatule fotek, cédéček a jiných suvenýrů od holky, s kterou jsem se rozešel někdy v třetihorách.
„Do práce mi přišla kytice růží velká jako sloní hlava s nápisem JSI NEVYMAZATELNÁ a já se teď bojím jít domů. Děsím se, kterého nešťastníka z těch, co jsem s nimi spala, najdu ležet na rohožce,” řekla mi sestra tragickým hlasem do telefonu.
„Ber to jako kompliment, bejby,“ doporučil jsem jí.
„Bral bys jako kompliment, kdyby ti žena navlečená do svěrací kazajky oznámila, že tě miluje, protože jsi reinkarnovaný Ježíš Kristus?“ zeptala se sestra a dodala potichu: „Mám pocit, že tu pár lidí něco ozářilo nebo co, a je jen na nás, několika vyvolených, abychom zachránili naši planetu. Jdeš do toho se mnou?“
„Zkusme to nejdříve trochu pozorovat,“navrhl jsem takticky, abych oddálil chvíli, kdy budu muset zjišťovat, že moje sestra fetuje.
Má následující pozorování by se dala shrnout do několika bodů:
1. Ta, s kterou chodím, mi řekla, že potřebuje pár dní o samotě přemýšlet o životě a tak vůbec.
2. Ta, s kterou jsem chodil minule, mi zavolala a zeptala se, zda bych si s ní nešel promluvit o životě a tak vůbec.
3. Psychiatr přišel zase, půl hodiny mlčel a potom se jen tak, bez přípravy, zeptal, jestli existuje pouze jedna jediná skutečná láska a jestli je třeba o ni bojovat, i kdyby spadla do studně zapomnění.
„Cože?“ zeptal jsem se. „ Jaká studně? Hrabe ti?“
„Asi ano,“ řekl psychiatr.
Zavolala mi sestra: „Jsme ztraceni, a jestliže nejsi Bruce Willis a okamžitě něco nevymyslíš, lidstvo prohrálo svůj boj s evolucí. Je u mě matka a ptá se mě, zda se rozhodla správně, když se rozvedla s otcem, anebo zda nebylo jejím úkolem chránit tu osudovou lásku do konce. V čem už máme mít my, děti, jistotu, když se hroutí jeden z pilířů našeho dětství, ten pocit, že rozvod našich je správná věc?“
„A co tomu předcházelo?“ zeptal jsem se.
„Dvacet roků se hádali. Nepamatuješ si to?“ opáčila sestra.
„Ale co předcházelo tomuto obrácení se k osudové lásce?“
„Zkusím to vystopovat. Bod po bodu, čin po činu, slovo po slovu,“pravila sestra a položila sluchátko. I když to nevypadá, moje sestra je jinak stále svéprávná. Kdybyste ji viděli, svěřili byste jí do rukou korunovační klenoty i transplantaci srdce.
Nakonec jsme na to přišli. Všichni postižení se ocitli ve styku s filmem Věčný svit neposkvrněné mysli, tedy s příběhem o lásce, kterou není možné vymazat z hlavy, i když bychom chtěli. A když pochopíte, že ji můžete ztratit, začnete si jí vážit.
Byl za tím vším tedy jen film a kupa lidí se začala hrabat v paměti a tahat z ní portréty lidí, na které se nedá zapomenout.
„Takové filmy by měli zakázat. Dá to tolik práce smířit se s tím, co je tu a teď, a najít v tom štěstí, tak proč do toho rýpat a snažit se vrátit tam, kam se už nedá?“ zeptala se sestra.
„Mně to nevysvětluj. Řekni to jim,“ ukázal jsem na naši matku a spřáteleného psychiatra, svorně plačící v objetí nad flaškou červeného.
„Méně kultury a méně alkoholu by to chtělo,“ pravila sestra. „Víc přízemností, sexu, sportu a cholesterolu.“
Cestou do kina jsme si vyprávěli o vlivu filmů na společnost. Padaly z nás moudrosti, které jsme pochytili od našich hyperintelektuálních kamarádů. Jak se po Bergmanových Příbězích ze života manželského zdvihla ve Švédsku vlna rozvodovosti a jak po Kostnerově Tanci s vlky začali všichni nosit otřesné věci s třásněmi.
Koupili jsme si lístky a zhlédli ten film. A potom jsme mlčeli. A chodili po městě takřka až do rána, jako by se to všecko dalo rozchodit.
„Do práce mi přišla kytice růží velká jako sloní hlava s nápisem JSI NEVYMAZATELNÁ a já se teď bojím jít domů. Děsím se, kterého nešťastníka z těch, co jsem s nimi spala, najdu ležet na rohožce,” řekla mi sestra tragickým hlasem do telefonu.
„Ber to jako kompliment, bejby,“ doporučil jsem jí.
„Bral bys jako kompliment, kdyby ti žena navlečená do svěrací kazajky oznámila, že tě miluje, protože jsi reinkarnovaný Ježíš Kristus?“ zeptala se sestra a dodala potichu: „Mám pocit, že tu pár lidí něco ozářilo nebo co, a je jen na nás, několika vyvolených, abychom zachránili naši planetu. Jdeš do toho se mnou?“
„Zkusme to nejdříve trochu pozorovat,“navrhl jsem takticky, abych oddálil chvíli, kdy budu muset zjišťovat, že moje sestra fetuje.
Má následující pozorování by se dala shrnout do několika bodů:
1. Ta, s kterou chodím, mi řekla, že potřebuje pár dní o samotě přemýšlet o životě a tak vůbec.
2. Ta, s kterou jsem chodil minule, mi zavolala a zeptala se, zda bych si s ní nešel promluvit o životě a tak vůbec.
3. Psychiatr přišel zase, půl hodiny mlčel a potom se jen tak, bez přípravy, zeptal, jestli existuje pouze jedna jediná skutečná láska a jestli je třeba o ni bojovat, i kdyby spadla do studně zapomnění.
„Cože?“ zeptal jsem se. „ Jaká studně? Hrabe ti?“
„Asi ano,“ řekl psychiatr.
Zavolala mi sestra: „Jsme ztraceni, a jestliže nejsi Bruce Willis a okamžitě něco nevymyslíš, lidstvo prohrálo svůj boj s evolucí. Je u mě matka a ptá se mě, zda se rozhodla správně, když se rozvedla s otcem, anebo zda nebylo jejím úkolem chránit tu osudovou lásku do konce. V čem už máme mít my, děti, jistotu, když se hroutí jeden z pilířů našeho dětství, ten pocit, že rozvod našich je správná věc?“
„A co tomu předcházelo?“ zeptal jsem se.
„Dvacet roků se hádali. Nepamatuješ si to?“ opáčila sestra.
„Ale co předcházelo tomuto obrácení se k osudové lásce?“
„Zkusím to vystopovat. Bod po bodu, čin po činu, slovo po slovu,“pravila sestra a položila sluchátko. I když to nevypadá, moje sestra je jinak stále svéprávná. Kdybyste ji viděli, svěřili byste jí do rukou korunovační klenoty i transplantaci srdce.
Nakonec jsme na to přišli. Všichni postižení se ocitli ve styku s filmem Věčný svit neposkvrněné mysli, tedy s příběhem o lásce, kterou není možné vymazat z hlavy, i když bychom chtěli. A když pochopíte, že ji můžete ztratit, začnete si jí vážit.
Byl za tím vším tedy jen film a kupa lidí se začala hrabat v paměti a tahat z ní portréty lidí, na které se nedá zapomenout.
„Takové filmy by měli zakázat. Dá to tolik práce smířit se s tím, co je tu a teď, a najít v tom štěstí, tak proč do toho rýpat a snažit se vrátit tam, kam se už nedá?“ zeptala se sestra.
„Mně to nevysvětluj. Řekni to jim,“ ukázal jsem na naši matku a spřáteleného psychiatra, svorně plačící v objetí nad flaškou červeného.
„Méně kultury a méně alkoholu by to chtělo,“ pravila sestra. „Víc přízemností, sexu, sportu a cholesterolu.“
Cestou do kina jsme si vyprávěli o vlivu filmů na společnost. Padaly z nás moudrosti, které jsme pochytili od našich hyperintelektuálních kamarádů. Jak se po Bergmanových Příbězích ze života manželského zdvihla ve Švédsku vlna rozvodovosti a jak po Kostnerově Tanci s vlky začali všichni nosit otřesné věci s třásněmi.
Koupili jsme si lístky a zhlédli ten film. A potom jsme mlčeli. A chodili po městě takřka až do rána, jako by se to všecko dalo rozchodit.
