Jede po něm jako blázen

Zdenka je vcelku nezáludné stvoření. Je milá, usměvavá, hezká, drobná a má v očích takový ten výraz, který okamžitě vyvolá ve všech mužích pocit, že tohle děvčátko potřebuje pomoct a zachránit. Také nepostrádá nezbytnou dávku ženské vypočítavosti, takže svého laního pohledu s oblibou využívá. Jedno takové mrknutí stačí doplnit jedním kníknutím, a ze zápasníka sumo se v minutě stane poddajný ochotný blbeček.

Nevadilo mi to. Zvykla jsem si, že zatímco já si své drinky musím platit, protože měřím metr osmdesát a neumím kníkat, Zdenka si čas od času zahraje na roztomilého diblíka (to vážně nikdo nevidí, jak to vypadá příšerně?!) a ušetří slušných pár stovek za měsíc. Nevadilo mi ani sledovat své jindy příčetné kamarády, jejichž mozky se v její přítomnosti měnily v mentální želé. Nevadilo mi to do té doby, než se v takové želé jednou proměnil mozek mého přítele.

Bylo to ještě v dobách, kdy nebylo úplně jasné, jestli spolu budeme chodit, nebo si přestaneme postupně brát telefony. Křehká fáze vztahu, kdy stačí jedno neopatrné drcnutí, aby šlo všechno do háje. Seděly jsme se Zdenkou na nějakém večírku, když vkráčel můj přítel. Po zdvořilostní seznamovací fázi následovala uvolněná konverzace.

Snažila jsem se usmívat i v momentech, kdy se Zdenka potřetí shýbala pro spadlý zapalovač tak, že by si i slepec všiml barvy jejího spodního prádla, nebo kdy začala tak roztomile krčit nosík, že jsem měla chuť jí do něj vrazit párátko i s jednohubkou. Zatímco předtím se na večírku nudila, najednou ožila až k nepoznání. Hýřila vtipem a smála se tak, že se mého přítele musela přidržovat, asi aby náhodou neupadla.

Nejhorší na tom všem ale bylo, že to příteli zjevně nevadilo, právě naopak. Naparoval se, až jsem měla obavy, že za chvíli začne kokrhat. Asi při osmém nakrčení nosíku a devátém spadlém zapalovači mé mozkové obvody dostaly zkrat a daly povel k okamžitému ústupu.

Když mě venku přítel dohnal, vysvětlila jsem mu své pohnutky k odchodu tak důrazně, že se u nás zastavil vůz s policejní hlídkou, zda nepotřebujeme nějak pomoct. Zdenku jsem toho večera definitivně přeřadila z kolonky ,přátelé‘, do kolonky ,známí‘ a začala si mnohem víc všímat nenechavých slečen.

Samozřejmě jsem se s nimi setkala už dříve, ale nepřikládala jsem jim tehdy velký význam – respektive nedocházelo mi, jak nebezpečné mohou být. Můj bývalý přítel byl například odloven skutečnou profesionálkou, která se o totéž pokusila u nich v práci už několikrát. Zkušené přítelkyně a manželky ji dokázaly včas odhalit, já jsem ale byla natolik naivní, že jsem tu dlouhovlasou zrzku s poprsím velikosti pět až šest pokládala za normální kolegyni z práce tak dlouho, než mi sama přišla oznámit, že si s mým přítelem zařizují byt.

Potkala jsem pak spoustu dalších lovkyň a naučila se používat čidla, která jsem předtím z nějakého nepochopitelného důvodu nechávala ležet ladem. Každá z nás je přece vybavena různým množstvím čidel, které reagují na různé nevhodné chvění kolem našeho objektu (uznávám, že některé ženy jich mají až příliš, takže pak zaznamenávají nevhodné chvění i v případě, že v přítelově posteli najdou svoje vlastní kalhotky).

Samozřejmě, i tady platí, že všeho s mírou. Takže mi ani nevadilo, když jsem před rokem na jedné party narazila na slečnu, která balila mého přítele s takovou otevřeností, že jsem jí to ani nemohla mít za zlé: čidla zůstala v naprostém klidu. Slečna byla mladá, vdaná, měla doma dvě děti a měla jeden večer volný po X měsících, takže si podle všeho chtěla užít se vším všudy. Co neměla, byl čas čekat, jestli ji někdo náhodou neosloví na baru, a brala to, co bylo po ruce. Když jsem ji našla pověšenou na krku svého přítele, opatrně jsem ji sundala a předala o kus dál. Chytila se nového krku se stejnou náruživostí a upřímností, jako toho předchozího.

Mnohem horší byly všechny ty dámy a slečny, které se tvářily jako obyčejné kolegyně z práce, známé ze ,starých dob‘, přítelkyně jeho známých, kámošky, spolužačky nebo unavené barmanky. Jejich vztah k mému příteli se dal velice snadno vyčíst i z prostého úsměvu, který po mně vrhly, když zjistily, co jsem zač. Ty příliš vřelé jsem nenáviděla ze všeho nejvíc a dokázala přemýšlet nad možnými variacemi a zradami celou noc. Podezření se každý měsíc postupně přelévalo na jinou adeptku a čas od času jsem si sama moc pěkně zkazila celý večer, když jsem místo zábavy házela vražedné pohledy na příliš vstřícnou barmanku. Moje čidla začínala být přehlcena a můj přítel začal být otrávený. S každou krizí a hádkou se mi v hlavě vyrojilo pět dalších slečen, které by v tom mohly mít prsty. Začala jsem být psycho.

Loňského Mikuláše jsem pak ale strávila v přítomnosti svého kamaráda Filipa, který byl před pár lety odloven statnou Švédkou a do Prahy se vrací maximálně třikrát do roka. Zatímco dřív byl zvyklý civět na každou ženskou ve věkovém rozmezí od třinácti do sedmnácti, dnes je z něj tak pozorný manžel, až z toho člověka mrazí.

Nemám ve zvyku používat přísloví, ale v tomhle případě ,jiný kraj, jiný mrav‘ rozhodně sedí. Existují místa, kde se zadané objekty chovají zkrátka zadaně a svobodné objekty to berou na vědomí. Zatímco ve Švédsku je Filipova Švédka relativně klidná, při každé návštěvě Prahy znatelně vzroste její spotřeba červeného vína a jeví známky neklidu.

Ve hře je totiž rázem Hanulka, Beruška, Zdenička, Peťka, Zorka a pár dalších kamarádek, které se tak rády Filipovi vrhají kolem krku a smějí se tak strašně nahlas každému blbému vtipu, který z něj vypadne. „A to ti to nevadí?“ zeptala jsem se jí u třetího svařáku, když zrovna Hanulka smutně pomrkávala na Filipa a kníkala, proč do Prahy nejezdí častěji. „Vadí,“ odvětila Švédka, zadívala se věštecky do ohně a odmlčela se. „Ale nic s tím nenadělám,“ dodala po chvíli a napila se svařáku. „Jak to?“ vypadla ze mě duchaplná otázka.

Švédka se na mě zadívala jako na svého oblíbeného soba, kterého musí zabít na maso. Pak se zvedla a odkráčela ke skupince švitořících kamarádek, ze které vylovila manžela, usmála se a dala mu pusu. Švitořícím slečnám mírně zakysly úsměvy na tváři, ale snažily se udržet alespoň výraz ,no to je tak hezké, jak se máte rádi‘. Vydržely stát vedle harmonického páru ještě půl hodinky a pak se slušně rozloučily a odkráčely do svých domečků. Pochopila jsem, že tohle byla názorná demonstrace toho, jak se s neodbytnými kamarádkami vypořádat.

To tajemství úspěchu zní následovně: „Netrápit se, nepropadat panice a usmívat se.“ A mohu potvrdit, že spolehlivě zabírá na čtyři z pěti rozvraceček vztahů.