Druhý den jsem byla na pochodu, rtuť teploměru šplhala někam ke 40 °C a já si právě odepínala část nohavic, abych si tak vyrobila z dlouhých kalhot kraťasy. A právě tady, přesně v této situaci, mi to došlo. Co se to se mnou děje? S každým dalším posunutím jezdce na zipu jsem cítila, jak se stále víc vzdaluji nejen svým módním zásadám. Vzdaluji se svému životu, sama sobě. Byl červenec. Byla jsem ve švýcarských Alpách. Deset dní před tím jsem se provdala za muže svých snů. Až do toho přesmutného okamžiku se zipem vypadalo všechno úplně normálně. Změn, které se se mnou děly, jsem si nijak zvlášť nevšímala. Aby bylo jasno, ta túra byl jeho nápad. Můj přítel, vlastně manžel, je to, co někteří nazývají ochránce přírody. Není ten filmový typ, který nasedne do nafukovacího člunu a vyrazí na moře překazit plány těm hnusným nelegálním lovcům velryb. Je spíše ten, co rozesílá znepokojené dopisy. Ochránce. Jeho programem je dělat správná a uvážená rozhodnutí a žít zodpovědným (ekologicky i jinak) způsobem. Myslím, že právě kvůli jeho postojům jsem se ráda stala Nevěstou Ochránce přírody. To, jak to ovlivní mé módní návyky, jsem si nijak neuvědomovala, tedy až do tohoto okamžiku, kdy jsem si odepínala nohavice u kalhot.
Změna byla rychlá. Ještě před půl rokem bych sebe sama v téhle nové podobě nepoznala. Kontaktem s přírodou jsem myslela projet přes Letnou. Pracovala jsem dvanáct hodin denně. Večeřela v restauracích pětkrát týdně. Co dělají kamarádi, jsem věděla z jejich mailů. A taky jsem setrvávala ve vztahu, ve kterém jsme oba byli nešťastní. Asi rok před rozchodem, po několika trapných sebezpytujících diskusích na téma životních rozhodnutí, jsem konečně jedno učinila. Odstěhovala jsem se. Dala si pauzu. To, co ze začátku vypadalo jako tří- až šestiměsíční pauza, se protáhlo na ,vždy‘.
Než jsem pak potkala Ondřeje, nedokázala jsem si představit, že jednoho dne budu stát na svých deseticentimetrových podpatcích v obchodě HudySport. A navíc že tam nechám částku přesahující cokoli rozumného, abych si nakoupila vysoké boty a batoh, do kterého se nedokážu ani ,vevázat‘, plný termoprádla, kalhot s odepínacími nohavicemi a jiného podivného ,oblečení‘, a budu to vydávat za výbavu na svatební cestu. Ani by mě nikdy nenapadlo, že budu pochodovat s tímhle výstředním šatníkem na zádech přes Itálii, Švýcarsko a Francii a šplhat po horách. Ne, rozhodně ne, nikdy.
Když jsem se ale rozhodla být se svým mužem, autorem protestních dopisů restauracím, které stále ještě mají na svém lístku mořského okouna (jinak také známého jako ohrožená patagonská zubatka), mužem, který si pravidelně přátelsky telefonuje s členy Unie znepokojených vědců (Union of Concerned Scientists), zavázala jsem se tím prožít alespoň část svého života v divočině. Což mimo jiné znamená, že neděle, původně strávené rozebíráním nákupů při brunchi, teď prožíváme na trzích farmářů při diskusi o místní sezonní zelenině. Vážně.
Asi po hodině chůze od Champex-Lac ve Švýcarsku, kdy mi při každém kroku po vyprahlém úbočí odskakovaly od bot houfy sarančat, jsem se rozhodla určit si hranici, kterou rozhodně nepřekročím. „Dobře ti tak,“ řekla jsem si nejdřív potichu sama pro sebe a potom ještě jednou nahlas – hodně nahlas. A díky tomu mi došlo, že možná kdybych byla víc sama sebou, nebyl by celý ten pochod až tak devastující. Moje změna ve stylu co-jsem-schopna-udělat-pro-lásku měla skončit před odepínacími nohavicemi u kalhot.
Sedla jsem si na sarančata, zahleděla se do dáli a uvědomila si, že my holky to prostě dost často dopouštíme. Měníme se dle partnerova životního stylu. Nikoli tedy někdo v televizním psychologickém dramatu, ale my, v našich reálných životech. Když jsem se zamyslela nad svými nejbližsími přítelkyněmi, nenašla jsem snad jedinou, která by nebyla pod vlivem svého partnera.
Například moje kamarádka Bára. Ještě loni v létě byla přesně tou ,trendy ženou‘, která tráví veškerý volný čas sháněním módních novinek a jejich následnou prezentací na sobě samé na všech těch superdůležitých večírcích. I s onou nezbytnou sklenkou šampaňského v ruce. Pak se jí ale přihodilo, že potkala muže. Tedy vlastně Muže. Nevím, jak přesně přišla na to, že život s Mužem, za kterým se přestěhovala z velkoměsta do města s šesti tisíci obyvateli, pro ni bude zábavný. Ale jistou, i když velmi omezenou dobu přede všemi i zřejmě před sebou samou dokázala předstírat, že každý večer u sporáku a v sobotní večer v místním kině jsou přesně ten ,lifestyle‘, který si odjakživa přála vést. A jaká je pointa příběhu? Vlastně docela logická. Bára dala Muži i maloměstu vale.
Jiným příkladem budiž Karolina, která se dokázala měnit dokonce opakovaně. S přítelem, o několik let mladším, se z ní stala královna večírků a půl roku byla nepřetržitě nevyspalá. Další model byl tichý hodný pán. Z Karoliny se lusknutím prstů stala domácí puťka, která trávila večery u televize. Po pravém boku měla misku s bramborovými lupínky, po levém boku tichého pána. Teď je s jedním rybářem, takže když ji chci vidět, musím se smířit s tím, že ji najdu na břehu Vltavy v gumákách do půli stehen.
To, že sebe sama kvůli partnerovi zcela zapřete, nemůže ani teoreticky vydržet dlouho. Bára říká: „Myslela jsem, že v případě, že potkám někoho, kdo se jeví jako ‚ten pravý‘, není o čem mluvit. Prostě mi přišlo úplně jasné, že se za ním odstěhuju, protože on své město opouštět nechtěl. Tím spíš, že v počátku vztahu, který je vždycky intenzivní, mi nepřišlo nijak obtížné opustit svůj život a přátele.“
Zato Karolina žádné změny nepřipouští: „To není tak, že bych se měnila násilím, já se jen přizpůsobuji partnerovu životu. Zkrátka jenom zkouším nové věci.“ A co je na obou tvrzeních podezřelé? Ani jedna nemluví o tom, co chce ona sama.
Partnerství je přece hlavně schopnost vyjít si vstříc, je to vzájemná přizpůsobivost, nikoli povinnost ženy změnit se k obrazu mužovu. Psycholožka Branislava Vargová říká: „Domnívám se, že ženy mohou mít větší tendenci naplňovat představy druhých o tom, jak by se měly chovat, protože odmalička slýchají, že hodné holčičky nezlobí, jsou poslušné, a za to jsou odměňovány, tedy milovány. Pak je tady také strach ze samoty, z toho, že mě partner opustí, pokud nebudu splňovat jeho představy, a najde si jinou partnerku, která taková bude.“ To zní logicky, jakkoli jsme už vyrostly, potřeba být hodnými holčičkami je patrně zakořeněna tak hluboko, že jsme pro odměnu/lásku schopny zapomenout i to, co jsme. Proč se ale takhle hladce nepřizpůsobují i naše protějšky? Psycholožka Vargová vysvětluje: „Muži se mohou snadněji vyrovnávat s tím, že se partnerce nemusí jejich chování či zvyky líbit. Oni to totiž nevnímají tolik jako důvod k tomu, aby je partnerka opustila. Je pro ně také snazší zakládat novou rodinu i v pozdějším věku, proto mohou hledat dále. Kdežto pro ženu je důležité najít životního partnera do doby, než bude chtít mít děti.“
Všechny ty změny obvykle bývají zákeřně plíživé, stejně jako já jsem se neocitla zničehonic uprostřed Švýcarska, Barbora si nehrála od první chvíle na maloměstskou puťku, a ani Karolina si se svým milým nedala první rande u rybářských prutů. Přitom si troufám říci, že všechny tři jsme poměrně vnímavé bytosti. Jen jsme nepostřehly, že nějak unikáme samy sobě. Jak je možné, že tyhle změny probíhají jakoby mimochodem? „Nároky partnera či případná omezení se stupňují pomalu, hranice se posouvají postupně a je těžké tento proces vnímat,“ říká psycholožka Vargová a doplňuje: „Je dobré si uvědomit rozdíl v požadavcích, které na ženu měl partner na začátku vztahu, a které má v dané chvíli. Často je vidět velký rozdíl, a ženy samotné říkají, že kdyby se k nim takto choval od začátku, vztah by ukončily na začátku. Postupně ale do vztahu hodně investují a případný odchod či stavění si hranic je těžší.“
Možná tomu přidává i naše česká knedlíková výchova, kdy platilo, že ,když je muž spokojený, vztah je dobrý‘. Měnily se naše matky, které se obvykle vdávaly ve dvaceti a těžko mohly mít jasno v tom, jaký že by jejich partner měl být. Měnily se naše babičky, kterých se obvykle ani nikdo nezeptal, zda syn majitele sousedního pole je jejich charakterový ideál, musely se tedy přizpůsobit zcela. A měníme se i my, když máme strach, že nebudeme pro Něj dost dobré. Mějte ale na mysli, že když se změníte podle nějaké své představy o dokonalé partnerce, může mu dojít, že už nemůžete být tou, kterou tenkrát sbalil, stejně jako pamatujte na možnost, že vy se sice změníte ku spokojenosti jeho, ale se sebou nebudete moci vydržet!
A jak dopadla moje velká změna? Když jsem se vrátila z Alp a mé počáteční euforické opojení z nalezení pravého štěstí se pomalu změnilo v jemné bzučení, začala jsem se chovat mnohem racionálněji. Ano, jsem schopna pro lásku udělat hodně. Budu pochodovat po horách a neřeknu u toho ani popel. Budu ťukat do svého úplně obyčejného laptopu doma, bosa a oblečena do manželových džínů a vytahaného trička. Už nesním ani sousto chilského mořského okouna. Tak tohle jsou všechna ta má úžasná rozhodnutí. A teď k nim přidám ještě jedno: už nikdy se ani nedotknu kalhot s odepínacími nohavicemi. Ty jsou definitivně zpátky za hranicí země Myslela-jsem-to-dobře. Jedny kalhoty navíc se můžou zdát zbytečnou zátěží, ale to není vůbec nic proti tomu, jaké břemeno bych musela vláčet, kdybych ještě někdy dopustila natolik se vzdálit svému vkusu, tomu, kdo jsem – tomu, kým jsem se šťastně stala.
Změna byla rychlá. Ještě před půl rokem bych sebe sama v téhle nové podobě nepoznala. Kontaktem s přírodou jsem myslela projet přes Letnou. Pracovala jsem dvanáct hodin denně. Večeřela v restauracích pětkrát týdně. Co dělají kamarádi, jsem věděla z jejich mailů. A taky jsem setrvávala ve vztahu, ve kterém jsme oba byli nešťastní. Asi rok před rozchodem, po několika trapných sebezpytujících diskusích na téma životních rozhodnutí, jsem konečně jedno učinila. Odstěhovala jsem se. Dala si pauzu. To, co ze začátku vypadalo jako tří- až šestiměsíční pauza, se protáhlo na ,vždy‘.
Než jsem pak potkala Ondřeje, nedokázala jsem si představit, že jednoho dne budu stát na svých deseticentimetrových podpatcích v obchodě HudySport. A navíc že tam nechám částku přesahující cokoli rozumného, abych si nakoupila vysoké boty a batoh, do kterého se nedokážu ani ,vevázat‘, plný termoprádla, kalhot s odepínacími nohavicemi a jiného podivného ,oblečení‘, a budu to vydávat za výbavu na svatební cestu. Ani by mě nikdy nenapadlo, že budu pochodovat s tímhle výstředním šatníkem na zádech přes Itálii, Švýcarsko a Francii a šplhat po horách. Ne, rozhodně ne, nikdy.
Když jsem se ale rozhodla být se svým mužem, autorem protestních dopisů restauracím, které stále ještě mají na svém lístku mořského okouna (jinak také známého jako ohrožená patagonská zubatka), mužem, který si pravidelně přátelsky telefonuje s členy Unie znepokojených vědců (Union of Concerned Scientists), zavázala jsem se tím prožít alespoň část svého života v divočině. Což mimo jiné znamená, že neděle, původně strávené rozebíráním nákupů při brunchi, teď prožíváme na trzích farmářů při diskusi o místní sezonní zelenině. Vážně.
Asi po hodině chůze od Champex-Lac ve Švýcarsku, kdy mi při každém kroku po vyprahlém úbočí odskakovaly od bot houfy sarančat, jsem se rozhodla určit si hranici, kterou rozhodně nepřekročím. „Dobře ti tak,“ řekla jsem si nejdřív potichu sama pro sebe a potom ještě jednou nahlas – hodně nahlas. A díky tomu mi došlo, že možná kdybych byla víc sama sebou, nebyl by celý ten pochod až tak devastující. Moje změna ve stylu co-jsem-schopna-udělat-pro-lásku měla skončit před odepínacími nohavicemi u kalhot.
Sedla jsem si na sarančata, zahleděla se do dáli a uvědomila si, že my holky to prostě dost často dopouštíme. Měníme se dle partnerova životního stylu. Nikoli tedy někdo v televizním psychologickém dramatu, ale my, v našich reálných životech. Když jsem se zamyslela nad svými nejbližsími přítelkyněmi, nenašla jsem snad jedinou, která by nebyla pod vlivem svého partnera.
Například moje kamarádka Bára. Ještě loni v létě byla přesně tou ,trendy ženou‘, která tráví veškerý volný čas sháněním módních novinek a jejich následnou prezentací na sobě samé na všech těch superdůležitých večírcích. I s onou nezbytnou sklenkou šampaňského v ruce. Pak se jí ale přihodilo, že potkala muže. Tedy vlastně Muže. Nevím, jak přesně přišla na to, že život s Mužem, za kterým se přestěhovala z velkoměsta do města s šesti tisíci obyvateli, pro ni bude zábavný. Ale jistou, i když velmi omezenou dobu přede všemi i zřejmě před sebou samou dokázala předstírat, že každý večer u sporáku a v sobotní večer v místním kině jsou přesně ten ,lifestyle‘, který si odjakživa přála vést. A jaká je pointa příběhu? Vlastně docela logická. Bára dala Muži i maloměstu vale.
Jiným příkladem budiž Karolina, která se dokázala měnit dokonce opakovaně. S přítelem, o několik let mladším, se z ní stala královna večírků a půl roku byla nepřetržitě nevyspalá. Další model byl tichý hodný pán. Z Karoliny se lusknutím prstů stala domácí puťka, která trávila večery u televize. Po pravém boku měla misku s bramborovými lupínky, po levém boku tichého pána. Teď je s jedním rybářem, takže když ji chci vidět, musím se smířit s tím, že ji najdu na břehu Vltavy v gumákách do půli stehen.
To, že sebe sama kvůli partnerovi zcela zapřete, nemůže ani teoreticky vydržet dlouho. Bára říká: „Myslela jsem, že v případě, že potkám někoho, kdo se jeví jako ‚ten pravý‘, není o čem mluvit. Prostě mi přišlo úplně jasné, že se za ním odstěhuju, protože on své město opouštět nechtěl. Tím spíš, že v počátku vztahu, který je vždycky intenzivní, mi nepřišlo nijak obtížné opustit svůj život a přátele.“
Zato Karolina žádné změny nepřipouští: „To není tak, že bych se měnila násilím, já se jen přizpůsobuji partnerovu životu. Zkrátka jenom zkouším nové věci.“ A co je na obou tvrzeních podezřelé? Ani jedna nemluví o tom, co chce ona sama.
Partnerství je přece hlavně schopnost vyjít si vstříc, je to vzájemná přizpůsobivost, nikoli povinnost ženy změnit se k obrazu mužovu. Psycholožka Branislava Vargová říká: „Domnívám se, že ženy mohou mít větší tendenci naplňovat představy druhých o tom, jak by se měly chovat, protože odmalička slýchají, že hodné holčičky nezlobí, jsou poslušné, a za to jsou odměňovány, tedy milovány. Pak je tady také strach ze samoty, z toho, že mě partner opustí, pokud nebudu splňovat jeho představy, a najde si jinou partnerku, která taková bude.“ To zní logicky, jakkoli jsme už vyrostly, potřeba být hodnými holčičkami je patrně zakořeněna tak hluboko, že jsme pro odměnu/lásku schopny zapomenout i to, co jsme. Proč se ale takhle hladce nepřizpůsobují i naše protějšky? Psycholožka Vargová vysvětluje: „Muži se mohou snadněji vyrovnávat s tím, že se partnerce nemusí jejich chování či zvyky líbit. Oni to totiž nevnímají tolik jako důvod k tomu, aby je partnerka opustila. Je pro ně také snazší zakládat novou rodinu i v pozdějším věku, proto mohou hledat dále. Kdežto pro ženu je důležité najít životního partnera do doby, než bude chtít mít děti.“
Všechny ty změny obvykle bývají zákeřně plíživé, stejně jako já jsem se neocitla zničehonic uprostřed Švýcarska, Barbora si nehrála od první chvíle na maloměstskou puťku, a ani Karolina si se svým milým nedala první rande u rybářských prutů. Přitom si troufám říci, že všechny tři jsme poměrně vnímavé bytosti. Jen jsme nepostřehly, že nějak unikáme samy sobě. Jak je možné, že tyhle změny probíhají jakoby mimochodem? „Nároky partnera či případná omezení se stupňují pomalu, hranice se posouvají postupně a je těžké tento proces vnímat,“ říká psycholožka Vargová a doplňuje: „Je dobré si uvědomit rozdíl v požadavcích, které na ženu měl partner na začátku vztahu, a které má v dané chvíli. Často je vidět velký rozdíl, a ženy samotné říkají, že kdyby se k nim takto choval od začátku, vztah by ukončily na začátku. Postupně ale do vztahu hodně investují a případný odchod či stavění si hranic je těžší.“
Možná tomu přidává i naše česká knedlíková výchova, kdy platilo, že ,když je muž spokojený, vztah je dobrý‘. Měnily se naše matky, které se obvykle vdávaly ve dvaceti a těžko mohly mít jasno v tom, jaký že by jejich partner měl být. Měnily se naše babičky, kterých se obvykle ani nikdo nezeptal, zda syn majitele sousedního pole je jejich charakterový ideál, musely se tedy přizpůsobit zcela. A měníme se i my, když máme strach, že nebudeme pro Něj dost dobré. Mějte ale na mysli, že když se změníte podle nějaké své představy o dokonalé partnerce, může mu dojít, že už nemůžete být tou, kterou tenkrát sbalil, stejně jako pamatujte na možnost, že vy se sice změníte ku spokojenosti jeho, ale se sebou nebudete moci vydržet!
A jak dopadla moje velká změna? Když jsem se vrátila z Alp a mé počáteční euforické opojení z nalezení pravého štěstí se pomalu změnilo v jemné bzučení, začala jsem se chovat mnohem racionálněji. Ano, jsem schopna pro lásku udělat hodně. Budu pochodovat po horách a neřeknu u toho ani popel. Budu ťukat do svého úplně obyčejného laptopu doma, bosa a oblečena do manželových džínů a vytahaného trička. Už nesním ani sousto chilského mořského okouna. Tak tohle jsou všechna ta má úžasná rozhodnutí. A teď k nim přidám ještě jedno: už nikdy se ani nedotknu kalhot s odepínacími nohavicemi. Ty jsou definitivně zpátky za hranicí země Myslela-jsem-to-dobře. Jedny kalhoty navíc se můžou zdát zbytečnou zátěží, ale to není vůbec nic proti tomu, jaké břemeno bych musela vláčet, kdybych ještě někdy dopustila natolik se vzdálit svému vkusu, tomu, kdo jsem – tomu, kým jsem se šťastně stala.
