Když ta paní přišla domů, její manžel měl na sobě tepláky a díval se na Noc s Andělem. „Kdes byla?“ zeptal se. „U sestry,“ odpověděla. Manžel věděl, že jeho žena u sestry nebyla, byl ji tam totiž hledat. Žena si sedla vedle něj na gauč, on se zhluboka nadechl a nasál do sebe vůni jejího laku na vlasy, jejího parfému, jejího prášku na praní, co odstraní všechny skvrny až ze struktury vlákna, a ještě pach cizího mužského potu. Zeptal se jí: „Máš hlad? Upekl jsem žebírka.“
„Dám si,“ řekla.
Najedla se, trochu spolu surfovali po televizních programech a potom šli spát. Nad ránem se muž vzbudil, chvíli se díval do stropu, chvíli na ženu vedle sebe. Potom se oblékl a šel pěšky přes město do potravin s nonstop provozem. Koupil dvě lahve vína, jednu z nich hned otevřel a napil se. Potom šel několik kilometrů pěšky k jezeru. Tam seděl, pil a pozoroval kachny.
Když večer přišel domů, jeho žena na sobě měla župan, který jí dal k Vánocům, pilovala si nehty a dívala se na film s Julií Roberts.
„Kdes byl?“ zeptala se. „U sestry,“ řekl on.
Žena se na něj zadívala a zeptala se:
„Nedáme si kávu?“ „Já ji udělám,“ řekl.
Vypili kávu, otevřeli lahev vína a surfovali po televizních programech. A potom si náhle ten muž v plné šíři uvědomil, že ho jeho žena podvádí. Vzal ze stolu pilník na nehty a bodl jím svou ženu do prsou. A potom znova a znova. Žena se nebránila, nechala se bodat, se zaťatými rty a zavřenýma očima. Když ho to přešlo, odnesl ji do postele, ovázal jí rány a zavolal pohotovost. Policajtům řekl, že doufá, že se jeho žena uzdraví a vrátí se k němu, neboť se jim spolu vždy žilo pěkně a mají se rádi.
Můj kamarád psychiatr se odmlčel, jako by vychutnával účinek historky ze své praxe. Potom se zeptal:
„Proč si ženy myslí, že jim vždycky všechno projde? Proč si stále myslí, že muži umějí odpouštět?“
„Přičítám to zhoubnému vlivu televizních seriálů,“ řekl jsem.
„Já se ptám vážně,“ řekl.
„Tak se teda neptej mě,“ řekl jsem. „Zeptej se na to nějaké ženy. Mám snad na sobě sukni?“
„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekl. „Že já toho chlapíka s pilníkem na nehty dokážu absolutně pochopit.“
„Vodka a pomsta chutnají nejlépe za studena,“ řekl jsem a oběma jsem nám dolil. „Mně se zdá, že skutečně odpustit umí člověk jenom vlastním dětem. U všech ostatních je odpuštění jen nějakým odkladem, časem navíc, který mu daruješ, než se k té jeho vině vrátíš. Skutečně odpustit znamená skutečně zapomenout, a nikdo z nás není tak šťastný, aby dokázal zapomenout, když ho někdo poníží a zradí.“
„Vyspala se se svým bývalým,“ řekl náhle psychiatr.
„Kdo?“ zeptal jsem se.
„Kdo asi?“
„Jak to víš?“
„Viděl jsem je loučit se. Prohledal jsem její mobil. Prozkoumal její kalhotky. Cítil jsem ho z ní.“
Civěl jsem na psychiatra a v hlavě se mi odehrával film, jak teď mrtvola jeho ženy leží v kaluži krve před zrnící obrazovkou televize a já jako dobrý kamarád budu mít za úkol zarolovat ji do koberce, odvézt na smetiště a předstírat epileptický záchvat, při kterém byl psychiatr přítomný, a poskytnout mu tak alibi. „Cos udělal?“ zeptal jsem se a sledoval jeho ruce, když si dával tvář do dlaní, zda na nich nemá zbytky špatně umyté krve. „Šli sme nakupovat,“ řekl.
„A co, proboha?“ zeptal jsem se a uvědomil si, že to může být už jen horší, neboť mrtvola, kterou budu muset odnášet v koberci, bude pravděpodobně rozřezaná fungl novou motorovou pilou, svázaná prodlužovačkou z mimořádné cenové nabídky, a potom to všechno budu muset utřít ještě neposkvrněným, dokonale účinným mopem na podlahy. „Potraviny,“ řekl.
„A potom?“
„Potom jsem šel pozorovat kachny na jezeře,“ řekl psychiatr a když jsem se tvářil nechápavě, doplnil: „Teda k tobě.“
„Potřebuješ pilník, anebo tě mám odrazovat?“ zeptal jsem se. „Mám strach,“ řekl on a já ho absolutně chápal.
Ten večer jsem dělal, co bylo v mých silách. Tolik útěchy v omezeném časovém limitu ze sebe nedostala svého času snad ani Matka Tereza v nejlepší formě. Měl jsem ještě pár týdnů mrazení v kostech vždy, když mi zavolal, protože jsem očekával, že bude ode mě chtít číslo na advokáta anebo abych přijel se zhasnutými světly k nějakému jezeru. Jenže on svůj problém vyřešil jinak: našel si bokovku. Nebyl příliš opatrný, takže měl chvíli podezření, že mu ta jeho na to přišla. Jenže ona se tvářila jakoby nic, tak to pustil z hlavy.
A potom jednou přišel domů a našel svou sbírku jazzových cédéček vysypanou na stole, přičemž na každém z nich bylo nůžtičkami z manikúry vyškrábané TY HAJZLE. Na smokingu měl vystřiženou díru v rozkroku a jeho auto někdo obešel s klíčkem. Když jsem se ho ptal, co v té chvíli udělal, řekl jen:
„Aspoň vyšlo najevo, že ani ženy neumějí odpouštět.“
„Dám si,“ řekla.
Najedla se, trochu spolu surfovali po televizních programech a potom šli spát. Nad ránem se muž vzbudil, chvíli se díval do stropu, chvíli na ženu vedle sebe. Potom se oblékl a šel pěšky přes město do potravin s nonstop provozem. Koupil dvě lahve vína, jednu z nich hned otevřel a napil se. Potom šel několik kilometrů pěšky k jezeru. Tam seděl, pil a pozoroval kachny.
Když večer přišel domů, jeho žena na sobě měla župan, který jí dal k Vánocům, pilovala si nehty a dívala se na film s Julií Roberts.
„Kdes byl?“ zeptala se. „U sestry,“ řekl on.
Žena se na něj zadívala a zeptala se:
„Nedáme si kávu?“ „Já ji udělám,“ řekl.
Vypili kávu, otevřeli lahev vína a surfovali po televizních programech. A potom si náhle ten muž v plné šíři uvědomil, že ho jeho žena podvádí. Vzal ze stolu pilník na nehty a bodl jím svou ženu do prsou. A potom znova a znova. Žena se nebránila, nechala se bodat, se zaťatými rty a zavřenýma očima. Když ho to přešlo, odnesl ji do postele, ovázal jí rány a zavolal pohotovost. Policajtům řekl, že doufá, že se jeho žena uzdraví a vrátí se k němu, neboť se jim spolu vždy žilo pěkně a mají se rádi.
Můj kamarád psychiatr se odmlčel, jako by vychutnával účinek historky ze své praxe. Potom se zeptal:
„Proč si ženy myslí, že jim vždycky všechno projde? Proč si stále myslí, že muži umějí odpouštět?“
„Přičítám to zhoubnému vlivu televizních seriálů,“ řekl jsem.
„Já se ptám vážně,“ řekl.
„Tak se teda neptej mě,“ řekl jsem. „Zeptej se na to nějaké ženy. Mám snad na sobě sukni?“
„Víš, co je na tom nejhorší?“ řekl. „Že já toho chlapíka s pilníkem na nehty dokážu absolutně pochopit.“
„Vodka a pomsta chutnají nejlépe za studena,“ řekl jsem a oběma jsem nám dolil. „Mně se zdá, že skutečně odpustit umí člověk jenom vlastním dětem. U všech ostatních je odpuštění jen nějakým odkladem, časem navíc, který mu daruješ, než se k té jeho vině vrátíš. Skutečně odpustit znamená skutečně zapomenout, a nikdo z nás není tak šťastný, aby dokázal zapomenout, když ho někdo poníží a zradí.“
„Vyspala se se svým bývalým,“ řekl náhle psychiatr.
„Kdo?“ zeptal jsem se.
„Kdo asi?“
„Jak to víš?“
„Viděl jsem je loučit se. Prohledal jsem její mobil. Prozkoumal její kalhotky. Cítil jsem ho z ní.“
Civěl jsem na psychiatra a v hlavě se mi odehrával film, jak teď mrtvola jeho ženy leží v kaluži krve před zrnící obrazovkou televize a já jako dobrý kamarád budu mít za úkol zarolovat ji do koberce, odvézt na smetiště a předstírat epileptický záchvat, při kterém byl psychiatr přítomný, a poskytnout mu tak alibi. „Cos udělal?“ zeptal jsem se a sledoval jeho ruce, když si dával tvář do dlaní, zda na nich nemá zbytky špatně umyté krve. „Šli sme nakupovat,“ řekl.
„A co, proboha?“ zeptal jsem se a uvědomil si, že to může být už jen horší, neboť mrtvola, kterou budu muset odnášet v koberci, bude pravděpodobně rozřezaná fungl novou motorovou pilou, svázaná prodlužovačkou z mimořádné cenové nabídky, a potom to všechno budu muset utřít ještě neposkvrněným, dokonale účinným mopem na podlahy. „Potraviny,“ řekl.
„A potom?“
„Potom jsem šel pozorovat kachny na jezeře,“ řekl psychiatr a když jsem se tvářil nechápavě, doplnil: „Teda k tobě.“
„Potřebuješ pilník, anebo tě mám odrazovat?“ zeptal jsem se. „Mám strach,“ řekl on a já ho absolutně chápal.
Ten večer jsem dělal, co bylo v mých silách. Tolik útěchy v omezeném časovém limitu ze sebe nedostala svého času snad ani Matka Tereza v nejlepší formě. Měl jsem ještě pár týdnů mrazení v kostech vždy, když mi zavolal, protože jsem očekával, že bude ode mě chtít číslo na advokáta anebo abych přijel se zhasnutými světly k nějakému jezeru. Jenže on svůj problém vyřešil jinak: našel si bokovku. Nebyl příliš opatrný, takže měl chvíli podezření, že mu ta jeho na to přišla. Jenže ona se tvářila jakoby nic, tak to pustil z hlavy.
A potom jednou přišel domů a našel svou sbírku jazzových cédéček vysypanou na stole, přičemž na každém z nich bylo nůžtičkami z manikúry vyškrábané TY HAJZLE. Na smokingu měl vystřiženou díru v rozkroku a jeho auto někdo obešel s klíčkem. Když jsem se ho ptal, co v té chvíli udělal, řekl jen:
„Aspoň vyšlo najevo, že ani ženy neumějí odpouštět.“
