Byla chladná noc. Seděl jsem ve větrovce na balkoně, kouřil a pil víno. Vedle mě moje nová láska v dece. Byli jsme v tom stadiu, kdy jsou hovory jen přestávkami mezi milováním a kdy neustále přicházíte na to, že se vám líbí stejné filmy, knihy, jídlo a hudba, a dokonce jste v přetěžkém pokušení koupit si stejná trička anebo něco podobně stupidního. Nejraději byste po ní nechali pojmenovat hvězdu a přenášeli její obraz telemostem do celého světa už jen kvůli kvůli tomu, jak si dává vlasy za ucho.
Vyprávěli jsme si studentské historky a já si vzpomněl na příběh, jak se na koleji na závěr postátnicového večírku jeden chlapec vyškrábal na střechu a chtěl se z nešťastné lásky zabít. Vylezl jsem tam tehdy za ním, tragicky vystřízlivělý jsem mu promlouval do duše, zoufalý z toho, že moje slova jsou asi úplně zbytečná.
„A co jsi mu vlastně říkal?“ zeptala se mě.
O tom by nejlíp mohla vyprávět moje tehdejší přítelkyně, pomyslel jsem si, byla tam se mnou. Mám z té noci zvláštní dialogové okno: pamatuju si, co se dělo i co jsem cítil, ale na slova, která tehdy zazněla, jsem si neuměl vzpomenout ani druhý den. Byla to ona, kdo si všechny ty věty pamatoval a věděl, proč se v následujících dnech opíjím. Chtělo se mi náhle říct téhle lásce, ať se na to všechno zeptá mojí tehdejší lásky, a bude mít jeden z klíčů k mojí duši.
A potom jsem si uvědomil, že když budu chtít vysvětlit, proč nemám rád v jistých situacích vypnutý telefon, proč mám slabost pro některé lidi a pro jednu psí rasu, proč mám vytvořený dávivý reflex na určité vůně, stačilo by poskytnout telefonní čísla žen, které byly při tom, když se mi to stalo, když jsem se měnil, formoval a zažíval všechny ty důležité věci. „Ahoj, jsem Maximova nová holka, chtěla jsem se zeptat, jak jsi to řešila ty, když mu například chodily esemesky o půlnoci a on nechtěl říct od koho?“ – „Kašli na to, nic to neznamená. Kdyby měl jinou ženskou, tak mu nebude psát o půlnoci, tak blbej není,“ řekla by bývalá.
Je to, samozřejmě, absurdní představa, ale kdyby se například ke každému muži dodávala servisní knížka jako k autu, co mění majitele, ušetřili bychom si všichni dost nedorozumění. Servisní knížka by obsahovala jméno, datum narození, typ a základní parametry dotyčného muže, jeho přednosti a nedostatky vůči ostatním srovnatelným jedincům ve své kategorii. Byly by tam napsané závady i jejich opravy. Potom technická vylepšení, o něž se přičinily konkrétní uživatelky, protože jsou schopnosti, které málokterý muž obsahuje už při absolvování výstupní kontroly – musí ho to naučit nějaká žena. Sladit košili s kravatou, nevcházet bez klepání do koupelny, nekomentovat jiné ženy a cenovky na krémech, čeho si všímat, čeho nevšímat, co tolerovat a co zbožňovat. Za polovinu svých dobrých návyků, ale i zlozvyků a nočních můr vděčím ženám, s nimiž jsem chodil. V servisní knížce by byly zapsané i nehody, které se muži přihodily, co všechno se poškodilo, co obnášela oprava a co už nikdy nebude jako nové. A nakonec jména uživatelek a dobu jejich používání, což mnohé napoví.
V kolonce Jiné by mohly být poznámky: „Vyskytne-li se na nějakém romantickém místě, má sklon žádat o ruku; netřeba ho brát vážně, přejde ho to a potom tvrdí, že jen žertoval“, „Je trochu úchyl, ale to by někomu mohlo vyhovovat“, „Bojí se myší a chrápe, ale nic z toho si nechce přiznat“, případně „Když se muž náležící k této servisní knížce někam zatoulá a najdete ho, doručte mi ho prosím zpět na uvedenou adresu, poctivou nálezkyni bohatě odměním“.
Je to vlastně dost otravné, dokola opakovat ty samé příběhy z dětství, vysvětlovat svou hrůzu z podvodu a bezmocnosti na příkladech událostí, které se staly, nemoci nad tím mávnout rukou, když už jsem to jednou říkal, ona pochopila a konečně můžu zapomenout. Zapomenout totiž nemůžu, protože je tu vždycky jiná ona, ve vztahu ke mně čistý nepopsaný list papíru. Kdybych byl zůstal s tou, která byla se mnou tehdy na střeše, na nic se mě neptá. Věděla by, že ten chlapec nakonec skočil, zpřelámal si nohy a celé dlouhé minuty řval bolestí, než přijela sanitka.
„Tak jako to teda dopadlo?“ zeptala se moje nová láska a dala si vlasy za ucho.
Noc byla chladná, u úst se jí srážela pára a dívala se na mě se zájmem a dychtivostí, připravená dát mi všechno a přijmout všechno. Všechno, co budu ochotný jí dát.
„Skočil ten kluk?“ zeptala se znovu. „Anebo jsi ho přemluvil a zachránil?“
„Neskočil,“ řekl jsem. „Rozmyslel si to, je teď šťastně ženatý a má kupu dětí, myslím, že asi čtyři,“ řekl jsem a byl rád, že servisní knížky neexistují. Aspoň může člověk začínat s každým od začátku. Aspoň v myšlenkách může shrnout nepořádek ze stolu na zem, prostřít čistý ubrus a předložit své nové lásce jídlo, které navařil jen pro ni. A nenazývejme to lží, to bychom lži dělali ostudu.
Vyprávěli jsme si studentské historky a já si vzpomněl na příběh, jak se na koleji na závěr postátnicového večírku jeden chlapec vyškrábal na střechu a chtěl se z nešťastné lásky zabít. Vylezl jsem tam tehdy za ním, tragicky vystřízlivělý jsem mu promlouval do duše, zoufalý z toho, že moje slova jsou asi úplně zbytečná.
„A co jsi mu vlastně říkal?“ zeptala se mě.
O tom by nejlíp mohla vyprávět moje tehdejší přítelkyně, pomyslel jsem si, byla tam se mnou. Mám z té noci zvláštní dialogové okno: pamatuju si, co se dělo i co jsem cítil, ale na slova, která tehdy zazněla, jsem si neuměl vzpomenout ani druhý den. Byla to ona, kdo si všechny ty věty pamatoval a věděl, proč se v následujících dnech opíjím. Chtělo se mi náhle říct téhle lásce, ať se na to všechno zeptá mojí tehdejší lásky, a bude mít jeden z klíčů k mojí duši.
A potom jsem si uvědomil, že když budu chtít vysvětlit, proč nemám rád v jistých situacích vypnutý telefon, proč mám slabost pro některé lidi a pro jednu psí rasu, proč mám vytvořený dávivý reflex na určité vůně, stačilo by poskytnout telefonní čísla žen, které byly při tom, když se mi to stalo, když jsem se měnil, formoval a zažíval všechny ty důležité věci. „Ahoj, jsem Maximova nová holka, chtěla jsem se zeptat, jak jsi to řešila ty, když mu například chodily esemesky o půlnoci a on nechtěl říct od koho?“ – „Kašli na to, nic to neznamená. Kdyby měl jinou ženskou, tak mu nebude psát o půlnoci, tak blbej není,“ řekla by bývalá.
Je to, samozřejmě, absurdní představa, ale kdyby se například ke každému muži dodávala servisní knížka jako k autu, co mění majitele, ušetřili bychom si všichni dost nedorozumění. Servisní knížka by obsahovala jméno, datum narození, typ a základní parametry dotyčného muže, jeho přednosti a nedostatky vůči ostatním srovnatelným jedincům ve své kategorii. Byly by tam napsané závady i jejich opravy. Potom technická vylepšení, o něž se přičinily konkrétní uživatelky, protože jsou schopnosti, které málokterý muž obsahuje už při absolvování výstupní kontroly – musí ho to naučit nějaká žena. Sladit košili s kravatou, nevcházet bez klepání do koupelny, nekomentovat jiné ženy a cenovky na krémech, čeho si všímat, čeho nevšímat, co tolerovat a co zbožňovat. Za polovinu svých dobrých návyků, ale i zlozvyků a nočních můr vděčím ženám, s nimiž jsem chodil. V servisní knížce by byly zapsané i nehody, které se muži přihodily, co všechno se poškodilo, co obnášela oprava a co už nikdy nebude jako nové. A nakonec jména uživatelek a dobu jejich používání, což mnohé napoví.
V kolonce Jiné by mohly být poznámky: „Vyskytne-li se na nějakém romantickém místě, má sklon žádat o ruku; netřeba ho brát vážně, přejde ho to a potom tvrdí, že jen žertoval“, „Je trochu úchyl, ale to by někomu mohlo vyhovovat“, „Bojí se myší a chrápe, ale nic z toho si nechce přiznat“, případně „Když se muž náležící k této servisní knížce někam zatoulá a najdete ho, doručte mi ho prosím zpět na uvedenou adresu, poctivou nálezkyni bohatě odměním“.
Je to vlastně dost otravné, dokola opakovat ty samé příběhy z dětství, vysvětlovat svou hrůzu z podvodu a bezmocnosti na příkladech událostí, které se staly, nemoci nad tím mávnout rukou, když už jsem to jednou říkal, ona pochopila a konečně můžu zapomenout. Zapomenout totiž nemůžu, protože je tu vždycky jiná ona, ve vztahu ke mně čistý nepopsaný list papíru. Kdybych byl zůstal s tou, která byla se mnou tehdy na střeše, na nic se mě neptá. Věděla by, že ten chlapec nakonec skočil, zpřelámal si nohy a celé dlouhé minuty řval bolestí, než přijela sanitka.
„Tak jako to teda dopadlo?“ zeptala se moje nová láska a dala si vlasy za ucho.
Noc byla chladná, u úst se jí srážela pára a dívala se na mě se zájmem a dychtivostí, připravená dát mi všechno a přijmout všechno. Všechno, co budu ochotný jí dát.
„Skočil ten kluk?“ zeptala se znovu. „Anebo jsi ho přemluvil a zachránil?“
„Neskočil,“ řekl jsem. „Rozmyslel si to, je teď šťastně ženatý a má kupu dětí, myslím, že asi čtyři,“ řekl jsem a byl rád, že servisní knížky neexistují. Aspoň může člověk začínat s každým od začátku. Aspoň v myšlenkách může shrnout nepořádek ze stolu na zem, prostřít čistý ubrus a předložit své nové lásce jídlo, které navařil jen pro ni. A nenazývejme to lží, to bychom lži dělali ostudu.
