O lásce z hollywoodských filmů – o té úplně kýčovité, úsměvně trapné a komiksově neuvěřitelné. O lásce prince na bílém koni. O té lásce, o níž všechny odmalička potají tak trochu sníme, ale na veřejnosti cynicky prohlašujeme, že řeči o ní jsou ‚žvásty‘.
Život na rudém koberci
Prověřovala jsem to a žádné ,žvásty‘ to nejsou. Stačí jen po ránu otevřít noviny. Někdy bývají navzdory všem negativním zprávám o lidských, ekonomických, přírodních, politických a sportovních katastrofách také plné lásky. Vezměte si třeba příběh ženy, jež byla chybně odsouzena za smrt svých dvou dětí k doživotnímu vězení. Všichni na ni zanevřeli, přátelé se od ní odvrátili, jen její manžel věřil tomu, že je nevinná, a po pěti letech dosáhl obnovení procesu a jejího osvobození. Kde jsou hollywoodští scenáristé, rudý koberec a zlatá soška Oscara?
Nebo tragický příběh starých manželů, kteří se společně po padesátiletém manželství rozhodli k sebevraždě, protože nemohli dál snášet věčné terorizování své psychicky nemocné dcery a nebylo jiné cesty, jak jí uniknout. Za poslední peníze si koupili zájezd na Kanárské ostrovy a jedné noci ruku v ruce vstoupili do moře. Muž se utopil, ženu se podařilo zachránit. Nedávno se pokusila o sebevraždu znovu, protože bez svého muže nedokáže žít.
A nebo šestnáctiletý kluk, který se na internetovém chatu zamiloval do virtuální krásky. Když se dozvěděl, znovu přes internet, že ,jeho‘ dívku znásilnil a zabil jeho vlastní kamarád, koupil si v domácích potřebách kuchyňský nůž a kamaráda pobodal. Dostal podmínku. Ale stejně tak dostal podmínku i jeho kamarád, a to za iniciování své vlastní vraždy. Ukázalo se totiž, že žádná dívka neexistovala a že všechno byl jen jeho výmysl a hloupý žert.
Já vím, že kvůli lásce – a tím spíš kvůli lásce virtuální – se vraždit nemá. Ale není tak silný cit, byť by to bylo jen k pár slovům na monitoru, vlastně hrdinský a hoden obdivu?
Sousedka z Titanicu
A vlastně ani nemusíte číst noviny. Spousty hollywoodských hrdinů chodí nepoznaných mezi námi. Stačí jen povolit své fantazii, aby se začetla do příběhů psaných v lidských tvářích. Co ten pán v metru, který tak nervózně pocukával pravým koutkem a při četbě novin se mu viditelně chvěly ruce? Zdál se vám směšný, ale jak můžete vědět, jestli ve svém nitru neskrývá svou vlastní soukromou Casablancu? Nebo možná zrovna vaše sousedka, co vždycky tak nadává, když si na rohožce před vchodem neočistíte boty, prožila něco podobného jako Kate a Leo v Titanicu. A podívala jste se někdy pořádně na tu prodavačku z trafiky vedle autobusové zastávky, která po ránu bývá obzvlášť nepříjemná? Klidně za sebou může mít romanci, která si v ničem nezadá s příběhem nemocného geniálního matematika a jeho milující ženy v Čisté duši. A váš despotický šéf možná touží po někom stejně silně a zoufale jako Zamilovaný Shakespeare.
Pokud jde o lásku, každý si žijeme svůj vlastní malý hollywoodský film. Jediný problém je, že v našich soukromých filmech nelze klíčové scény opakovat, nepomáhá nám střih ani filmové triky, v krizových situacích nemůžeme říct stop, neznáme dopředu scénář a někdy nám zoufale chybí režisér. Možná to není vždycky kasovní trhák a zdaleka ne vždycky nás čeká srdceryvný happy end, ale pokaždé to je na Oscara.
Život na rudém koberci
Prověřovala jsem to a žádné ,žvásty‘ to nejsou. Stačí jen po ránu otevřít noviny. Někdy bývají navzdory všem negativním zprávám o lidských, ekonomických, přírodních, politických a sportovních katastrofách také plné lásky. Vezměte si třeba příběh ženy, jež byla chybně odsouzena za smrt svých dvou dětí k doživotnímu vězení. Všichni na ni zanevřeli, přátelé se od ní odvrátili, jen její manžel věřil tomu, že je nevinná, a po pěti letech dosáhl obnovení procesu a jejího osvobození. Kde jsou hollywoodští scenáristé, rudý koberec a zlatá soška Oscara?
Nebo tragický příběh starých manželů, kteří se společně po padesátiletém manželství rozhodli k sebevraždě, protože nemohli dál snášet věčné terorizování své psychicky nemocné dcery a nebylo jiné cesty, jak jí uniknout. Za poslední peníze si koupili zájezd na Kanárské ostrovy a jedné noci ruku v ruce vstoupili do moře. Muž se utopil, ženu se podařilo zachránit. Nedávno se pokusila o sebevraždu znovu, protože bez svého muže nedokáže žít.
A nebo šestnáctiletý kluk, který se na internetovém chatu zamiloval do virtuální krásky. Když se dozvěděl, znovu přes internet, že ,jeho‘ dívku znásilnil a zabil jeho vlastní kamarád, koupil si v domácích potřebách kuchyňský nůž a kamaráda pobodal. Dostal podmínku. Ale stejně tak dostal podmínku i jeho kamarád, a to za iniciování své vlastní vraždy. Ukázalo se totiž, že žádná dívka neexistovala a že všechno byl jen jeho výmysl a hloupý žert.
Já vím, že kvůli lásce – a tím spíš kvůli lásce virtuální – se vraždit nemá. Ale není tak silný cit, byť by to bylo jen k pár slovům na monitoru, vlastně hrdinský a hoden obdivu?
Sousedka z Titanicu
A vlastně ani nemusíte číst noviny. Spousty hollywoodských hrdinů chodí nepoznaných mezi námi. Stačí jen povolit své fantazii, aby se začetla do příběhů psaných v lidských tvářích. Co ten pán v metru, který tak nervózně pocukával pravým koutkem a při četbě novin se mu viditelně chvěly ruce? Zdál se vám směšný, ale jak můžete vědět, jestli ve svém nitru neskrývá svou vlastní soukromou Casablancu? Nebo možná zrovna vaše sousedka, co vždycky tak nadává, když si na rohožce před vchodem neočistíte boty, prožila něco podobného jako Kate a Leo v Titanicu. A podívala jste se někdy pořádně na tu prodavačku z trafiky vedle autobusové zastávky, která po ránu bývá obzvlášť nepříjemná? Klidně za sebou může mít romanci, která si v ničem nezadá s příběhem nemocného geniálního matematika a jeho milující ženy v Čisté duši. A váš despotický šéf možná touží po někom stejně silně a zoufale jako Zamilovaný Shakespeare.
Pokud jde o lásku, každý si žijeme svůj vlastní malý hollywoodský film. Jediný problém je, že v našich soukromých filmech nelze klíčové scény opakovat, nepomáhá nám střih ani filmové triky, v krizových situacích nemůžeme říct stop, neznáme dopředu scénář a někdy nám zoufale chybí režisér. Možná to není vždycky kasovní trhák a zdaleka ne vždycky nás čeká srdceryvný happy end, ale pokaždé to je na Oscara.
