Ženy citové hackerky taky existují, ale protože muži neuznávají dřinu související s používáním slov, ženské ekvivalenty hackerských jmen jsou lakonické: Mrcha, Potvora, Hnusná bestie, Nejhorší jsou blondýny. Citovými hackery jsem se začal zabývat, když jsem byl křivě obviněn, že k nim patřím. „Zlomil jsi mi srdce, ukradl duši, pošlapal moje zásady, a za to se budeš škvařit v pekle,“ řekla mi kamarádka pod vlivem množství beaujolais. „Já? A kdy jsem to všechno stihl?“ zeptal jsem se udiveně. Myslel jsem, že se jenom kamarádíme s obezřetně projevovanou přízní. Ona naši komunikaci nazvala erotickým dusnem. Neslo se to v duchu hesla mého kamaráda, který tvrdí, že všechno mezi mužem a ženou je erotické a že dusno to začíná být, když předstírají, že není. I když jsem v tomhle případě nevinný, musím uznat, že ,vždyť přeci o nic nešlo’, je nejrozšířenější výmluvou citových hackerů, když je dostihnou a nutí je vysvětlovat. „Vlastně by bylo třeba je litovat, ale to by za nimi nesměla zůstávat taková spoušť,“ řekla moje sestra, která svoje třicetileté kamarádky vytahuje z krizí. Moje matka zase vykládá osud ženám od 15 do 120. Obě mají ve věci citových hackerů jasno: „Hacker přijde a nabourá se ti do systému něčím, co vypadá fantasticky. Podobně jako internetový virus: všem chodily maily s názvem I LOVE YOU. Kdo by nechtěl být milován? Hacker je taky jako jackpot v milostné loterii. Když mu otevřeš, vleze ti do systému a ukradne, co tam najde.“
„A ochrana? Antivirový program?“ zeptal jsem se. „Neexistuje,“ odpověděla matka. „Existuje,“ oponovala sestra. „Obezřetnost. Když je něco moc hezké, když někdo příliš přesně říká nejsprávnější slova, která ženy chtějí slyšet, když je někdo dokonale chápavý, výřečný a úžasný, je třeba se mít na pozoru.“
„Pozor i na sériové vykradače a na naši slabost opětovně jim dovolit, aby nás zraňovali,“ řekla matka. „To jsou takové ty nikdy nekončící vztahy, jejichž popisem vás unavují kamarádky. Když nějaký muž dělá všechno, aby získal nějakou ženu, a v okamžiku, kdy do ní pronikne, změní se z milence na tyrana.“
„Ona pláče, ponižuje se, čeká a je schopná všeho,“ uvedla sestra. „Když má dost lásky, pozornosti a energie, bere si z ní a nedává nic, nebo dává málo. Když se systém zřítí, hacker zmizí. Objeví se po čase, když je jeho oběť zotavená a podle možností ještě dostatečně naivní, aby mu to dovolila zopakovat,“ dodala.
Oběti a vrazi
Ohromeně jsem na ně zíral: „Máte taky teorii, proč to dělají?“ „Oběti? Jednou naletí skoro každá. Ty, co naletí i podruhé, asi padly v dětství na hlavu, a teď mají pocit, že jsou předurčené trpět,“ prohlásila sestra. „A hackeři?“ zeptal jsem se. „Kradou něco, co nemají nebo nemůžou mít. Nebo si aspoň myslí, že nemají a nemůžou. Latentní homosexuálové. Muži, které jejich máma neměla ráda, nebo je svou láskou dusila. Magoři. Psychopati. Extrémní egoisté,“ tvrdila matka. Obě se tvářily tak zasvěceně, že nadrogovaná Pýthie kymácející se na věštecké trojnožce nad toxickými výpary by byla vedle nich ubohá amatérka. Došlo mi, že tak jako všichni, i hackeři si chtějí urvat svůj obligátní kus štěstí, dokud je okolnosti, únava, coming out, pokročilý věk nebo sebevražedné tendence nedonutí změnit taktiku. Kdo nikdy nešlohl ani kousek citu, za který nic nedal, ať zdvihne ruku.
„Vy jste to nedělaly?“ ptám se. „Nikdy,“ odpověděla matka a nasadila výraz, který používá vždycky, když lže. „Občas,“ řekla sestra. „Ale jen pro jejich dobro.“ Obě se vševědoucně a škodolibě zasmály. Kdyby vás zajímalo, jak to dopadlo s kamarádkou se slabostí pro beaujolais, tady je její příběh jednou větou: Po tom, co z citového hackerství obvinila oba své švagry, kolegu z firmy i mě, narazila na exemplární případ hackera, absolvovala s ním zničující vztah, na jehož konci otěhotněla, nervově se zhroutila a jeho rodina přinutila viníka, aby si ji vzal.
„Každá oběť si hledá svého vraha,“ pronesla na tohle téma moje sestra cynicky. Nechutné je jenom to, že když jde o city, umíráme a ožíváme častěji, než by příslušelo někomu, kdo neúčinkuje v jihoamerické telenovele, někomu, kdo si jen žije svůj život.
