Mám kamaráda jménem Žralok, který je zakladatelem a spolumajitelem malé, ale velmi úspěšné firmy. Žralok je cynik, realista a mužský šovinista se zálibou v adrenalinových sportech. Podle mě ho právě kombinace těchto vlastností dovedla na vrchol potravinového řetězce. Podle něho to byla jeho zásada rozdělených světů. Pracuje výhradně s muži. S muži sjíždí řeky, leze po skalách a skáče z letadla. Ženy jsou určené na konzumaci, a vy si pod tímto slovem představte všechno, co vám dobré vychování dovolí.
„Co na něm vidíš?“ zeptala se mě má drahá.
„Je s ním sranda,“ odpověděl jsem.
„To ti stačí? Vždyť je to obluda, co neuznává, že i ženy používají mozek.“
„No a?“
„Ty si taky myslíš, že ženy nepoužívají mozek?“
„Nemyslím, ale to mi nebrání jít s ním na pivo.“
„Můžu jít s váma?“ zeptala se.
„A zvládneš převážně nepoužívat mozek a mlčet?“
Nad druhým půllitrem se Žralok rozmluvil a požádal mě jako experta na personální otázky o radu. Má prý zaměstnance s krycím jménem Ústřice, který se projevuje jako úplný magor. Na poradách je rozespalý, na projektech pomalý, před klienty mlčí jako partyzán. Už by ho dávno vyhodil, nebýt jeho dobrých nápadů, s nimiž chodí tak dvě hodiny po poradě. A nebýt toho, že když Ústřice zůstane v práci přes víkend, do pondělka toho stihne víc než za předcházející tři týdny.
„Možná ho tak stresuješ, že dokáže přemýšlet, až když mu nedýcháš za krk,“ řekl jsem.
„Omyl,“ zašklebil se Žralok. „Včera nebyl Ústřice ve firmě a my jsme potřebovali údaje, které nebyly nikde jinde než v jeho mailové schránce. Tak jsem se mu do ní naboural.“
Moje drahá ze sebe vydala zvuk, který naznačoval, že chce něco říct. Něco ve smyslu ochrany osobní svobody, důvěrných informací a všeobecné lidské slušnosti. Žralok se k ní otočil. Je to šovinista, ale není padlý na hlavu.
„Všichni ve firmě vědí, že mi nedělá problém dostat se do jejich schránek, takže nikdo na soukromou korespondenci nepoužívá pracovní mail,“ odpověděl jí. „Jenom Ústřice.“
Obsah Ústřicovy schránky byl mimořádně zajímavý. Žralok prý kvůli němu zůstal v kanceláři až do půlnoci. Nebyly tam natahané pornostránky ani důkazy průmyslové špionáže. Byla tam Ústřicova korespondence s jeho manželkou. Každých pár minut si vyměnili e-mail. Ústřice zadával úkoly, manželka mu posílala správná řešení. Kromě toho mu koncipovala obchodní korespondenci, kontrolovala projekty a formulovala návrhy, se kterými měl jít za Žralokem. O víkendech s ním chodila tajně do práce a makala jak šroub.
„Ona ho normálně trénovala, aby u nás každý den obstál. A ještě ke všemu ho oslovovala ,Macíčku můj‘. Myslel jsem, že mi vypadnou oči z důlků, když jsem to viděl.“
„Znám spoustu žen, které v práci řeknou ,poradím se s manželem‘, a nikomu to nepřijde divné. Vždyť je to fajn, že si Ústřice našel ženu, díky níž přežije v té vaší džungli,“ ozvala se náhle ve větě rozvité má drahá.
„No a to má být jako chlap?“ zvolal Žralok.
„No a co?“ zeptala se ona.
Žralok se obrátil na mě. Měl v očích otázku, zda bych nemohl vytáhnout z peněženky nějaké drobné a poslat svou drahou, ať si jde něco koupit. Aspoň tak by to řešil on. Má drahá by ale shrábla peníze a zůstala sedět. Ani buldok přece nepustí pošťákovu nohu, když se už zakousl.
„Ústřici vyhodím. Kdybych v práci potřeboval rohožku, tak jí nebudu dávat každý měsíc plat, ale dojdu si ji koupit za pade do Tesca,“ řekl Žralok. „Můj problém je, jestli mu mám říct, proč má padáka. Možná bych měl, aby se konečně vzpamatoval.“
„Podle mě bys neměl vyhodit Ústřici, ale přijmout jeho ženu a udělat z ní vedoucí oddělení,“ řekla má drahá.
„To by byla moje prohra,“ řekl Žralok.
Cítil jsem, jak se pod stolem otřela noha mé drahé o nohu mou, a tak jsem řekl:
„Dej jí šanci.“
„Jsi jako Ústřice,“ řekl mi na to.
„Nejsem, protože já se to nestydím přiznat.“
Žralok nakonec překvapivě přijal paní Ústřicovou do práce, ta se mimořádně osvědčila, stala se skutečně vedoucí oddělení a přinesla firmě kopu peněz. Žralok díky tomu momentálně lyžuje na nějakém ledovci. Myšlenku přijmout Ústřicovou považuje pochopitelně za svůj vlastní nápad.
Cherchez la femme. To říkám jako muž, který je občas v nevyhnutelném kontaktu s mužským šovinismem, cizím i vlastním. Za vším hledej ženu. Věřte mi, že od doby, co jsem se s tímto faktem smířil, se mi žije mnohem snáze.
„Co na něm vidíš?“ zeptala se mě má drahá.
„Je s ním sranda,“ odpověděl jsem.
„To ti stačí? Vždyť je to obluda, co neuznává, že i ženy používají mozek.“
„No a?“
„Ty si taky myslíš, že ženy nepoužívají mozek?“
„Nemyslím, ale to mi nebrání jít s ním na pivo.“
„Můžu jít s váma?“ zeptala se.
„A zvládneš převážně nepoužívat mozek a mlčet?“
Nad druhým půllitrem se Žralok rozmluvil a požádal mě jako experta na personální otázky o radu. Má prý zaměstnance s krycím jménem Ústřice, který se projevuje jako úplný magor. Na poradách je rozespalý, na projektech pomalý, před klienty mlčí jako partyzán. Už by ho dávno vyhodil, nebýt jeho dobrých nápadů, s nimiž chodí tak dvě hodiny po poradě. A nebýt toho, že když Ústřice zůstane v práci přes víkend, do pondělka toho stihne víc než za předcházející tři týdny.
„Možná ho tak stresuješ, že dokáže přemýšlet, až když mu nedýcháš za krk,“ řekl jsem.
„Omyl,“ zašklebil se Žralok. „Včera nebyl Ústřice ve firmě a my jsme potřebovali údaje, které nebyly nikde jinde než v jeho mailové schránce. Tak jsem se mu do ní naboural.“
Moje drahá ze sebe vydala zvuk, který naznačoval, že chce něco říct. Něco ve smyslu ochrany osobní svobody, důvěrných informací a všeobecné lidské slušnosti. Žralok se k ní otočil. Je to šovinista, ale není padlý na hlavu.
„Všichni ve firmě vědí, že mi nedělá problém dostat se do jejich schránek, takže nikdo na soukromou korespondenci nepoužívá pracovní mail,“ odpověděl jí. „Jenom Ústřice.“
Obsah Ústřicovy schránky byl mimořádně zajímavý. Žralok prý kvůli němu zůstal v kanceláři až do půlnoci. Nebyly tam natahané pornostránky ani důkazy průmyslové špionáže. Byla tam Ústřicova korespondence s jeho manželkou. Každých pár minut si vyměnili e-mail. Ústřice zadával úkoly, manželka mu posílala správná řešení. Kromě toho mu koncipovala obchodní korespondenci, kontrolovala projekty a formulovala návrhy, se kterými měl jít za Žralokem. O víkendech s ním chodila tajně do práce a makala jak šroub.
„Ona ho normálně trénovala, aby u nás každý den obstál. A ještě ke všemu ho oslovovala ,Macíčku můj‘. Myslel jsem, že mi vypadnou oči z důlků, když jsem to viděl.“
„Znám spoustu žen, které v práci řeknou ,poradím se s manželem‘, a nikomu to nepřijde divné. Vždyť je to fajn, že si Ústřice našel ženu, díky níž přežije v té vaší džungli,“ ozvala se náhle ve větě rozvité má drahá.
„No a to má být jako chlap?“ zvolal Žralok.
„No a co?“ zeptala se ona.
Žralok se obrátil na mě. Měl v očích otázku, zda bych nemohl vytáhnout z peněženky nějaké drobné a poslat svou drahou, ať si jde něco koupit. Aspoň tak by to řešil on. Má drahá by ale shrábla peníze a zůstala sedět. Ani buldok přece nepustí pošťákovu nohu, když se už zakousl.
„Ústřici vyhodím. Kdybych v práci potřeboval rohožku, tak jí nebudu dávat každý měsíc plat, ale dojdu si ji koupit za pade do Tesca,“ řekl Žralok. „Můj problém je, jestli mu mám říct, proč má padáka. Možná bych měl, aby se konečně vzpamatoval.“
„Podle mě bys neměl vyhodit Ústřici, ale přijmout jeho ženu a udělat z ní vedoucí oddělení,“ řekla má drahá.
„To by byla moje prohra,“ řekl Žralok.
Cítil jsem, jak se pod stolem otřela noha mé drahé o nohu mou, a tak jsem řekl:
„Dej jí šanci.“
„Jsi jako Ústřice,“ řekl mi na to.
„Nejsem, protože já se to nestydím přiznat.“
Žralok nakonec překvapivě přijal paní Ústřicovou do práce, ta se mimořádně osvědčila, stala se skutečně vedoucí oddělení a přinesla firmě kopu peněz. Žralok díky tomu momentálně lyžuje na nějakém ledovci. Myšlenku přijmout Ústřicovou považuje pochopitelně za svůj vlastní nápad.
Cherchez la femme. To říkám jako muž, který je občas v nevyhnutelném kontaktu s mužským šovinismem, cizím i vlastním. Za vším hledej ženu. Věřte mi, že od doby, co jsem se s tímto faktem smířil, se mi žije mnohem snáze.
