„Série malých smrtí
„Byla štíhlá, drobná, dlouhé blond vlasy. Jedním slovem exkluzivní. Kdybych takovou kočku potkal v klubu, asi bych se ji bál oslovit. Poznal jsem ji ale v Mexiku…
Jeli jsme ‚na blind‘ čtyři kluci s batohem na zádech; všiml jsem si jí hned na letišti. Typická batůžkářka, ale zatraceně pěkná. Začali jsme se bavit. Původně měla jet s přítelem, ale týden před odletem jí dal kopačky, takže vyrazila sama.
Jmenovala se Eliška, bylo jí dvaadvacet, studovala sociologii a celé ty tři týdny cestovala po Mexiku s námi. Byla naprosto kouzelná, a i když jsme se ji všichni pokoušeli sbalit, nikoho si nepustila blíž k tělu. Tři dny před odjezdem jsme spali v levné ubytovně. Znáte to, maličké zaplivané pokoje, na každého člověka deset švábů a ‚sociálky‘ na chodbě. V noci jsem se vzbudil a šel se vyvenčit. Hned vedle toalety byla sprcha společná pro celé patro, ale vedení hotelu už asi nezbyly peníze na závěs, takže sprchový kout nebyl ničím zakrytý. Slyšel jsem šumět sprchu, ale myslel jsem si, že je to některý z kluků. Byla to Eliška. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Voda se jí tříštila po pevných prsou a s mokrými vlasy byla prostě k nakousnutí. Neodolal jsem, svlékl si trenky a vstoupil k ní pod sprchu. Vyjekla překvapením, ale brzy začala mé doteky opětovat. Přejížděl jsem jí po mokrých zádech, roztíral jí kapky po ztvrdlých bradavkách a nakonec jsme se vášnivě pomilovali přímo na zemi. Její dlouhá světlá kštice, zplihlá a nasáklá vodou, byla tím nejlepším afrodiziakem, jaké jsem kdy poznal. Mimochodem, s Eliškou chodím do dneška a je bezkonkurenčně nejlepší milenkou, jakou jsem kdy měl.“
Šimon, 24 let, student politologie
