Co je moje, není tvoje. Alespoň s ohledem na společenské kruhy, říká studieDr. Debby Herbenick z univerzity v americké Indianě. Podle výzkumu partnerům prospívá, když mají své oddělené skupiny přátel. Ale pokud vás dlouhodobý protějšek nepředstavil žádnému ze svých kamarádů, pravděpodobně se nechce svým vztahem chlubit na veřejnosti.
Když zjistíte, že se za vás partner či partnerka z nějakého důvodu stydí, je to trochu jako odhalit nevěru. Bytost, se kterou byste měli mít mezi sebou absolutní důvěru, ji nějakým způsobem narušila. Vaše sebevědomí právem dostalo obří ránu a je těžké si představit, že problém nemáte nejspíš vy, ale ten, kdo se stydí.
Do vztahů vstupujeme dobrovolně a z důvodů fyzické a psychické přitažlivosti. V ideálním světě akceptujeme druhého takovým, jakým je, protože tuto velkorysost dokážeme uplatnit i k sobě. Ve skutečnosti jsme tomu ale na míle vzdáleni a zdánlivě trapné chování či vzezření toho druhého ve skutečnosti odhaluje naše vlastní komplexy.
Partneři, kteří se za nás z různých důvodů stydí, touží mít pod kontrolou svůj sebeobraz, jehož jsme součástí. Naše pro ně nemožné oblečení nebo vyřčení trapného vtípku je pro ně skvrnou na vlastní image. Takové osobnosti pak zažívají celou škálu ambivalentních pocitů: v soukromí je jim s námi dobře, ale snižujeme jejich sociální status, alespoň v jejich očích.
To, že se za vás partner či partnerka stydí, sami začnete rychle vnímat. Trávíte většinu času doma, často jste terčem nejrůznější kritiky, váš protějšek se chová odtažitě, na veřejnosti se zdržuje jakýchkoliv doteků. Rozhodující jste v této situaci vy. Necháte si dál líbit takové chování, nebo začnete jednat? Iniciujte upřímný rozhovor a je možné, že si váš milý, či milá neuvědomují, jak vás zraňují. Nebo se svým postojem nebudou chtít nic dělat. A pak je čas jít o dům dál, protože si zasloužíte být s někým, kdo má svůj sebeobraz natolik vyřešený, že dokáže akceptovat vaše odlišnosti.
