Často se stává, že lidé označují za monogamii něco, co ve skutečnosti monogamní není. Pojďme si to tedy ujasnit. Podle tradiční definice je monogamie exkluzivní intimní partnerství dvou jedinců, které trvá buď po celý život, nebo určitou jeho (delší) část – to zahrnuje například dva nebo tři dlouhodobé vztahy. Koncept sériové monogamie – mít v průběhu života několik exkluzivních partnerů – v naší společnosti dominuje, protože akceptuje potřebu změny, kterou po několika letech vztahu můžeme pociťovat.
Optikou evoluce
Na rozdíl od mnoha živočišných druhů, které striktně dodržují monogamní nebo polygamní systémy, jsou lidé flexibilní. Podle antropologů byla raná lidská společenství pravděpodobně promiskuitnější a žila ve skupinách, které umožňovaly více partnerů. To bylo výhodné pro genetickou rozmanitost a společnou výchovu dětí. Proč se tedy do popředí dostala monogamie? Jednou z pravděpodobných odpovědí na tuto otázku je otcovství. Napříč zvířecí říší se otcovství vyskytuje pouze tam, kde je monogamie. V patriarchální společnosti je role otce podstatná: ekonomický systém založený na předávání majetku z otce na syna je závislý na jistotě otcovství a na jasných rodinných liniích. Monogamní párové svazky navíc pomohou zajistit větší rodičovské investice do potomků, což z hlediska lidského druhu jako takového vede k vyšší míře přežití. Dlouhodobá nesamostatnost dětí vyžaduje stabilní prostředí, které monogamní vztah může poskytnout. Ačkoli tedy monogamie nemusí být z hlediska evoluční historie tím „nejpřirozenějším“ stavem, má adaptivní výhody, které vedly k jejímu rozšíření.
Optikou kultury
Na západě je monogamie zlatým standardem a výchozím typem partnerství, jenž je hluboce zakořeněn ve zdejší kultuře. Monogamie tu prostupuje do legislativy, je právně i institucionálně rámována a podporována prostřednictvím manželských zákonů, daňových výhod a společenského uznání, což z ní činí nejen osobní, ale i společensky výhodnou volbu. Populární kulturou navíc hýbe představa romantické lásky, věrnosti a celoživotního partnerství. Tak tomu ale zdaleka není všude. Právě kulturní rozmanitost ve způsobu páření nám naznačuje, že monogamie není univerzální lidskou normou, ale jednou z mnoha strategií, které si lidé vyvinuli v reakci na své prostředí – to, co je považováno za „přirozené“, je závislé na kontextu.
Je polyamorie řešení? A co žárlivost?
Možná si myslíte, že mít více milostných partnerů by mohlo vyvolat větší žárlivost než v monogamním vztahu. Podle studie z roku 2017 publikované v časopise Perspectives on Psychological Science to však nemusí být pravda. Studie sledovala 1507 lidí žijících v monogamním vztahu a 617 lidí v konsenzuálním nemonogamním vztahu včetně polyamorie. „Lidé v monogamním vztahu na tom byli se žárlivostí mnohem hůře,“ říká jeden z autorů studie. „Byli mnohem více náchylní kontrolovat partnerův mobil, procházet mu maily anebo prošmejdit kabelku. To lidé v konsenzuálním nemonogamním vztahu většinou nedělají a jsou více nad věcí.“
Výsledky studie jsou v souladu s tím, co tvrdí experti, včetně amerického sexuálního terapeuta Joe Korta, Ph.D.: „Heterosexuálním párům, které žijí v ´předpokládané´ monogamii se často vztah zhroutí kvůli aférkám a nevěrám. Jen ve výjimečných případech jsou tyto páry schopné mluvit otevřeně o svém sexuálním životě ještě předtím, než dojde k nevěře.“ Je lidské, když vás příležitostně přitahuje někdo jiný než ten, kterého milujete. Protože polyamorie je stále tabu, páry tyto přirozené touhy často naplňují destruktivním aktem nevěry. Nicméně řada dlouhodobých párů se nyní rozhoduje být upřímnější ohledně svých potřeb a volí různé formy polyamorie jako způsob záchrany svého vztahu.
Zdroj: Time, Dr Joe Kort, ELLE, Psychology Today
