Když si po první světové válce nechala Fanny Brice, americká herečka židovského původu, narovnat nos, byl to skandál. Celá Amerika, miliony fanoušků se ptaly: „Jsi to ještě ty, Fanny? Kam se poděla tvá zvláštní krása a kouzlo?“ Fanny asi zakusila nejednu horkou chvilku a měla docela štěstí, že to nakonec ustála. Mohla také klidně přijít o práci i kariéru.
Když se o čtyřicet let později objevila Barbra Streisand ve filmu Funny Girl se svým nefalšovaným židovským nosem, Amerika opět ustrnula. A jedním hlasem se ptala: „Proč si TO proboha ta bláznivá herečka nedala odstranit?!“
Dva nosy. Názorně demonstrují, co všechno se za pouhých čtyřicet let mohlo změnit. Změnilo se myšlení lidí, změnily se představy o kráse. A hlavně, od základů se proměnila plastická chirurgie. Respektive estetická chirurgie, jak se oboru, který se soustřeďuje na estetické korekce obličeje nebo těla, dnes říká.
Estetická chirurgie není objevem 20. století. To aby bylo jasno. Vezmeme-li to od ,začátku‘, musíme do Egypta, k architektu Imhotepovi. Žil ve 3. tisíciletí před n. l. a kromě stupňovité pyramidy v Sakkaře nám po něm zbyla i nejstarší chirurgická kniha. Obsahuje popis osmačtyřiceti různých léčebných postupů, z nichž některé pracují s plastikou částí těla, zejména hlavy. Dokonce se mezi egyptskými papyry vyskytuje i nejasný návod, jak učinit starého muže mladým.
Byly to však především úrazy a zvláště pak úrazy nosu, které stály u zrodu plastické chirurgie. Ano, zase ty nosy… Ve starověké Indii plastické zákroky zachraňovaly reputaci provinilcům, kteří za krádeže nebo cizoložství přicházeli na popravišti o nos, genitálie nebo ruce. Rekonstrukce nosu čelním lalokem je také dodnes nazývána indickou metodou. Lékař Sušruta popsal ve 3. století našeho letopočtu plastiku ušního boltce a rtů, první operaci rozštěpu rtu zase zaznamenal ve svém spise De re medica římský lékař Aulus Cornelius Celsus. První skutečně vědecká kniha o plastické chirurgii však vznikla až o mnoho století později, teprve v roce 1568.
Sepsal ji profesor Gaspar Tagliacozzi v italské Boloni a prohlásil se v ní za objevitele techniky, díky níž lze nahradit nos kůží získanou z ruky. Sám tyto operace prováděl, avšak otcem myšlenky nebyl on, ale Antonio Branca. Milému Tagliacozzimu drobný prohřešek lékaři i laici dávno prominuli, vždyť dokázal statečně čelit útokům církve, která jeho knihu i pokusy zatracovala, uvrhla ho do klatby a nakonec zařídila, že byl tento univerzitní profesor pohřben do neposvěcené půdy jako sebevrah. Z toho si však nic nedělali početní a vděční Boloňané, kterým vrátil nebo vylepšil tvář, a postavili mu uprostřed města pomník. Jak jinak – Tagliacozzi vyvedený v kameni třímá v ruce nos!
Těžko říct, zda Fanny Brice v roce 1923 měla tušení, kdo byl nějaký pan Tagliacozzi. Asi to nevěděla ani Sarah Bernhardt, slavná francouzská herečka, která na jevišti rok od roku mládla nejen díky stále mladším milencům, ale také díky šikovným rukám chirurgů. Bezesporu o nějakém panu Tagliacozzimu nemají ponětí ani Demi Moore, Michelle Pfeiffer, Britney Spears a všechny další známé i neznámé osoby, které si nechávají narovnat nosy, odsát tuky, zvětšit prsa a vyhladit čela.
Nic nového pod sluncem, zase by se chtělo říct. „Hezký nos stojí za celé království,“ pravil francouzský lékař Thomas Levacher už na konci 18. století. Už tehdy se chirurgové zabývali estetickým vzhledem svých klientů. Svou vizáží se trápil i Tycho Brahe. Věhlasný dánský hvězdář, který na sklonku života působil v Praze, přišel v mládí při souboji o část nosu. Celý život si pak zranění zakrýval protézou ze slitiny zlata a stříbra, kterou přilepoval mastí a zasypával pudrem, aby nebyla nápadná.
Kdyby se Tycho Brahe narodil později, možná by našel pomoc u Napoleonova lékaře. Larrey, válečný chirurg, který jako na běžícím pásu amputoval při bitvách nohy a ruce, vypracoval také návod, jak přesunovat kůži v obličeji a napravovat nosy.
Ovšem, připomeňme si – v roce 1810 či 1815 neexistovala narkóza. Pacienti podstupovali operace s vědomím, že to bude strašně bolet a že nemusejí přežít. Teprve William Morton použil jako první éterovou narkózu a objevy Semmelweise a Pasteura vedly k aseptickému operačnímu způsobu. Až celkové a místní znecitlivění však odstranilo utrpení.
Zásadní zlom v chirurgii přinesla první světová válka. Její přínos shrnul lapidárně britský chirurg Max Thorek: „Když se mohli vojáci, kterým obličej utrhla střela, vrátit do téměř normálního života, proč by nemohly ženy znovu omládnout ve tváři, jíž se dotknul čas při dlouhém čekání na muže.“
Plastická chirurgie se zdokonalila ve válce, nyní slouží převážně ženám. Lehce absurdní, že? Kdo méně si přeje válku než ženy? Byly to však ony, kdo ,profitoval‘ z toho, co se chirurgové na frontě naučili. A že se naučili hodně, toho budiž názorným příkladem český lékař František Burian, který v Temešváru v roce 1915 založil vůbec první stanici plastické chirurgie na světě. Byla předchůdkyní velké nemocnice v Anglii, kterou posléze zřídil a vedl Harold Gillies. S ním se obor také rozjel na plné obrátky.
Ještě na přelomu století si německý chirurg Eugen Holländer troufl na první facelifting, první vypnutí očních víček následovalo v roce 1906 v Chicagu, za války chirurgové začali odstraňovat převislé brady, ve 20. letech následovalo první odsátí tuku…
Herečky Fanny Brice a Sarah Bernhardt se svou ,plastickou‘ krásou bodovaly. Fanny Brice mohla se zadostiučiněním konstatovat, že jí ,ztráta židovského nosu‘ přivodila nemalé potíže, ale na druhé straně jí přinesla mnohem více nabídek na filmové role. Ty byly různorodější, univerzálnější, tak jako byl ,univerzálnější‘ její nos. V USA tehdy vrcholilo antisemitské tažení, a Fanny se mu tak vyhnula. Obětovala nos.
To, co se dělo po druhé světové válce, snad ani není možné popsat. Tedy především v USA. Na ,bezbolestném‘ návratu vojáků mezi nehendikepované lidi pracovaly týmy chirurgů. Neméně početné týmy se staraly i o jejich manželky a milenky. „Jak se budete cítit, až se potkáte s manželem? Neměla byste něco udělat pro to, abyste se mu zdála stejně svěží, jako když se s vámi loučil?“ masírovala Američanky reklama a z plakátů na ně shlížely dokonalé tváře filmových hvězd. V 50. letech pak vypuklo pravé šílenství. Americké manželky byly finančně zajištěné, nevytížené, protože v domácnosti. Měly dost času chodit po nákupech, vzhlížet se v idolech – a v zrcadlech. Kdyby se v té době nechala Fanny Brice operovat, možná by si spíš přála lifting obličeje, zvětšení prsou a botoxové injekce. Hitem doby je Marilyn Monroe a soutěže krásy.
A tak je tomu dodnes. Jen k definici ,chci být krásná, mladá, bez vrásek‘ je třeba ještě dodat: ,ihned a musí to vypadat přirozeně!‘ Nadměrné formy dnes už spíš děsí, smyslně napuchlé rty a na první pohled umělá poprsí odrazují…
První chirurgický zákrok na prsou provedl Vincenz Czerny už roku 1895 v Heidelbergu. Tehdy pacientce ,srovnal‘ velikost prsou pomocí jejího vlastního tuku z hýždí. Pokus nebyl zcela úspěšný, neboť tělo tuk rychle vstřebalo. Poté zkoušeli chirurgové do prsou vpravit umělý materiál – parafín, včelí vosk či rostlinný olej. Silikon přišel s válkou – japonské prostitutky chtěly větší poprsí, došlo na silikonové injekce. Tekutinu však tělo brzy opouzdřilo vlastní tkání a prsa se stala neforemnými.
Od 60. let minulého století se v chirurgii začalo dařit implantátům v silikonovém pouzdře, které bylo naplněno silikonem nebo fyziologickým roztokem. Druhým ,pilířem‘ ideální siluety se pak stala liposukce. Ve státech ležících na západ od Prahy se využívá už několik desítek let, v Čechách zažívá boom od roku 1990. A nutno říct, že v estetické chirurgii už teď nezaostáváme za světem, drobné zásahy si dopřávají ženy a muži.
Zbláznili jsme se? Coco Chanel kdysi řekla, že půvab mládí spočívá v kráse a půvab stáří v tajemství. Nadhled hodný závidění, ovšem když si připomeneme elegantní vizáž slavné návrhářky, celkem pochopitelný. Ten klid a pevné nervy by jí jistě záviděla Greta Garbo, která sebekriticky připouštěla, že bez krásy by nebylo ,jejího génia‘, a tedy ani úspěchu. A o svou krásu také pečlivě dbala.
Můžeme tedy hlasovat pro estetickou chirurgii. Anebo nad všemi, kteří si nechali jako Fanny Brice poopravit nos zděděný po tatínkovi, a tak lehce vymazali vlastní minulost, zlomit hůl.
Jenže. „Většina lidí, kteří přicházejí za chirurgy, má psychické problémy. Neléčíme jen vady na těle, ale především na duši,“ říká Jan Měšťák, přední český plastický chirurg. Není proč mu nevěřit. Obstát v tak náročné době, jako je ta dnešní, není jednoduché. Jak se ukazuje, nezvládají to ani sebevědomější muži. Většina z nich – až na výjimky potvrzující pravidlo, jako je smutná troska jménem Michael Jackson – by se ještě před pár lety nepřiznala ani k tomu, že si barví vlasy. Dnes neváhají vydat třeba oficiální komuniké (jako prezident republiky), když si zaplatí korekci očních víček…
A co si tedy mají počít veskrze labilnější ženy? Plastická chirurgie jim pomáhá zvýšit sebevědomí, ale zásadní životní problémy vyřešit nemůže. Když jim však úprava nosu, plastika břicha či lifting obličeje pomohou překonat mindráky z dětství, kritické období po porodu či těžké první roky po padesátce, je to dobrá zpráva. A dobrých zpráv – jak známo – není nikdy dost.
Když se o čtyřicet let později objevila Barbra Streisand ve filmu Funny Girl se svým nefalšovaným židovským nosem, Amerika opět ustrnula. A jedním hlasem se ptala: „Proč si TO proboha ta bláznivá herečka nedala odstranit?!“
Dva nosy. Názorně demonstrují, co všechno se za pouhých čtyřicet let mohlo změnit. Změnilo se myšlení lidí, změnily se představy o kráse. A hlavně, od základů se proměnila plastická chirurgie. Respektive estetická chirurgie, jak se oboru, který se soustřeďuje na estetické korekce obličeje nebo těla, dnes říká.
Estetická chirurgie není objevem 20. století. To aby bylo jasno. Vezmeme-li to od ,začátku‘, musíme do Egypta, k architektu Imhotepovi. Žil ve 3. tisíciletí před n. l. a kromě stupňovité pyramidy v Sakkaře nám po něm zbyla i nejstarší chirurgická kniha. Obsahuje popis osmačtyřiceti různých léčebných postupů, z nichž některé pracují s plastikou částí těla, zejména hlavy. Dokonce se mezi egyptskými papyry vyskytuje i nejasný návod, jak učinit starého muže mladým.
Byly to však především úrazy a zvláště pak úrazy nosu, které stály u zrodu plastické chirurgie. Ano, zase ty nosy… Ve starověké Indii plastické zákroky zachraňovaly reputaci provinilcům, kteří za krádeže nebo cizoložství přicházeli na popravišti o nos, genitálie nebo ruce. Rekonstrukce nosu čelním lalokem je také dodnes nazývána indickou metodou. Lékař Sušruta popsal ve 3. století našeho letopočtu plastiku ušního boltce a rtů, první operaci rozštěpu rtu zase zaznamenal ve svém spise De re medica římský lékař Aulus Cornelius Celsus. První skutečně vědecká kniha o plastické chirurgii však vznikla až o mnoho století později, teprve v roce 1568.
Sepsal ji profesor Gaspar Tagliacozzi v italské Boloni a prohlásil se v ní za objevitele techniky, díky níž lze nahradit nos kůží získanou z ruky. Sám tyto operace prováděl, avšak otcem myšlenky nebyl on, ale Antonio Branca. Milému Tagliacozzimu drobný prohřešek lékaři i laici dávno prominuli, vždyť dokázal statečně čelit útokům církve, která jeho knihu i pokusy zatracovala, uvrhla ho do klatby a nakonec zařídila, že byl tento univerzitní profesor pohřben do neposvěcené půdy jako sebevrah. Z toho si však nic nedělali početní a vděční Boloňané, kterým vrátil nebo vylepšil tvář, a postavili mu uprostřed města pomník. Jak jinak – Tagliacozzi vyvedený v kameni třímá v ruce nos!
Těžko říct, zda Fanny Brice v roce 1923 měla tušení, kdo byl nějaký pan Tagliacozzi. Asi to nevěděla ani Sarah Bernhardt, slavná francouzská herečka, která na jevišti rok od roku mládla nejen díky stále mladším milencům, ale také díky šikovným rukám chirurgů. Bezesporu o nějakém panu Tagliacozzimu nemají ponětí ani Demi Moore, Michelle Pfeiffer, Britney Spears a všechny další známé i neznámé osoby, které si nechávají narovnat nosy, odsát tuky, zvětšit prsa a vyhladit čela.
Nic nového pod sluncem, zase by se chtělo říct. „Hezký nos stojí za celé království,“ pravil francouzský lékař Thomas Levacher už na konci 18. století. Už tehdy se chirurgové zabývali estetickým vzhledem svých klientů. Svou vizáží se trápil i Tycho Brahe. Věhlasný dánský hvězdář, který na sklonku života působil v Praze, přišel v mládí při souboji o část nosu. Celý život si pak zranění zakrýval protézou ze slitiny zlata a stříbra, kterou přilepoval mastí a zasypával pudrem, aby nebyla nápadná.
Kdyby se Tycho Brahe narodil později, možná by našel pomoc u Napoleonova lékaře. Larrey, válečný chirurg, který jako na běžícím pásu amputoval při bitvách nohy a ruce, vypracoval také návod, jak přesunovat kůži v obličeji a napravovat nosy.
Ovšem, připomeňme si – v roce 1810 či 1815 neexistovala narkóza. Pacienti podstupovali operace s vědomím, že to bude strašně bolet a že nemusejí přežít. Teprve William Morton použil jako první éterovou narkózu a objevy Semmelweise a Pasteura vedly k aseptickému operačnímu způsobu. Až celkové a místní znecitlivění však odstranilo utrpení.
Zásadní zlom v chirurgii přinesla první světová válka. Její přínos shrnul lapidárně britský chirurg Max Thorek: „Když se mohli vojáci, kterým obličej utrhla střela, vrátit do téměř normálního života, proč by nemohly ženy znovu omládnout ve tváři, jíž se dotknul čas při dlouhém čekání na muže.“
Plastická chirurgie se zdokonalila ve válce, nyní slouží převážně ženám. Lehce absurdní, že? Kdo méně si přeje válku než ženy? Byly to však ony, kdo ,profitoval‘ z toho, co se chirurgové na frontě naučili. A že se naučili hodně, toho budiž názorným příkladem český lékař František Burian, který v Temešváru v roce 1915 založil vůbec první stanici plastické chirurgie na světě. Byla předchůdkyní velké nemocnice v Anglii, kterou posléze zřídil a vedl Harold Gillies. S ním se obor také rozjel na plné obrátky.
Ještě na přelomu století si německý chirurg Eugen Holländer troufl na první facelifting, první vypnutí očních víček následovalo v roce 1906 v Chicagu, za války chirurgové začali odstraňovat převislé brady, ve 20. letech následovalo první odsátí tuku…
Herečky Fanny Brice a Sarah Bernhardt se svou ,plastickou‘ krásou bodovaly. Fanny Brice mohla se zadostiučiněním konstatovat, že jí ,ztráta židovského nosu‘ přivodila nemalé potíže, ale na druhé straně jí přinesla mnohem více nabídek na filmové role. Ty byly různorodější, univerzálnější, tak jako byl ,univerzálnější‘ její nos. V USA tehdy vrcholilo antisemitské tažení, a Fanny se mu tak vyhnula. Obětovala nos.
To, co se dělo po druhé světové válce, snad ani není možné popsat. Tedy především v USA. Na ,bezbolestném‘ návratu vojáků mezi nehendikepované lidi pracovaly týmy chirurgů. Neméně početné týmy se staraly i o jejich manželky a milenky. „Jak se budete cítit, až se potkáte s manželem? Neměla byste něco udělat pro to, abyste se mu zdála stejně svěží, jako když se s vámi loučil?“ masírovala Američanky reklama a z plakátů na ně shlížely dokonalé tváře filmových hvězd. V 50. letech pak vypuklo pravé šílenství. Americké manželky byly finančně zajištěné, nevytížené, protože v domácnosti. Měly dost času chodit po nákupech, vzhlížet se v idolech – a v zrcadlech. Kdyby se v té době nechala Fanny Brice operovat, možná by si spíš přála lifting obličeje, zvětšení prsou a botoxové injekce. Hitem doby je Marilyn Monroe a soutěže krásy.
A tak je tomu dodnes. Jen k definici ,chci být krásná, mladá, bez vrásek‘ je třeba ještě dodat: ,ihned a musí to vypadat přirozeně!‘ Nadměrné formy dnes už spíš děsí, smyslně napuchlé rty a na první pohled umělá poprsí odrazují…
První chirurgický zákrok na prsou provedl Vincenz Czerny už roku 1895 v Heidelbergu. Tehdy pacientce ,srovnal‘ velikost prsou pomocí jejího vlastního tuku z hýždí. Pokus nebyl zcela úspěšný, neboť tělo tuk rychle vstřebalo. Poté zkoušeli chirurgové do prsou vpravit umělý materiál – parafín, včelí vosk či rostlinný olej. Silikon přišel s válkou – japonské prostitutky chtěly větší poprsí, došlo na silikonové injekce. Tekutinu však tělo brzy opouzdřilo vlastní tkání a prsa se stala neforemnými.
Od 60. let minulého století se v chirurgii začalo dařit implantátům v silikonovém pouzdře, které bylo naplněno silikonem nebo fyziologickým roztokem. Druhým ,pilířem‘ ideální siluety se pak stala liposukce. Ve státech ležících na západ od Prahy se využívá už několik desítek let, v Čechách zažívá boom od roku 1990. A nutno říct, že v estetické chirurgii už teď nezaostáváme za světem, drobné zásahy si dopřávají ženy a muži.
Zbláznili jsme se? Coco Chanel kdysi řekla, že půvab mládí spočívá v kráse a půvab stáří v tajemství. Nadhled hodný závidění, ovšem když si připomeneme elegantní vizáž slavné návrhářky, celkem pochopitelný. Ten klid a pevné nervy by jí jistě záviděla Greta Garbo, která sebekriticky připouštěla, že bez krásy by nebylo ,jejího génia‘, a tedy ani úspěchu. A o svou krásu také pečlivě dbala.
Můžeme tedy hlasovat pro estetickou chirurgii. Anebo nad všemi, kteří si nechali jako Fanny Brice poopravit nos zděděný po tatínkovi, a tak lehce vymazali vlastní minulost, zlomit hůl.
Jenže. „Většina lidí, kteří přicházejí za chirurgy, má psychické problémy. Neléčíme jen vady na těle, ale především na duši,“ říká Jan Měšťák, přední český plastický chirurg. Není proč mu nevěřit. Obstát v tak náročné době, jako je ta dnešní, není jednoduché. Jak se ukazuje, nezvládají to ani sebevědomější muži. Většina z nich – až na výjimky potvrzující pravidlo, jako je smutná troska jménem Michael Jackson – by se ještě před pár lety nepřiznala ani k tomu, že si barví vlasy. Dnes neváhají vydat třeba oficiální komuniké (jako prezident republiky), když si zaplatí korekci očních víček…
A co si tedy mají počít veskrze labilnější ženy? Plastická chirurgie jim pomáhá zvýšit sebevědomí, ale zásadní životní problémy vyřešit nemůže. Když jim však úprava nosu, plastika břicha či lifting obličeje pomohou překonat mindráky z dětství, kritické období po porodu či těžké první roky po padesátce, je to dobrá zpráva. A dobrých zpráv – jak známo – není nikdy dost.
