„Odcházím z bytu. Všechno jsem obešla, abych zjistila, jestli nemůže nastat nějaká katastrofa. Zásuvky jsem vypojila ze zdi, zkontrolovala jsem, jestli není oblečení v šatně příliš blízko k boileru, jestli nikde neteče voda i jestli jsou zavřená všechna okna. Kdyby náhodou pršelo. Už jsem v chodbě, nandávám si boty, když v tom se zamyslím – je přeci jen ten kohoutek v kuchyni zavřený? V botách běžím do kuchyně, abych se raději ještě podívala. Ano, je zavřený, sáhnu na něj, abych si to ověřila. Dobrý, můžu jít. Zrovna jsem zamkla, když v tom si uvědomím – nemohla jsem s tím kohoutkem pohnout, když jsem ho kontrolovala? Znovu odemykám a jdu ho zkontrolovat…a bohužel ne jednou.“ Podobný scénář následuje, když Viktorie opouští byt i budovu a kontroluje, zda zamkla. Jednou z forem, jak se obsedantně-kompulzivní porucha projevuje u ní, je totiž právě kontrola věcí při odchodu z domu.
„OCD patří mezi úzkostné poruchy. Základními příznaky jsou obsese, kompulze a s tím spojená úzkost a vyhýbavé chování. Obsese jsou opakující se myšlenky, představy, nutkání, které člověk prožívá jako nepříjemné a nežádoucí. V důsledku toho dochází k nárůstu úzkosti, kterou se daný člověk snaží odstranit nějakým jednáním či rituálem (tzv. kompulzí). Kompulze je tedy opakované a účelné, většinou podle určitých pravidel prováděné jednání. Daný jedinec si uvědomuje, že toto jednání je nesmyslné nebo přehnané, ale úzkost, kterou prožívá, ho neustále vede k tomu, aby i tak svůj rituál prováděl,“ takhle poruchu popisuje kognitivně-behaviorální terapeutka Lucie Bělohlávková, která se na ni ve své praxi specializuje.
OCD má podle ní několik forem, mezi něž patří následující:
· Obsese z kontaminace (strach z nakažení, ušpinění, kontaminace škodlivinami, jedy). Ti, co jí trpí, se ji snaží neutralizovat pomocí kompulzí ve formě nutkavého, častého umývání a dalšími čistícími rituály.
· Obsese kontrolovací (strach z vykradení, způsobení požáru, ublížení z nedbalosti, ztráty něčeho). Představuje kontrolování všeho, co je považováno za ohrožující (zamykaní, tekoucí voda, vypnutý vařič, zásuvky, zavřená okna apod.).
· Obsese hromadění (nadměrné přisuzování hodnoty věcem), která se projevuje tím, že je pro člověka s OCD těžké vyhodit určité předměty a tak je raději hromadí (lahvičky, krabičky od různých předmětů, noviny, "vše, co by se mohlo hodit").
· Obsese s agresivními a sexuálními obsahy – má původ v tzv. kontrárních myšlenkách, tzn. nevinné myšlenky, které se vyskytují u všech lidí. Jsou to náhlé nápady, které zcela popírají mravní či jiné zásady (př. ublížit blízkému člověku, strčit do někoho na perónu v metru, úmyslné poškození). Člověku, který nemá OCD, taková myšlenka čas od času může proběhnout hlavou, ale nevěnuje jí pozornost. Možná se jen na chvíli pozastaví nad tím, co ho to napadlo, že je možná dost unavený, ale myšlenku dál neanalyzuje. Člověk s OCD se takové myšlenky velmi zalekne, i když by to nikdy neudělal. Zděsí se toho, že je špatný, když ho něco takového napadlo a přinutí se k tomu, aby tuto myšlenku odehnal pomocí odříkávání formulek, modlitby nebo neutralizujících vět (např. "Nikdy bych to neudělal!").
· Obsese vyžadující pořádek a symetrii. Představuje potřebu udržovat ve všem dokonalý řád. Patří sem např. nutkavá úprava zevnějšku bytu, pracovní plochy, neustálé uklízení, zarovnávaní věcí.
· Obsese s magickým obsahem. Tato forma připomíná pověrčivost, která je pro Čechy velmi typická (každý z nás čas od času udělá nějaký rituál, když mu přes cestu proběhne černá kočka nebo kolem něj projede sanitka). Pro lidi s OCD to spočívá v tom, že když se něco neudělá podle předem určené představy, stane se určitě něco hrozného, nebo naopak mají potřebu dělat něco tímto způsobem, aby se nestalo něco strašného (např. nešlapat na čáry mezi dlažebními kostkami).
· Obsese ruminantní. To jsou obsese, kdy daný člověk dává přehnaný důraz na zapamatování si všech domněle důležitých informací a někdy i představa, že jejich neznalost jedinci přinese újmu. Proto si tito lidé neustále něco nutkavě zapisují, vedou si záznamy nebo si to musí přeříkávat.
U Viktorie se projevuje obsese kontrolovací, ale také obsese s magickým obsahem. „Každý večer si musím udělat ‚svůj rituál‘ – třikrát zkontrolovat kohoutek, napít se, vysmrkat se a sáhnout na něco bílého. V opačném případě se bojím, že se něco stane s mojí rodinou. Vím, že to nedává absolutně žádný smysl, jenže ten vnitřní pocit je natolik silný, že to potřebuju udělat, protože své blízké mám tak ráda, že nedovolím, aby se jim něco stalo jen kvůli mně,“ vysvětluje. „Nejhorší je, když celou kompulzi udělám jednou, ale nestačí to. Pak ji musím udělat znovu, nebo alespoň její konečnou fázi – vícekrát sáhnout na bílou věc, protože ta je pro mě nejsilnější. Když už dotyk opakuji po patnácté, chce se mi brečet. Chci s tím přestat, jenomže to nejde. Ten dotyk zkrátka není ‚správný‘ a nedokáže mě uspokojit, ať se snažím sebevíc. V té chvíli obsese i kompulze narůstají a já se dostávám do začarovaného kruhu,“ dodává se zoufalstvím v hlase. „Další den si řeknu, že budu ‚normální‘, pak ale automaticky udělám jeden ze svých mnoha rituálů a zase to nevyjde…je to jako s dietou – neustále začínáte od znova,“ přibližuje.
Rozšířenost OCD
Výše zmírněné formy obsedantně-kompulzivní poruchy, mohou v některých lidech vyvolat představu, že jí trpí skoro každý člověk. A ano, jedná se o jednu z nejčastějších psychických poruch. Konkrétně se týká 2-3 % lidí na světě, což je cca 158 až 237 milionů. „Závažnost OCD by se dala hodnotit z hlediska času v kombinaci s intenzitou úzkosti, kterou vyvolávají obsese, to znamená, kolik člověk v průběhu dne věnuje svým kompulzím (rituálům), kolik času stráví v úzkosti a jak silně ji prožívá. V případě ‚extrémů‘ mluvíme opravdu o situacích, kdy lidé v průběhu dne doslova žijí své rituály a kdy jsou zneschopněni natolik, že se nemohou věnovat svému povolání, rodině či svým koníčkům,“ vysvětluje Bělohlávková.
Co s tím?
Pokud jste u sebe zaznamenali příznaky OCD, existuje několik cest, jak se s tím vypořádat. Někomu stačí přečíst si pár zvládacích cvičení na Google (například hluboké dýchání či metoda RJAVČP, jež pomocí šesti kroků pomáhá zklidnit vtíravé myšlenky – název se skládá z počátečních písmen každého z nich); pokud to ale nepomůže, je nejlepší možností cílená psychoterapie, která je v některých případech kombinovaná s farmakoterapií (tedy užíváním léků).
„Vzhledem k tomu, že zpravidla první příznaky se objevují nejčastěji v období dospívání nebo časné dospělosti, je velmi důležité, aby byla terapie zahájena co nejdříve. Díky tomu, že se dítě/dospívající naučí pracovat s příznaky OCD a zároveň i zvládat každodenní stres, je zde velmi dobrá prognóza do budoucna. Jedním z přístupů, jak na tom pracovat je tzv. kognitivně-behaviorální terapie, která kromě jiného spočívá v tom, že terapeut citlivě vede klienta k opakovanému vystavování se strachu bez použití kompulze. Cílem je, uvědomit si, že úzkost zmizí, aniž by bylo potřeba těchto neutralizačních rituálů nebo chování, které člověk obvykle používá k uklidnění a snižování úzkosti,“ objasňuje Bělohlávková.
A právě tento typ terapie podstupuje v současné době Viktorie, která se na ni rozhodla jít ve svých 24 letech, když si lidé v jejím okolí začali jejích kontrol a rituálů všímat. „Dokud to lidi kolem mě neviděli, přišlo mi to v pořádku. Každý má přeci ‚nějakou svou divnou věc‘. Pak mi ale jednou moje mladší ségra řekla, že ji děsím a přítel se mě taky začínal vyptávat, co dělám…v té chvíli jsem si uvědomila, že se toho chci zbavit,“ popisuje.
„S OCD žiju od dětství, řekla bych tak od deseti let. Nevím přesně, jak to začalo, ale řekla bych, že v tom hrál roli můj dědeček, protože potom, co mi řekl, že ‚správný voják si své věci zkontroluje třikrát, než odejde z baráku,‘ hrála u mě číslovka tři zásadní roli, ačkoliv jsem nikdy voják nebyla. Asi to souviselo s tím, že pro mě byl děda důležitý a já ho hodně respektovala…plus v tom hráli určitou roli i fyzické predispozice…každopádně po zhruba 14 letech, co se s ním potýkám, zahájit terapii bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Zkouším ho postupně odstraňovat a v okamžicích, kdy se dokážu zastavit, je to úžasný pocit. Musím na to jít ale pomalu a být trpělivá. Je velmi lehké do toho spadnout znovu, obzvlášť když jsem ve stresu,“ říká. O tom, že má obsedantně-kompulzivní poruchu a že se ji snaží nějak řešit vědí ale dohromady v jejím životě tak 3 lidé. „Psychické problémy jsou u nás pořád něčím, co je stigmatizováno a já vím, že by mě spoustu lidí soudilo. Navíc ti, co to nezažili, nepochopí,“ doplňuje.
Nevyléčitelná nemoc
Ačkoliv existují cesty, jak OCD zmírnit, jedná se o chronickou nemoc, což znamená, že se lidé s projevy této poruchy potýkají na určité úrovni po zbytek života. Důvodem pro to, že je celoživotní, je, že stále zůstává neznámá konkrétní příčina, tedy kde a co přesně jej způsobuje. Řada studií ukazuje, že se jedná o genetickou zátěž. Uvádí se, že u příbuzných je až čtyřikrát vyšší pravděpodobnost výskytu.
„OCD má moje babička a i moje starší sestra. U své babičky vidím, jak náročné to pro ni je a že i když by chtěla dělat něco jiného, stráví den rovnáním šuplíků…to se děje od té doby, co se u ní začal projevovat Alzheimer každý den. I to mě motivovalo k terapii a k tomu, abych situaci začal řešit. Bohužel to není tak jednoduché, jak se zdá. Nikdo mi nemůže dát prášek, aby tahle vlezlá porucha lusknutím prstu zmizela. Věřím ale, že když na tom budu pracovat, časem se alespoň zlepší,“ dodává na závěr Viktorie.
