Málokdo je ve skutečnosti viděl na vlastní oči, ale ví se, že existují. Hráči počítačových her. Jeskynní troglodyti žijících hluboko pod zemí, napůl muži, napůl ještěři živící se energetickými drinky a salámovou pizzou. Vlivem nedostatku vitaminu D mají kůži posetou mokvavým akné a na sluneční svit vylézají jen v jediném případě – když potřebují jít vystřílet blízkou střední školu.
Lidé si ještě donedávna představovali všechny hráče videoher jako podivíny, k jejichž vášním patří agresivní bouchání do klávesnice, oprašování figurek komiksových postaviček a snění o tom, že o své panictví přijdou s vilnou postavičkou z anime. Ne že by se takoví nevyskytovali, na americkém jihozápadě jich u rodičů ve sklepení možná pár žít bude. Hráči existující mimo subkulturu misogynních borců s mastným culíkem a znavenou pravačkou však představují naprostý opak: slušně vydělávající profesionálové, jejichž láska ke strojům se zrodila ve chvíli, kdy na Nintendu 64 pařili Super Maria, pokračovala získáním diplomu z technické vysoké školy a vyústila momentem, kdy jim nepřijaté hovory od headhunterů technologických firem odvařily telefon. Žádní obézní cukrovkáři ve stylu komiksáka Jeffa ze Simpsonsových, žádní koktající astmatici jako Stuart z Teorie velkého třesku, ale manažeři, programátoři a techničtí ředitelé vozící se v nejnovější Tesle.
Řady hráčů se navíc každým rokem rapidně rozrůstají o dospívající geeky, jejichž mozkové regiony jsou vlivem adaptace na virtuální prostředí sdrátované tak, že se z nich vyvinul nový evoluční druh: homo technologicus. Všichni dohromady pohánějí mnohamiliardový herní moloch, jehož výdělky loni meziročně stouply téměř o pětinu na 43 miliard dolarů. Tolik peněz nevygeneroval ani Hollywood. Není divu, že součástí olympijských her v Tokiu bude příští rok turnaj v japonských srdcovkách Street Fighter V a Rocket League. Hráči představují lukrativní cílovou skupinu nejen pro marketéry technologických firem, ale také automobilek, bankovních služeb, limonád, a dokonce i matrací (se ztuhlou páteří se příšery a teroristi kosí těžko). Ke sponzorům mezinárodních turnajů v elektronických sportech, jež se odehrávají na dvacetitisícových stadionech narvaných diváky, patří průmysloví giganti jako Google, Intel, Microsoft, Sony, ale i Audi, Mercedes-Benz, Volkswagen, Gillete, Airbus, Coca-Cola, McDonald‘s nebo Red Bull. Kampaně pomrkávající na hráče tím, že mluví jejich jazykem, opatřují značce image kamarádského frajera, který pochopil, co jejich příjemce baví – že to není okrajová úchylka skupinky nerdů, za niž je potřeba se stydět, ale zábava stejně plnohodnotná a epická jako zápas Ligy mistrů či koncert Pink Floyd. Koneckonců, i v hraní by mělo platit: Hey, teachers, leave them kids alone!
CTRL + ALT + $
Někteří středoškoláci si přivydělávají sekáním zahrad, hlídáním dětí a rozvážkou pizzy. Šestnáctiletý Kyle Giersdorf si letos v červenci přišel na tři miliony dolarů hraním Fortnite Battle Royal. Na stadionu, kde se obvykle koná US Open, se během finálového turnaje utkal s 99 soupeři, kteří měli za úkol vyhladit jeden druhého v prostorách virtuálního ostrova. Pro devatenáctiletého Brňáka Michala Kadlíčka, který patří k nejslibnějším talentům u nás, byla iniciační hrou střílečka Call of Duty. Tehdy mu bylo osm let. „Rodiče tomu ze začátku moc nevěřili, ale teď mi fandí a podporují mě. Vidí úspěchy z turnajů, já jsem navíc vždycky stihnul všechno, co mi uložili, dobře prospíval a uměl si zorganizovat čas,” říká. Dnes čtyřikrát týdně trénuje v posilovně, vaří si nutričně vyvážená jídla, studuje vysokou školu a šest hodin denně trénuje hraní, aby si zlepšoval techniku a zachování klidu. Právě mentální kondice je podle Michala v hraní nejdůležitější. „Zdravá psychika tvoří skoro tři čtvrtiny herního úspěchu,” míní. „Hraní na téhle úrovni už není jen zábava, ale taky stres, nervozita, strach, že to člověk svému týmu pokazí. Sedíte na pódiu, lidé se dívají, v sázce je výhra obrovských peněžních částek. Základ je taky komunikovat se spoluhráči a držet týmovou morálku. Jeden člověk turnaj nevyhraje,” popisuje. I proto prý dívčí týmy nedosahují takových úspěchů – děvčata sice tvoří přes 40 procent procent hráčské základny, na té vrcholové úrovni však selhává jejich schopnost koordinované spolupráce. „Holky se zhádají a druhý den se už nesejdou. Kluci se sice pošlou do háje, ale druhý den jsou zase kamarádi,”
vysvětluje Michal Kadlíček.
Jeho snem je jednou trénovat ještě víc, tvrději a intenzivněji než teď, a to mezi hráči nejúspěšnějších týmů na světě, k nimž patří třeba nizozemští Team Liquid, kanadští Evil Geniuses nebo dánští Astralis. Ti cestují po světě za turnaji, před nimiž spolu dva až tři měsíce žijí v takzvaném gaming housu, kde spolu pod jednou střechou soustředěně trénují. Režim tu vládne přísný, po večerce není k dispozici wi-fi, ale zato mají k ruce herní i sportovní trenéry, psychology, kouče, osobní kuchaře a výživové poradce. Každý z nich pobírá od své agentury měsíční plat dosahující až patnácti tisíc dolarů, z vyhraného turnaje si pak odnášejí další stovky tisíc. Další příjem tvoří streamování vlastního hraní na službě Twitch a samozřejmě podpora od sponzorů. Michal Kadlíček je v současnosti placený agenturou eSuba, jež rekrutuje, sdružuje a trénuje nejlepších hráče v Česku, a jeho tvář si do reklam vypůjčily třeba Samsung, Logitech i CZC.
Více se dočtete v novém čísle magazínu ELLE Man, který je právě na stáncích!
