Stefan Scholten (*1972) je absolventem prestižní Design Academy v nizozemském Eindhovenu, zatímco jeho žena Carole Baijings (*1973) je autodidakt. Poprvé se potkali díky společným přátelům v roce 1999 a od následujícího roku již kolektivně tvořili pod značkou Scholten & Baijings v Amsterdamu. Jejich dosavadní společné portfolio je velmi široké – od výzkumu barev a nových materiálů dosahuje přes nábytek dokonce až k automobilovému průmyslu. Umělecké a partnerské duo má za sebou spolupráci se značkami jako BMW, HAY, IKEA, Karimoku New Standard, Maharam, Moooi, Moroso nebo Verreum. Aktuálně působí jako umělečtí ředitelé nové japonské značky soudobého porcelánu 2016/ z městečka Arita, kde má výroba stolního nádobí dlouhou tradici. Mezi poznávací znamení Scholten & Baijings patří minimalistické formy, obliba kontrastu pastelových a neonových odstínů, konceptuální přístup k tvorbě i důraz na detail.
S manželkou jste založili a již šestnáct let úspěšně vedete studio Scholten & Baijings. Snil jste o kariéře v designu, nebo to byla spíše náhoda? V dětství jsem se nechtěl stát přímo umělcem, kreslil jsem a byl jsem velmi kreativní – vůbec nejraději jsem stavěl budovy a města. Až právě akademie v Eindhovenu mi pomohla tu kreativní energii vhodně zaměřit, protože umělecká škola vás nenaučí být tvořivý, to už musíte mít v sobě, jde o to, s vrozenými talenty dobře pracovat a rozvíjet je.
Dlouhodobě spolupracovat se svým partnerem může být náročné – panuje mezi vámi shoda, nebo spíše rozvíjíte projekty pomocí dialogu z rozdílných pozic? Carole je přísnější a exaktnější, já jsem někdy příliš shovívavý a nejsem tak efektivní v kompromisech. Je důležité si uvědomit, že design je především otázkou diplomacie. Nikdy proto nebude dobrým řešením jít za výrobcem a stěžovat si na použitý materiál nebo nepřesnou barevnost, oni sami jsou si toho často vědomi. Jde jen o formu komunikace a přijímání nezbytných kompromisů. A právě v tom se skvěle vyvažujeme.
V posledních letech je o vaší tvorbě hodně slyšet a podílíte se na řadě projektů pro velké i menší společnosti. Jak práce ve studiu probíhá? Kromě nás ve studiu pracuje dalších dvanáct lidí. Každý den společně diskutujeme nad skicami, modely a dalším směřování projektů. Jsou to takové simultánní šachové hry. My se držíme hesla – prezident USA pracuje 40 hodin týdně, proč my bychom nemohli naše povinnosti zvládnout obdobně.
Zmínil jste, že v designu hraje velkou roli diplomacie. Jakou úlohu by měl zastávat a co považujete za jeho největší výzvy? Design je z mého úhlu pohledu ve velké míře o komunikaci s veřejností – nejprve je otázkou správné vizualizace vlastních myšlenek, poté schopností zaujmout pozornost výrobce a nakonec, což je vůbec nejdůležitější, o zprostředkování předmětu, jeho koncepce a funkce lidem. Je sice velký rozdíl mezi průmyslovým a uměleckým designem, ale ve výsledku věc vždy navrhujete pro určitý segment veřejnosti, která jej bude používat, a tento střet individuálního vnímání a potřeb zákazníka je skutečně velkou zodpovědností a výzvou. Proto jsme u nás doma obklopení prototypy, které na sobě testujeme a průběžně vylepšujeme.
Jak obvykle vznikají vaše návrhy? Máte neustálou potřebu si kreslit projekty tzv. do šuplíku a nabízet je výrobcům, nebo vás spíš oslovují s konkrétním přáním? Máme skicák, do kterého si zaznamenáváme inspiraci – můžeme se třeba zajímat o vlastnosti materiálu nebo experimentovat s barvou v rámci nějakého projektu a tyto znalosti pak využít jinde. Naše portfolio je poměrně široké, protože nás baví neustále poznávat inovativní technologie, barvy nebo textury. Každý materiál má jiné vlastnosti a omezení, které si musíte ohmatat a osvojit, abyste v něm byli schopni kvalitně navrhovat. Je to možná složitější cesta než se stále věnovat jednomu médiu, ale nás ohromně obohacuje. Dnes už nás společnosti oslovují samy, o čemž se nám před deseti lety ani nesnilo. Teď už jsme v situaci, kdy si vybíráme – nechceme se přetěžovat množstvím projektů na úkor jejich kvality.
