Lenka a Richard Bakešovi. Tihle mladí manželé by mohli mít muzeum. Kláves, nočních můr, současného umění, bicyklů nebo třeba břitev. I když jejich letenské bydlení nepůsobí nijak přeplněně, všechny vyjmenované položky tu najdeme zastoupené v hojném počtu. „Lásku ke starým věcem si nesu z rodiny. Pamatuji si odmalička, jak rodiče sbírali starožitnosti, leštili jsme stříbro nebo něco opravovali. Je to taková naše vášeň, která se přetavila v kreativitu většiny jejích členů,“ říká Richard a tvrzení nenechá vyznít jen tak do prázdna, hned jej hbitě dokresluje několika příklady. Hemží se to v nich roky vybroušenými obchodnickými schopnostmi, odhadem zkušeného pozorovatele a náhodami s až neuvěřitelnými pointami.
„Na burze japonského velvyslanectví jsem před 10 lety sehnal pár kusů unikátního českého skla, které pod světlem mění barvy, při jízdě tramvají jsem zase úplnou náhodou narazil na bajonet zapíchlý mezi sedačkami a tenhle kávový stolek jsem nechal vyrobit z 5000 let starého bahenního dubu, který dělníci shodou okolností objevili při výkopech na jedné stavbě, a aniž by tušili o co se jedná, dělali si z něj ohýnek,“ vypráví a já si chvíli nejsem jistá, zda jen nevtipkuje. Záhy ale pochopím, že grafický designér a zakladatel umělecké skupiny Guma Guar Richard s fotografkou a PR manažerkou Lenkou vzácné objekty, setkání a situace jednoduše přitahují. Všechny se protínají v jejich nezávislé galerii současného umění Berlínskej model, která v ulici Podplukovníka Sochora funguje už 10 let.
Prostor byl původně zamýšlený jako grafické studio, jenže jej kvůli společnosti a prý i excelentní kávě začalo vyhledávat takové množství kamarádů a známých z oboru, až se tu práce samotná stala neúnosnou. Za několik měsíců se transformoval v cílené místo setkávání s unikátní koncepcí jednodenních vernisáží a dernisáží v jednom. Zakladatelé ho symbolicky nazvali „Berlínskej model“ podle míst s podobným společensko-kulturním účelem, které znali ze sousedního Německa. Byl rok 2012 a v Čechách ještě nic podobného neexistovalo. Dodnes v galerii dostanou přibližně třicetkrát do roka příležitost mladí umělci, pestrá paleta médií, témat a vyjádření, avšak pod jednou podmínkou – vystavující na otevření vždycky musejí navařit.
Za ta léta se tu už podávalo ledacos –od Bún Cá po vývar z hadů – a časem se z toho stala milá zvyklost klidně i pro stovku hostů, kteří na akci dorazili. Kromě českých tvůrců jako Tomáš Absolon, Eliška Konečná nebo Filip Dvořák tu vystavovali i hosté z Německa, Itálie, Polska nebo USA a část z děl se dostala také do soukromé sbírky Lenky a Richarda. „S galerií je naše bydlení úzce provázané, protože vystavujeme jen taková díla a autory, kteří s námi samotnými rezonují a jsou progresivní,“ doplňuje Lenka. Tak se u nich nad postelí ocitl třeba veselý démon od polského uměleckého dua Øleg & Kaśka nebo vyšívaný reliéf od Elišky Konečné. Kolem galerie se za ta léta vytvořila komunita přátel a některá díla do sbírky manželů Bakešových přibyla také na nedávné svatbě – jako třeba obrazy od manželů Krňanských a Filipa Dvořáka.
Zatímco v umění vítají experimenty, v interiéru a módě mají nejraději klasické kusy. „Když bundu, tak Barbour, když gauč, tak jedině ze 30. let, koneckonců i auto máme staré 20 let právě proto, že se nám upřímně líbí. Není žádné lepší než Volvo 940. I reklamy na toto auto z 80. let totiž tvrdí, že řidič je produktem svého environmentu. Obecně musím říct, že máme rádi použité věci. Už něco vydržely a jejich kvalita pravděpodobně přetrvá i nadále. Vlastně nemáme moc rádi nový nábytek, v bytě jsme si vyrobili jen kávový stolek a postel na míru ze starého dřeva, protože jsme na trhu nenašli nic vhodného. Výjimkou je koberec z recyklovaného textilu od designérky Lenky Vackové pro Klatex, který je nám blízký svým poselstvím. S manželkou totiž fungujeme profesně také dohromady jako kreativní studio Sharp Objects a naším cílem je, aby alespoň 30 % našeho byznysu bylo ekologicky odpovědného,“ shrnuje životní i podnikatelské postoje páru Richard Bakeš.
Sám je expert na hledání po online a kamenných bazarech, starožitnictvích a blešácích. Lovit začínal už jako malý na starých půdách, kdy spolu s rodiči objevoval zajímavé kusy pro rekonstruovanou chalupu, později mu štěstí přálo na legendární burze v plechové boudě na holešovickém nádraží a pravidelně chodil na sedmou ranní i na bazar na Kolbence. Není se proto co divit, že původně si přál stát se starožitníkem a sbírání předmětů se věnuje dlouhodobě a systematicky. Několikerým stěhováním se Richardovi navíc přirozeně vytříbil vkus, a tak dnes upřednostňuje věci spíše nenáročné na prostor.
Ke sbírání inklinuje také jeho bratr, který se vyžívá v truhlářských nástrojích. Jako šikovný řemeslník pak dokáže Richarda podpořit a jeho představy o nábytku převést do reality – tak vznikl konferenční stolek z bahenního dubu i postel ze stromu, který před 50 lety pokácel Lenčin děda. Vlastnoruční nápady v bydlení doplňují designové evergreeny jako židle v pracovním koutku od architekta Miese van der Rohe s původním výpletem z Designbanky galerie Kvalitář, jídelní židle H-214 přezdívané „lízátka“ od Jindřicha Halabaly pro Spojené uměleckoprůmyslové závody, lenoška od Charlese a Ray Eamesových nebo restaurovaný trubkový gauč z manufaktury Hynek Gottwald v obývacím pokoji, ke kterému pasují i noční stolky ve vedlejší ložnici. Přestože vybavení pochází z různých časových období, v interiéru převládá atmosféra 30. let a první republiky, kterému, podobně jako bydlení Bakešových, vévodila tmavá dřevěná dýha a především vřelý vztah k umění.
