Přestože název jejich kapely Kill The Dandies! přímo vybízí k činu, dandy Jindřich Hoch alias Hank J. Manchini chystá spíš jiné věci. Jeho výrazný styl ho řadí k nejzajímavěji oblečeným mužům v Praze a jeho partnerka Sonja Kröhn alias La Petite Sonja nezůstává v módě nijak pozadu. Navíc vytváří originální kabelky s minioltářem vyrobeným na míru pro každou nositelku pod značkou Vita Occulta a je kreativní i v jiných sférách. Dvojice letos získala Českého lva za autorskou hudbu k filmu Okupace, ke své psychedelické hudbě natáčí videa, pracuje ve vlastním grafickém studiu Sandstudios, provozuje hudební label Drug Me Records, pod hlavičkou Disco Ocultista vystupuje jako DJské duo či nahrává scénickou a filmovou hudbu. Je tvůrčí také ve svém interiéru, v nájemním bytě historizujícího domu z 19. století na pražských Vinohradech.
V obývacím pokoji najdete celý jejich svět, mix všeho, co mají rádi: hudební nástroje, sbírku vinylů, knihovnu plnou české avantgardy, grafiky symbolistů, svaté blikající obrázky, ale to, co zde opravdu dominuje, je výrazná tapeta s tmavým pozadím a růžovými květinami. Lepili ji sami, a když se ráno probudili, visela v cárech ze stěn dolů. Ale to je neodradilo. Hank běžel znovu do obchodu a koupil novou, a napodruhé už si přečetli návod.
Květinové motivy se spolu s dalšími prvky barokní estetiky dostaly do Hankova života brzy. „Když jsem byl malý, bydlel jsem v Nerudově ulici na Malé Straně. Chodil jsem do barokních kostelů, k Mikuláši, k Jezulátku, miloval jsem zákoutí s malými oltáři se světci a květinami. Baroko se mi hrozně líbilo, dodnes má pro mě nádech dobrodružství a tajemna… Květinové vzory mám rád i na oblečení. Vždycky mě bavilo nosit výrazně pestré vzory ve stylu šedesátých a sedmdesátých let.“ Z dětství v kostelích si Hank neodnesl jen náklonnost ke květinám, ale také slabost pro svaté obrázky a sošky. „Náboženská estetika pro mě představuje tajemno, mystérium, zázrak. Vnímám to asi podobně jako Patti Smith, která někde řekla, že není katolík, ale miluje katolické věci. Církev dokáže vytvořit úžasnou atmosféru, hlavně v Itálii a Španělsku, všechno je tam přeexponované nadoraz. Italové vypravují procesí, kdy je světice obklopená květinami, slaví, radují se ze života, dělají ohňostroje, připomíná to spíš styl starých pouťových střelnic, s barvami a blikajícími světélky. První podobný katolický předmět jsem si pořídil ve Španělsku, byla to rukojeť řadicí páky s Pannou Marií.“
Eklektismus, oltáře a kýčovité baroko
Hankův postoj ovlivnil i jeho partnerku. „Posunula jsem se od strachu z ďábla k úlevnému obdivu katolické estetiky. Ale nejvíc mě inspiruje mexická cesta – barevná a méně pokorná,“ říká Sonja, která navzdory někdejší bázni vytváří miniaturní oltáře na svých kabelkách s kostičkami a barevnými věcičkami. Celý výjev je pro ni zachycením okamžiku unikátního osobního příběhu a vzpomínkou na období, kdy chystala animace a vytvářela dioráma. „Tím, že dioráma vsadím do kabelky pro konkrétního člověka, vlastně ožije. Líbí se mi, že vezmu různé věci, naházím je do pytle, zatřesu s ním a pak se jen dívám, jak ožívají,“ popisuje celý proces.
Vášeň pro ‚oltáře‘ tedy oba sdílejí a je to poznat také v interiéru, kde na komodách a poličkách vznikají kompozice z oblíbených předmětů různého druhu. Ježíš mezi knihami a v blízkosti tulipánů poslouchá zprávy ze starého hi-fi rádia spolu s polonahou pin-up girl. Vedle přehlídky alkoholu jiný Ježíš servíruje svou poslední večeři a dopadá na něj světlo svíček z jelenovy hlavy. Eklektismus zátiší přechází na zařízení celého bytu. Jsou tady historizující kusy nábytku z devatenáctého, ale také z druhé poloviny století dvacátého.
Dřevo tady čile komunikuje s umělou hmotou a včerejšek se dneškem. „Baví mě, když má předmět už nějakou minulost, nějaké tajemství,“ vysvětluje Sonja, proč rádi hledají zajímavé kousky do interiéru v bazarech s nábytkem. Díky koncertování hodně cestují, což je výhoda, pokud chcete nalézt poklady u mimopražských prodejců nebo si přivézt něco extravagantnějšího třeba z Berlína. „Jeden styl by nás nudil a omezoval, nechceme žít v muzeu,“ pokračuje. „Nábytek z devatenáctého století působil staromilsky a usedle, chtělo to něčím osvěžit, třeba věcmi z umělé hmoty z šedesátých či sedmdesátých let minulého století. A naopak k optickým a psychedelickým vzorům z té doby se hodí kýčovité baroko,“ doplňuje Hank. „Kombinací stylů se kompozice posouvá dál, stejně jako v hudbě.“
Zdroj: ELLE Decoration
