Poprvé za hranice republiky se Martin Papcún vydal na zkušenou v polovině studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v roce 2003. Pobyt v Londýně nakonec trval rok a půl a nabídl mu nový kontext ve vnímání umění ve veřejném prostoru, cenné zkušenosti ze šperkařské dílny i práci pro britské umělce Jakea a Dinose Chapmanovy či Rachel Whiteread. Velkorysost přístupu ke hmotě poté zužitkoval v americkém Clevelandu, kde pár let nato vytvořil site-specific instalaci – dům obrácený naruby. Už od mládí je ale jeho hlavní doménou šperk. Na střední škole vytvořil kolekci, která si bez slavného jména nebo sítě známých vydobyla účast na prestižních výstavách po celém světě – od Německa až po New York. „Přestože mě tehdy v oboru nikdo neznal, lidé mě začali oslovovat ke spolupráci. Právě tento kontext a nezávislé ocenění mi dává kyslík do života, i když doma moji práci málokdo zná a dokáže ocenit dodnes,“ směje se srdečně, nikoli však s trpkostí v hlase. Tak to prostě je. Zatím. „V zahraničí mě lidé zastavují na ulici a ptají se, odkud mám brýle. Chtějí si je koupit, touží po nich a po jejich výjimečnosti. Tady jsem za podivína, ale díky zkušenosti zvenku mi to ani nevadí.“
Po návratu z Británie a absolvování UMPRUM zavedla Papcúna touha po doktorském studiu na slavnou Akademii výtvarných umění v Mnichově, k legendě současného šperku profesoru Otto Künzlimu, který se stal jeho mentorem následujících šest let. Přijali ho hned, navzdory faktu, že neuměl ani slovo německy a neměl kde hlavu složit. První dva týdny tak nocoval ve škole a jazyk pochytil od spolužaček – Francouzky a Korejky. „Doteď mluvím německy s korejským přízvukem,“ krčí rameny Papcún a usmívá se. Díky Künzlimu se dostal také do Tokia, když ho profesor vybral do trojice nejtalentovanějších studentů ročníku, kteří školu reprezentovali na mezinárodní výstavě. Japonsko Papcúnovi obrátilo život vzhůru nohama. „Po výstavě jsem si vzal pár dní volno, abych se vydal do zenových zahrad v Kjótu. V jedné z nich za mnou přišla žena s pozváním na večerní meditaci. Netušil jsem, proč šla zrovna za mnou, nedalo se však odmítnout. Měl jsem trochu strach, protože je při ní zvykem, že vás mnich praští holí přes záda. Ale v moment, kdy se to stalo, se ve mně odehrálo něco velmi hlubokého a emotivního. Přesně to se proto snažím předat i svým studentům – nikdy nesmíte skončit jen u představ, ale musíte situaci sami zažít, projít si tou zkušeností, abyste ji poté dokázali správně posoudit. Ona to totiž ve skutečnosti není hůl, ale spíš neškodný svazek tenkých bambusových štěpin. Tuto tradiční metodu mniši používají k udržení pozornosti a vy si ji náznakem můžete vyžádat.“ V Japonsku ale nebyl naposledy, odžít si sem pak zajel i pobyt v zenovém klášteře, který ho celý život lákal. „Začínali jsme ranní meditací ve 3.45 hodin ráno, a končili zase meditací v 9 hodin večer. Mezitím to byla tvrdá dřina na polích a v lese a v přísném klášterním systému nebylo vůbec žádné místo na tvorbu, kterou k životu potřebuju. Zato jsem tam našel sám sebe. Proto jsem se vrátil. Jsem jim neskonale vděčný, že mě přijali mezi sebe a mohl jsem si tím mohl projít.“
Mezitím už se z Mnichova přestěhoval zpátky do Čech a jako každému emigrantovi se mu jednoduše začalo stýskat – po jazyku, lidech, rodině. Ve spolupráci s kamarádem, architektem Adamem Jirkalem z Ateliéru SAD, tak vznikl projekt na archetypální dům. Zbožným přáním bylo zakomponovat do skromné masy také vlastní ateliér. Stavba je výsledkem stovky hodin diskuzí a seškrtávání na základní hmotu tak, aby odrážela Papcúnovu lásku k tvarosloví starých nádražních budov a továren i japonský smysl pro vyvážené proporce a detaily. Zatímco Jirkal aplikoval principy do architektury, Papcún si vzal na starost interiér. Nedělal to ostatně poprvé, pro firmu MY76, která s Ateliérem SAD úzce spolupracuje už šestnáct let a stavěla i dům v Jílovém, vyráběl nábytek na míru a podílel se také na dalších projektech – za všechny jmenujme spoluautorství pomníku Mistra Jana Husa na stěně pražské Betlémské kaple. S respektem a pokorou používal lokální materiály, na míru vyrobil kuchyň a řadu vybavení upcykloval. Dopřál si svobodu, velkorysost a nikam nespěchal. Dokončení nakonec zabralo pět let a právě v Jílovém vznikly výjimečné brýle z rohoviny vodního buvola, díky kterým se propojily i naše cesty. Když se totiž dotknete jejich nepravidelné struktury, ucítíte, že za nimi stojí profesionál a nevídaná přidaná hodnota.
Zároveň tento projekt perfektně zrcadlí zatím poslední Papcúnovu cestu do Japonska. „Když jste zvyklí se samovzdělávat, přirozeně dojdete do bodu, kdy už se sami nic nového nenaučíte, obzvlášť ve šperkařině se určité zkušenosti předávají po generace. Oslovil jsem proto patnáct řemeslníků v Německu, Rakousku a Japonsku, kde ještě malé rodinné dílny na brýle existují. Pochopitelně většina nechtěla šířit své těžce vydobyté know how, našel se však jeden ‚děda‘ v Japonsku, který mi odepsal jen: Ok, přijeď! A tak jsem se na další měsíc ocitl v Sabae, japonském srdci brýlařské výroby. Chodili jsme od domečku k domečku – v jednom byl specialista na stáčení obrub, v dalším na sletování, v jiném na leštění nebo kompletování. Můj ‚děda‘ všechny ty řemeslníky znal, protože spolu vyrůstali. Tady a předtím už i v Mnichově jsem si uvědomil, jak moc záleží na kvalitě zpracování každého detailu, použití těch nejlepších materiálů, včetně způsobu činění kůže pro obaly na brýle, dokonalosti ručního šití nebo pevnosti lněné nitě. To všechno jsou věci, které nejsou na první pohled čitelné, člověk je ocení, až když má daný objekt v ruce a pozná jeho vlastnosti vlastními smysly,“ říká Papcún a já mohu jeho myšlenky jen potvrdit. Rukodělná výroba z těch nejlepších možných materiálů cestou, která tomu odpovídá, není v Čechách zatím natolik běžná jako v zahraničí. Komunita, která ale jednou okusí úroveň „niche“, už se těžko vrací k průmyslovým výrobkům. Rok od roku je zasvěcených zase o něco více a je jen otázkou času, kdy budou Martina Papcúna zastavovat i lidé v Jílovém. „Je vzrušující být součástí této změny myšlení,“ říká Martin, když mi na cestu do Prahy daruje jednu z těch dokonalých skleniček domácí jahodové marmelády ze zahrádky za domem.
