Díky Stolové hoře tyčící se nad Atlantikem, poetickým vinicím nebo pozorování velryb je Kapské Město jednou z nejoblíbenějších turistických destinací na jihu Afriky. Druhé největší město Jihoafrické republiky ovšem nabízí mnohem víc než jen přírodní krásy. Současné umění je rozeseto po malých nezávislých galeriích, v nichž se pořádají designové přehlídky a kromě všudypřítomné koloniální architektury tam nalezneme cenami ověnčené současné i výjimečné modernistické stavby.
Přes pestrou skladbu obyvatelstva je Kapské Město stále považováno za domov bohatých bílých elit. I čtvrt století po pádu apartheidu a zvolení prvního černošského prezidenta Nelsona Mandely je rozděleno na dvě nerovnoměrné enklávy s velkými sociálními rozdíly. Z finančního centra s mrakodrapy je to coby kamenem dohodil do několika rozlehlých townshipů, tedy předměstí, kam bylo během minulého století násilně přesouváno černošské a takzvané „barevné“ obyvatelstvo. Jejich původní čtvrti v centrech měst musely ustoupit zástavbě pro privilegovanou bílou vrstvu.
Až do počátku 20. století vycházela koloniální architektura města zejména z holandských a anglických tradičních předloh. Přelom 20. a 30. let ale přinesl mezinárodní trendy, které se do země dostaly díky evropským univerzitním profesorům. Zejména rezidenční výstavba odkazuje na díla Le Corbusiera, Waltera Gropia, Miese van der Roheho a dalších klasiků moderny.
Jednou z hlavních postav první modernistické školy v Kapském Městě, spojenou s tamní fakultou architektury, byl od konce 30. let architekt a urbanista Leonard Thornton-White, který do Afriky přijel z Anglie na pozvání místní univerzity. Přinesl s sebou aktuální poznatky v oblasti urbanismu a jeho vize se podepsaly na budoucí podobě města. Kromě realizací menších obytných komplexů je autorem jedné z nejznámějších modernistických oblastí města, čtvrti Foreshore, která vznikla na uměle vysušeném pobřeží nedaleko historického centra. Ačkoli se Thornton-White stavěl proti myšlence rasové segregace, řídil se modernistickými zásadami, jež ve výsledku vedly k rozvoji města podle pravidel apartheidu. Jeho vize očištění a efektivního uspořádání metropole šly ruku v ruce se systematickou diskriminací nebílých obyvatel, kteří nesměli vlastnit půdu, byli izolováni v townshipech a na území bílých mohli vstupovat pouze se zvláštním pasem.
Druhá vlna modernismu přišla na počátku 60. let, kdy se do Kapského Města vrátili mladí architekti, absolventi u Louise Kahna a Roberta Venturiho na Pensylvánské univerzitě. Klíčovou figurou byl architekt a urbanista Roelof Uytenbogaardt, autor brutalistní univerzitní přístavby nebo nákupního centra Werdmuller. Čas strávený v USA nesporně ovlivnil jeho vnímání městských problémů a po návratu otevřel téma humanismu v architektuře. Kritizoval například cílené oddělení townshipů od bohatých bílých předměstí systémem dálnic a železnic. Ani jeho apel na osvobození urbanismu od politiky a polidštění veřejného prostoru v townshipech však nezabránil vzniku dalších vyčleněných sídlišť ani bourání starých čtvrtí, které jedna za druhou ustupovaly nové bělošské výstavbě.
V současném Kapském Městě nenajdeme čtvrť bez jeřábu a stavby místních i zahraničních ateliérů tu rostou rychlým tempem. Ze starých domů leckde zůstávají jen fasády, megalomanské struktury pronikají do nejstarších čtvrtí města, jež se zuby nehty brání gentrifikaci, a úpatí Stolové hory je obestaveno hrozny luxusních vil. Nová muzea jako Zeitz MOCAA nebo Norval Foundation či transformace starých továren a designové podniky ve čtvrti Woodstock ale stále kontrastují se špatnými podmínkami townshipů, v nichž dosud žijí miliony obyvatel. Existuje ovšem řada progresivních architektonických projektů, které se snaží přispět ke zlepšení situace. Například prototyp nízkonákladového domku Empower Shack od studia Urban-Think Tank, jenž byl právem zahrnut ve finálovém výběru na mezinárodní cenu RIBA 2018, dává mnoha lidem naději na lepší zítřky.
