Opuštěná továrna na cement, kterou Ricardo Bofill objevil v roce 1973 na předměstí Barcelony, zdaleka nevykazovala romantické prvky. Snad jedině válcovitá sila, kterých tu bylo původně přes třicet, mohla probudit jeho fantazii. Jednalo se o velký průmyslový areál účelových staveb z přelomu 19. a 20. století, které však měly jednoduché formy a postrádaly jakoukoli zdobnost. Byly v různém stadiu rozkladu a jejich přitažlivost spočívala pouze v tom, že nechávaly architektovi prostor pro představivost. „Měly zvláštní kouzlo,“ vzpomíná Bofill, jak tehdy se svými spolupracovníky z Taller de Arquitectura vnímali estetiku vysloužilých industriálních konstrukcí.
„Přestože to byly holé stavby, viděli jsme v nich umělecké trendy 20. století. Surrealismus ve schodech, co nikam nevedou, v konstrukcích, které nic nepodpírají, v absurditě věcí trčících do vzduchu. Abstrakci čistých objemů, místy rozbitých a narušených. Brutalismus ve zpracování materiálů… Rozhodli jsme se továrnu zachovat a postupně ji přetvořit v umělecké dílo.“ Základní stavební práce trvaly dva roky. Architekti nejdříve bourali a čistili areál, z původního počtu staveb zůstala přibližně třetina. Zachovali osm sil, ve kterých se rozhodli vytvořit zázemí pro všechno, co potřebuje architektonický ateliér.
Jen co budovu očistili od nánosů cementu a nadefinovali nové dispozice prostoru, potřebovali založit zahradu, kterou vnímali jako zelený podstavec ke zbývajícímu objemu. Chtěli, aby se rostliny plazily do výšky a zároveň visely ze střech, aby stavbu prorůstaly a obklopovaly, proto bylo třeba vysadit je co nejdříve.
Dnes, po čtyřiceti letech, jsou tu vzrostlé palmy, olivovníky, cypřiše a eukalypty, velké plochy trávníků kolem i na střechách a obnažené betonové zdi porostlé popínavými rostlinami, které dodávají továrně tajemný vzhled romantické zříceniny. Bofill tento dojem podpořil dalším důležitým rozhodnutím: nové, dostavěné prvky odlišit specifickým tvaroslovím, které v sobě spojuje odkazy na dějiny architektury.
„Představili jsme si okna, dveře a schodiště z různých historických období, které jsme pak použili v exteriérech a interiérech.“ Některá z nich tak evokují středověk, pro řady obloukových otvorů našli architekti inspiraci v obrazech Giorgia de Chirica. Architektonický ateliér se uhnízdil v několika silech, která dříve sloužila k uskladnění cementu.
Po prořezání oken tu vznikly kanceláře pro téměř čtyřicet lidí, ve čtyřech podlažích propojené točitým schodištěm. Z tovární haly sousedící s násypkami vznikla ‚katedrála‘, víceúčelová konferenční a společenská místnost s desetimetrovými stropy, plná denního světla, které sem proniká prosklenými stěnami.
Zatím posledním krokem, desítky let po vybudování ateliéru, bylo vytvoření rezidence pro rodinu Ricarda Bofilla. Nachází se mimo sila v horní části a jejím srdcem je obrovský obývací pokoj, vytvořený v ideální krychli. „Monumentální, brutalistní, konceptuální a domácký,“ charakterizuje autor tuto místnost enormních rozměrů. Stěny a strop ponechal v původní surové podobě včetně částí, které se dozdívaly – jsou tu vidět tvárnice propojené maltou, zanechané ve stadiu hrubé stavby. Hrubost stěn a stropu zjemňují lehké bílé závěsy, které rozptylují světlo, bílé jsou i pohovky a sedací nábytek od manželů Eamesových.
Zbytek zařízení pokoje se drží v neutrální šedé a černé, doplněné dřevem. Na surovém pozadí vynikají také organické tvary židlí navržených Antonim Gaudím. V některých dalších pokojích, jako v ložnici a koupelně, se architekt držel stejného konceptu s hrubými stěnami doplněnými bílou, ale například v jídelně použil hladké bílé omítky, jinde zase růžový marocký štuk. „Továrna je pro mě magickým místem se zvláštní atmosférou,“ shrnuje Bofill. „Líbí se mi žít tady, kde je vše naplánované a ritualizované, v totálním kontrastu k mému turbulentnímu nomádskému životu.“
Zdroje: Wikipedia Commons, Taller de Arquitectura, Elle Decoration
