Otevřete dveře, vstoupíte, a místo bytu, jaký byste v domě ze třicátých let nejspíš čekali, vás přivítá téměř otevřený prostor. Přímo ze vstupní haly se díváte do kuchyně, jejíž větší část zabírá majestátní kulatý jídelní stůl. Jeho desku tvoří namotávaná mahagonová dýha na kovové konstrukci, která je následně ještě zbroušená. Stůl vznikl na místě a sochař Richard Seneši, který jej vymyslel ve spolupráci s Jakubem Trajterem, ho tu vyráběl neuvěřitelné tři měsíce.
Přes starou dřevěnou zárubeň pak možná spatříte, že červená kaučuková podlaha vede přes kuchyni také do koupelny schované za bílou perforovanou stěnou, jíž prochází světlo. Dveře vpravo vedou samozřejmě na lodžii, i když ne tak docela. Uprostřed nich jsou vzpříčené kovové police, které z obyčejného průchodu dělají překvapivou kredenc zkombinovanou se spíží a minibarem a vlastní vstup do lodžie se nově skrývá až za rohem. Vlevo, za dalším dveřním rámem, který si ovšem jen tak stojí v prostoru, pak odhalíte obývací pokoj. Místnosti tu bývaly tři, ovšem teď se v něm sebejistě rozkládá zelené sofa umožňující nerušený poslech hudby, povídání s přáteli i bezuzdné lenošení.
Kdybyste popošli ještě o kus dál, zjistíte, že ona bílá stěna, v níž je zabudovaná kuchyňská linka i vchod do koupelny, stejně jako zrakům skrytá prádelna, pracovna a komora, pokračuje po celé šířce bytu a z obývacího pokoje se skrz ni vchází do ložnice. A pak zvednete oči vzhůru a užasnete. Zjistíte totiž, že se nad vámi klene neuvěřitelný vějíř betonového stropu. Ten nechali architekti, stejně jako celý zbytek bytu, při rekonstrukci úplně očistit. Pomohli tak odhalit krásu syrových materiálů a potenciál celého prostoru. „Téměř přirozené jsou i zdi. Na hrubém zdivu je pouze nahozená a zapenetrovaná omítka, kterou už jsme ovšem dál nenatírali. Zachovává si díky tomu jedinečnou materiálovou zrnitost a malé kamínky navíc vytvářejí plochy, které mají v některých pohledech až třpytivý efekt,“ popisuje architekt Lukáš Kordík, který za projektem stojí spolu se Štefanem Polakovičem, Samuelem Zemanem a Janou Benkovou.
Majitel čtyřpokojového bytu jim navíc nechal téměř volnou ruku. Chtěl jen místo pro své obrazy, sound systém a výkonný počítač, aby tu mohl pracovat, ale také se bavit. Fakt, že tu navíc bude trávit jen jednu nebo dvě noci v týdnu, umožnil pojmout renovaci způsobem, který by trvale využívané obydlí asi sneslo jen stěží. Vnitřní vybavení vznikalo většinou stejně jako jídelní stůl přímo pro tento prostor a tady. Repasovala se okna i dveře, zrodily se tu betonové panely tvořící televizní stolek a knihovnu i dřevěné kostky sloužící k sezení i jako odkládací plochy. Bratislavský loft jako by hledal a našel inspiraci v chytré horákyni. Je otevřený, a přitom důmyslně rozdělený. Zcela nový, ale zároveň čerpá ze své vlastní historie. Zabydlený jen tím nejnutnějším, ale v žádném případě nepůsobí prázdným dojmem.
