Když v roce 1929 přijel Le Corbusier do Brazílie, našel zde fascinující, ale zaostalou zemi, obrovskou, ale málo obydlenou, tradicionalistickou a hospodářsky nevyvinutou. Le Corbusier, architekt, který bez nadsázky vymyslel základní principy stavitelství 20. století, přijel do Ria de Janeiro odprezentovat několik přednášek o současné architektuře. Mluvil však pouze francouzsky, a tak oslovil jen velmi úzký okruh vysoce vzdělaných lidí. Mezi několika málo posluchači seděli i urbanista Lúcio Costa a jeho žák Oscar Niemeyer. Když se Brazílie začala v následujících letech radikálně proměňovat, byli to právě oni, kteří aplikovali Le Corbusierovy myšlenky a spolu se svou utopisticky smýšlející generací udělali z Brazílie architektonickou velmoc své doby.
Expanze ve stavebnictví, která v Brazílii započala ve 30. letech, a s tím spojená tvorba brazilského architektonického stylu, úzce souvisely s výraznými změnami v místní politice. Po převratu v roce 1930 se brazilská vláda postupně proměňovala z restriktivního režimu do prosperujícího demokratického státu, který chtěl svou zaostalou zemi proměnit na silnou, urbanizovanou, průmyslovou společnost. Architekti se snažili oprostit od své složité koloniální historie. Přestože se inspirovali evropskými postupy, vytvořili originální, moderní rukopis. Stavělo se odvážně a zeširoka, ale typická skulpturální „betonová poezie“ mohla vzniknout pouze díky brazilskému klimatu, které na stavby neklade velké technické požadavky. Exteriéry mohou plynule přecházet do interiéru bez problémů souvisejících s udržováním tepla v zimě. Stavby často působí jako pouhé slunolamy, přístřešky chránící člověka před přímým sluncem.
Stavební boom vyvrcholil na přelomu 50. a 60. let, kdy se progresivní brazilský prezident českého původu Juscelino Kubitschek rozhodl postavit ve vnitrozemí Brazílie úplně nové hlavní město. Byli to právě Lúcio Costa a Oscar Niemeyer, již dostali příležitost vymyslet podobu budoucí Brazílie. Jejich architektura dodala největšímu i nejlidnatějšímu jihoamerickému státu dosud nevídanou prestiž a ovlivnila celý svět. Brazilští architekti předběhli evropský modernismus a stali se vůdci světové poválečné avantgardy.
Věhlasu brazilské architektury současně pomohla výstava Brazil Builds v newyorské MoMA z roku 1943, která jedinečnou výstavbu představila. Britové, Američané i Francouzi si předávali výstavní katalog z ruky do ruky. Brazílii vnímali jako dědičku progresivních modernistických myšlenek předválečné Evropy, současně však oceňovali, že si dokázala vytvořit vlastní, nový styl. Nadšení, jež výstava přinesla, nakonec ovlivnilo i vývoj země samotné. Překvapení Brazilci si kvůli nečekanému úspěchu expozice uvědomili, že jejich architektura je na špičkové úrovni, a získali tak sebevědomí v práci pokračovat. Progresivní politický režim, který podporoval vývoj ve stavebnictví, se sice v roce 1964 na dvě desetiletí proměnil na vojenský stát, díky světové proslulosti architektury z předchozích let se přesto ještě zvýšila poptávka po moderních stavbách.
Od Le Corbusierovy přednášky v roce 1929 uplynulo letos 90 let. Příběh brazilské architektury se často vypráví jako přímý důsledek vlivu Le Corbusiera a evropského modernismu na místní stavitele. Lúcio Costa ale vzpomínal, že z přednášky francouzského architekta musel několikrát odejít, protože byla příliš nudná a složitá na pochopení. Ačkoli Le Corbusier Brazilce naučil svých slavných pět bodů moderní architektury, místní architekti, vedle Costy a Niemeyera například Lina Bo Bardi, Rino Levi, Oswaldo Bratke, Hans Broos, Paulo Mendes da Rocha nebo João de Gennaro, si vytvořili vlastní „národní styl“, jenž propojil lokální kulturní a environmentální požadavky a je uznáván dodnes.
NÁRODNÍ KONGRES, 1960
Lúcio Costa vystavěl urbanismus nového hlavního města Brasília do tvaru abstrahovaného ptáka. Na jeho hlavu pak Oscar Niemeyer umístil brazilský parlament. Symbolem brazilského modernismu se stal i díky tomu, že kromě zasedání parlamentu slouží rovněž jako sídlo prezidenta. Stavba je silně ovlivněna Le Corbusierem, má však v sobě i typicky brazilský romantický nádech.
KOSTEL SV: BONIFÁCE, 1965
Nad ulici v rezidenční čtvrti São Paula stavbu od architekta Hanse Broose vyvyšují tenké sloupce, což jí dodává klidnou, chrámovou atmosféru. Také vstup je pojednán v návaznosti na Le Corbusierův styl – dlouhou rampou lemovanou vitrážovými okny vsazenými do surového betonu. Její postupný sklon umožňuje plynulý přesun mezi světským prostředím ulice a duchovním rozměrem kostela. Cesta je díky průřezům v konstrukci stavby nasvícena přírodním světlem, jež drobné budově dodává na velkoleposti.
PAVILON CICCILLO MATARAZZO, 1954
Pavilon, ve kterém se od roku 1957 konají brazilská bienále, Oscar Niemeyer postavil v rámci parku Ibirapuera v São Paulu. Budova zvenku vypadá jako jednoduchá geometrická stavba, ozvláštněná pouze šachovnicovým vzorem z typických brazilských slunolamů. Uvnitř se ovšem rozehrává divoká hra organicky se vlnících pater, které vyvolávají spektakulární zážitek.
EDIFÍCIO COPAN, 1952–1966
Obrovský, zvlněný bytový dům byl Niemeyerovou první velkou zakázkou v São Paulu. Stavba byla placená Národní realitní bankou a měla nasytit poptávku po možnosti bydlení v centru města. Poslední čtvrtstoletí však byla známá spíše jako nebezpečné místo plné drogových dealerů a prostitutek. To se naštěstí pomalu mění díky postupné rekonstrukci a veřejnost ji teď označuje za „nejvíc cool stavbu v Latinské Americe“.
KOSTEL SV. FRANTIŠKA Z ASSISI, 1943
Nachází se v regionu Pampulha, který je součástí města Belo Horizonte. Podobně jako Brasília, i Pampulha byla součástí umělého městského rozvoje, který v 50. a 60. letech aplikoval brazilský prezident Juscelino Kubitschek. Spolu s dalšími architekty a umělci zde Niemeyer položil základy brazilského modernismu. Kostel je výrazný organickým pojetím – chrám tvoří čtyři vlnité paraboly doplněné o střídmou zvonici a modrou mozaiku od jednoho z nejvýznamnějších brazilských výtvarníků, Candida Portinariho.
ATLETICKÝ KLUB PAULISTANO, 1961
Jednou z prvních realizací Paula Mendese da Rochy a Joãa De Gennara v São Paulu, kterým na začátku projektu nebylo ještě ani třicet let, byl klub ověnčený Cenou prezidenta republiky na VI. bienále umění a architektury v Brazílii. Masivní, geometricky pojaté sloupy, které jsou na celobetonové stavbě nejvýraznějším prvkem, musely zastřešit 35 metrů vysokou plochu, do které se vešlo až 2000 diváků. Stavba bohužel nedávno prošla výraznou rekonstrukcí, při které zanikla většina původní architektury.
CENTRUM SESC POMPÉIA, 1977
Lina Bo Bardi při stavbě kulturního centra São Paula zachovala původní strukturu bývalé továrny a estetiku červených cihel, které v modernistickém stylu hravě doplnila o syrový beton. Rekonstrukce byla ve své době pro svůj technicistní vzhled srovnávána s nenáviděným centrem Pompidou v Paříži. Prvotní šok ale překonal úspěšný inkluzivní program kulturního centra a jeho obliba se nakonec přenesla i na architekturu samotnou. Lina Bo Bardi je dnes považována za jednu z nejvýznamnějších brazilských architektek.
REZIDENCE OSCAR AMERICANO, 1953
Geometričnost vily významného inženýra a obchodníka Oscara Americana je posazena do kontrastu s okolní divokou přírodou. Přestože je rezidence z betonu a cihel, velké okenní plochy vytvářejí lehký, vzdušný pocit. Striktní, minimalistická architektura v sobě skrývá až paradoxní interiéry v imperiálním stylu. Manželé Americanovi byli významnými sběrateli umění, a to zejména maleb z 19. století.
PALÁC ITAMARATY, 1970
Přestože je celý z betonu, umístění v těsné blízkosti vodní hladiny a samotná architektura Oscara Niemeyera vytvářejí z ministerstva zahraničních věcí subtilní, téměř křišťálový palác. Kromě obrovských kleneb v exteriéru je nejvýraznějším prvkem spirálové schodiště, jež propojuje vstupní halu se zimní zahradou uprostřed domu. Tento „klenební palác“, jak se mu občas přezdívá, je považován za mistrovské dílo brazilské architektury.
