Všechno začalo starým oknem, které vedlo z kuchyně na schodiště. „Chtěla jsem jen zvětšit průhled,“ vysvětluje majitelka bytu. „Okno jsem nechala vybourat a nahradit prosklenou stěnou členěnou černými ocelovými rámy, tak jak je to ve starých továrnách. Později jsem se na ni zadívala a řekla si, že by bylo skvělé vyměnit i další okna a otevřít výhled směrem na zelené svahy.“
Byt na střeše pražského funkcionalistického činžáku vznikl v devadesátých letech a byl logickým zvětšením prostoru o patro níž, který obývala rodina se třemi dětmi. Památkáři tehdy vyžadovali, aby nové patro ustupovalo a mělo po obvodu ochoz. Tím se vytvořila terasa s možností obklíčit byt spoustou zeleně, jež rámuje výhledy z oken. Po dvaceti letech, kdy se rodina přeskupila a zkušenosti s bydlením pomohly k přemýšlení, jak prostor vylepšit a naložit s ním dál, se majitelka rozhodla pro rozsáhlejší rekonstrukci. Nejdřív odstranila předchozí eurookna včetně parapetů, aby nic nebránilo průhledu ven. Prosklená stěna se proto mohla rozprostřít až k zemi a pohltit i nedaleký roh, takže výhled je dnes mnohem větší a širší. Ocelové profily zvolila černé a tenké, čímž interiér získal výrazné akcenty. „Najednou se tu objevila černá barva, na niž jsem později přirozeně navázala i při zařizování. Načerno jsem nechala natřít starý stůl, a dokonce i židle DCM od Eamesových, ale jen tak, aby prosvítala kresba dřeva. A když jsem pak našla na internetu inzerát, že někdo prodá dvě použitá křesla Wassily Chair, dojela jsem pro ně s chutí až do Brna. Teď na nich sedíme, popíjíme kávu a díváme se ven… Černá je nakonec také na stropních svítidlech a na komodě se zásuvkami.“ Velkým zásahem do struktury bylo probourání okna ve zdi z kuchyně směrem do obývacího pokoje. Zůstala tu jen nezbytná část stěny, kterou vedou komínové průduchy. Kdo chystá jídlo, není oddělený od společnosti vedle, a především si může užívat výhled.
Hlavní obytný prostor tím kromě toho získal i větší hloubku. Výměna oken však neinspirovala jen černou barvu v interiéru, také sem vnesla industriální styl: najednou bylo jasné, že některé stěny nemusí mít omítku, ale přiznanou strukturu cihel, jsou tu tenké kovové police, neviditelně ukotvené pod stropem, a nové šedé litinové radiátory. Odhalená mohla zůstat i konstrukce stropu. „Celá léta mi vadilo, že máme nízký strop, a uvědomila jsem si, že by se dal zvýšit odstraněním podhledu a izolace. Netroufala jsem si ji odebrat všude, aby tu v zimě nebylo příliš chladno, a tak jsem nechala očistit alespoň část a celá místnost se provzdušnila. Dvacet centimetrů opravdu pomohlo. Po zkušenostech s letními vedry jsem tu také nechala instalovat klimatizaci.“ Celé zařízení je nyní umístěné pod stropem vedlejší koupelny, opláštěné kovem a zamaskované jako podhled a do obývacího pokoje vedou průduchy skrze společnou stěnu. Industriální prvky vyvažuje původní dubová parketová podlaha, jen zbroušená a nově nalakovaná. „Kdysi jsme si vybrali čtvrtou jakost, abychom měli co nejrozmanitější odstíny dřeva. První jakost byla tak barevně sjednocená, že to působilo sterilně.“
Majitelka bytu má se zařizováním a rekonstrukcemi zkušenosti – toto je už čtvrtý prostor, který buduje. „Začala jsem ještě za socialismu, v paneláku na sídlišti. Byty byly všechny stejné, ale já jsem změnila dispozici, bytové ‚jádro‘ oživila tapetou s bleděmodrými kytičkami a pořídila prototypy nábytku určeného na výstavu. Vždycky jsem chtěla mít zajímavý interiér zařízený po svém, ale možnosti byly velmi malé. Naštěstí přišla revoluce, a my mohli začít vydělávat peníze a investovat do bydlení.“ V následujících letech tak mohla zapomenout na omezení daná socialistickou uniformitou a široce uplatnit svou tvořivost, zvlášť když se na trhu objevila spousta materiálů, technologií a nevídaného světového designu. „Konečně jsem si mohla pořídit originály nábytku od mých oblíbených Eamesových, dokonce i bílou Lounge chair, kterou jsem u Vitry koupila na splátky.“ Díky zkušenostem teď při rekonstrukci nepotřebovala architekta ani stavební firmu a jednotlivé řemeslníky vybírala sama nebo na doporučení známých. Pro nákupy nábytku sledovala výprodeje designových obchodů a lokální inzertní servery, kde našla unikátní retro předměty z období padesátých až sedmdesátých let. Dokonce sehnala i vzácný hi-fi přehrávač Philips, stejný, jaký kdysi přivezla z výletu do Vídně, ale pak ho z chalupy odnesli zloději. „Třeba to byl přímo on!“ směje se. Zařízení bytu odpovídá pravidlu, že když při výběru věcí dáte na svou intuici, cítíte se tam dobře. Není pak důležité, jaké jsou trendy v designu, co ukazují časopisy nebo co si pořizují lidé v okolí.
„Mám moc ráda červenou. Už v šestnácti jsem polepila svůj pokoj červenými tapetami. Otec z toho šílel, ale v kombinaci s dřevěnou podlahou to vypadalo krásně. Prvním obrazem s červenými tóny bylo plátno od Petra Kvíčaly, které teď visí v kuchyni. Pak přibyla židle LCW od Eamesových, líbil se mi nejen tvar, ale samozřejmě barva, a to platí i pro šuplíčky Revolving Cabinet od Cappellini. Když jsem se později nadchla pro obraz Stanislava Diviše z cyklu Květy z ráje, bylo to i díky červené. Dlouho jsem ho obdivovala u Divišů doma, a nakonec jsem malíře přemluvila, aby ho prodal. Teď dominuje celému pokoji… Všechno, co tu je, jsem si vybrala a mám to ráda. Můžu tady číst a dívat se ven, pracovat, odpočívat, poslouchat hudbu a samozřejmě hladit kočky. Co víc bych si mohla přát?“
Foto: Honza Zima, text: Martina Králová
