Prvorepublikovou vilou se line ticho, které návštěvníka vzhledem k blízkosti rušné silnice vedoucí auta do centra Kroměříže příjemně překvapí. Kromě nás v domě není jiné duše, pokud tedy nepočítáme ty umělecké – těch je tu nepočítaně. Všechna patra tohoto domu obývají jen a pouze umělecká díla v různých formách, velikostech, barvách, významech a původech. Občas se jím mihnou návštěvníci, umělci nebo fanoušci umění, kteří se na vášnivého sběratele a kroměřížského podnikatele Josefa Maixnera přijeli podívat zdaleka, podobně jako my.
Většině z nich spadne brada nejen nad výjimečnou sbírkou, kterou se tam majiteli podařilo za poslední rok vybudovat, ale i nad jednotlivými díly, které do kolekce systematicky přikupuje posledních šest let. Předtím se totiž vystudovaný programátor naplno věnoval především svému podnikání v oboru školních a kancelářských potřeb. „Začalo to vlastně docela nevinně. Potřebovali jsme domů koupit koberec, a tak jsme se vydali do IKEA. Líbil se nám jeden se zvláštním jménem Gabbeh. Začal jsem studovat původ toho pojmenování a přišel na to, že tento typ koberce pochází z Persie, dnešního Íránu. Zaujalo mě, že se vyrábí v Indii, a chtěl jsem se podívat na originální perský výrobek, abych je mohl srovnat.
Začal jsem pátrat ve specializovaných prodejnách koberců v Česku, shánět literaturu, a než jsem se nadál, stal jsem se sběratelem starožitných koberců. První z nich jsem koupil v Čechách, tady jsou ale možnosti nákupu značně omezené, a tak jsem se přeorientoval na aukce ve Vídni a návštěvy obchodníků s perskými koberci v Hamburku,“ vysvětluje, jak se sbíráním začal. Od koberců pak byla cesta k umění už podstatně kratší, přestože vedla přes aukční server v Americe.
„Při procházení předaukčních nabídek koberců jsem si všiml, že aukce nabízejí i výtvarná díla. A právě v newyorské aukční síni mne zaujal obraz Zátiší s citrony od Dmitrije Krapivného, představitele ruské avantgardy a významného žáka Pavla Filonova. Dražbu jsem vyhrál snad i kvůli tomu, že obraz byl v tristním stavu. Restaurování obrazu se pak ujala Marie Dočekalová, dcera Františka Sysla, objevitele a restaurátora obrazu Apollo trestá Marsya od Tiziana. Měl jsem z toho ohromnou radost a začal jsem se o výtvarné umění zajímat více. Čím víc jsem toho věděl, tím víc jsem byl nadšený,“ říká s entuziasmem v hlase.
Vášeň pro sbírání nicméně popisuje spíše jako souhru náhod. Sám slovo při prohlídce zmiňuje až podezřele často, takže mu ho věřím už jen tak napůl. U tohoto programátora totiž něco jako náhoda ve skutečnosti neexistuje. Z jeho vyprávění postupně vyplyne, že posledních šest let systematicky navštěvuje ateliéry vytipovaných umělců. Za den jich stihne klidně i pět, když si čas dobře rozvrhne a z Kroměříže vyrazí za rozbřesku. Na tyto cesty má zpravidla určený jeden den v týdnu – pátek, který koníčku neváhá beze zbytku obětovat.
Na kontě už má takových návštěv více než 130, přičemž za některými tvůrci se vrací častěji, což mu pomáhá v rozhodování. I přesto má většinou jasno hned, někdy si jen počká na vhodné dílo nadějného výtvarníka pár dalších návštěv. Některé mladé talenty se snaží podpořit i finančně. Odměnou mu je, že si po čase vybere jejich práci, jako se to stalo například u dnes mezinárodně uznávaného malíře Vojtěcha Kovaříka, který má od roku 2020 výhradní zastoupení u pařížské galerie De Rouillon. „Vojta mě zaujal už na škole, a tak jsem se s ním domluvil na určité formě stipendia. Rok jsem ho podporoval a za to jsem si u něj pak vybral plátno,“ přibližuje model novodobého mecenášství Maixner a přivádí mě ve vile ke Kovaříkově plátnu. Zabírá 2,5 krát 2 metry a v místnosti zdaleka není největší.
Bez zajímavosti není ani to, jak výtečným citem pro současné umění Josef Maixner oplývá, přestože ho v rámci žádné instituce dosud nestudoval. Ukazuje se, že i o natolik abstraktním oboru, jakým je umění, se dají sbírat data a úspěšně je vyhodnocovat. Oproti své standardní profesi však Maixner postupuje až s obdivuhodnou uvolněností a svobodou rozhodování. Spoléhá se především na vlastní intuici v kombinaci s porovnáváním stovek zhlédnutých uměleckých děl. Sbírka doposud čítá více než 300 děl a stále roste. Výběr neovlivňuje ani myšlenka na případné zhodnocení v budoucnosti, ani panující trendy. Kolekci zásadně rozšiřují předměty, které ho osloví a na něž se dokáže vnitřně napojit. „Já říkám, že každé umělecké dílo má svůj příběh a je zajímavé ho hledat,“ dodává.
V blízké budoucnosti Josef Maixner plánuje instalaci rozšířit i na půdu Vily 1931, pojmenované podle roku výstavby, a vhodnými sochařskými objekty zaplnit také její sklep. V současné době totiž uměním přetéká nejen vila, ale i jeho vlastní bydlení a několik místností rozesetých v budovách po městě. Často se však jedná jen o dočasné umístění, než bude otevřena jeho další galerie současného umění, kterou právě buduje v centru Kroměříže, v srdci městské památkové rezervace.
K bohulibému účelu se mu podařilo získat přízemní budovu z poloviny 19. století, která původně sloužila přilehlé kasárenské budově jako konírna. Prošla několika rekonstrukcemi a naposledy zde sídlila truhlárna a klempířství. „Když jsem ji poprvé viděl, byl to pro mne šok. Budova byla zchátralá, vlhká, střechou zatékalo, střešní trámy byly z části zničené dřevomorkou s prakticky nulovou údržbou.
První zájemci o koupi spíše uvažovali tak, že se jedná o investici do zajímavého pozemku v centru města. Dokonce padaly i návrhy na stržení budovy a vybudování parkovacího domu,“ popisuje Maixner. Naštěstí k tak radikálnímu řešení nedošlo a vše nabralo zcela jiný směr. V současné době běží práce na nové galerii naplno, a i když je poněkud přibrzdila pandemie, tato budova nyní doslova vstává z mrtvých. Plány s ní má Josef Maixner velké. Vedle tří prostor, kde hodlá pořádat pravidelné výstavy, nabídne galerie i workshopy pro veřejnost, přičemž se chce speciálně zaměřit na výtvarně nadané děti. Zdá se tedy, že v Kroměříži se brzy objeví další zajímavý objekt, o kterém si můžeme popovídat zase příště.
