Poté, co vystoupám do čtvrtého patra činžovního domu kousek od Havlíčkových sadů v Praze, otevřou se dveře jako do jiného světa. V této dimenzi to voní po vzácných esencích svíček Byredo, Cire Trudon a Diptique, ve vzduchu se vznáší tóny písně Cold Little Heart od Michaela Kiwanuky a interiér je zalitý ranními paprsky slunce. Oázu v centru města si po letech strávených v podnájmu a na cestách po světě vybudoval kreativní producent a publicista Milosh Harajda původem ze slovenského Prešova.
Jeho pražský domov odráží léta strávená na studiích v Londýně, Barceloně a Madridu i šestiletou spolupráci s legendárním fotografem Davidem LaChapellem, jehož produkce organizoval především v Americe. Praha se stala Miloshovou mezinárodní základnou, odkud vylétává za prací do zahraničí. „Svět je dnes už natolik globalizovaný, že je snadné žít na jiném místě než pracovat. Proto jsem se rozhodl koupit byt v Praze a do USA nebo Velké Británie létat na konkrétní projekty. Je to můj ostrov bezpečí a útulnosti, odkud to mám docela blízko i za rodinou na Slovensko.“ Interiér je průnikem hned několika Harajdových vášní: ke kvalitní architektuře, kultuře i umění. V moodboardu proto důležitou roli sehrál ikonický projekt Hirschovy rezidenceod amerického architekta Paula Rudolpha na Manhattanu. Z něho majitel vycházel proporčně i barevně. Vliv pozorujeme ve vysokých dveřích, závěsech a kuchyni, rozpínajících se od země až po strop, šatně ukryté za kouřovým sklem, množství zrcadel i odka-zem na divokou zeleň za okny. Jednou má podobu výhledu z obývacího pokoje na klidné náměstí se vzrostlou lípou, jindy se zhmotňuje ve fotografii zarámované džungle zimní zahrady vily Tugendhat od Filipa Šlapala. „Protože se teď učím hebrejsky, často jezdím do Tel Avivu, kde jsem našel další klíčovou inspiraci v jednom z nejkrásnějších hotelů, ve kterém jsem kdy byl. Bauhausovské interiéry hotelu Montefiore, v nichž dominuje trubkový nábytek, odstíny černé a šedé a retro vypínače, jsem se částečně pokusil přenést také k sobě domů.“
I když se dispozice dala kvůli statice upravit pouze ve velmi omezené míře, producentovi maximálně vyhovuje. Zásadně upravil jen vstupní halu, z níž se dnes vstupuje na balkon, toaletu a dále do obývacího pokoje s kuchyní. Jedna z hlavních místností se díky tomu izoluje od zvuků na společné chodbě domu a majitel si mohl splnit sen o vlastní šatně. „Je vyřešením problému, jak si poradit s nosným sloupem a zároveň dostatečným úložným prostorem. Zatažení prosklenou kouřovou stěnou a velké zrcadlo na zdi vytvořilo dojem obrovské místnosti a je zároveň nenápadně po ruce,“ vysvětluje Harajda. Šedesátimetrový byt nafouklo i odstranění dveří do ložnice. Ze sofa v obýváku je tak možné dohlédnout přes chodbu až na postel, což vytváří pocit, že byt se rozkládá téměř na dvojnásobné ploše než ve skutečnosti.
„Necítím, že by byl byt malý. Všechny potřebné místnosti jsou samostatné a dostatečně velké pro své účely: lobby, šatna, koupelna, ložnice i obývací pokoj s kuchyní,“ pochvaluje si. Maximálně funkční půdorys způsobuje, že každá denní doba má svůj oblíbený pokoj a dedikovanou aktivitu. Dopoledne je to bar a snídaně s výhledem do zeleně. Blízkost sprchy, šatny i stolku na chodbě způsobuje, že se tu skvěle obléká a podle příležitosti vybírá nejvhodnější parfém. Přes den se nejlépe pracuje u stolu ze 30. let, večer sledují filmy v obýváku a knihy se čtou v pohodlí kontinentální postele.
Na radu interiérového designéra a kamaráda Paula Williamse je obývací pokoj koncipován v několika horizontálních vrstvách, aby majitele nepřestal brzy bavit: konferenční stolek kopíruje výšku sezení, okno zase lícuje s barem a umělecká díla spolu zároveň na opačných stěnách. „Moc se mi líbilo, co při jednom rozhovoru zmínila designová editorka Wendy Goodman: ,Domy nikdy nelžou.‘ Myslela to tak, že až podle interiéru se dá člověk poznat. Jestli má uklizeno, kolika věcmi se obklopuje, zkrátka jak žije. Nerad používám slovo eklektické, které se často zneužívá, ale zároveň pravdivě odráží mou osobnost. Sám se cítím jako ,urban gypsy‘ a u mě doma je to znát,“ směje se.
Zabralo to dva roky ladění, než se Miloshovi podařilo najít balanc mezi minimalismem, útulností a nadčasovou elegancí. Námaha však stála za to. Domov upřímně odráží jeho nitro a dlouholeté mezinárodní zkušenosti: „Jen obtížně se mi z něj odchází čelit nedokonalému městu za dveřmi. Ještě pár minut cítím ve vzduchu kořeněnou vůni a broukám si soulové tóny, než se dojem vypaří do éteru a já se ocitnu znovu v realitě.“
Článek vyšel v podzimním čísle ELLE Decoration. Foto: Honza Zima | Styling: Klára Tománková
