Před industriální budovu na periferii Vratislavi přijíždí zánovní Fiat 500. Jeho světle modrá barva svítí do dálky na pozadí divokých křovin a všudypřítomného stavebního materiálu. Na zadních sedačkách drobného autíčka se vezou dvě okřídlené vikingské helmy a vpředu si spokojeně brouká muž. Když vystupuje, je znát, že je do vozu pevně zapasovaný, s radostí ale vyskočí a už se honem představuje. Je to polský designér Oskar Zieta. V budově před námi sídlí jeho studio Zieta, které celosvětově proslavila inovativní práce s kovovými pláty. S pomocí patentované technologie FiDU je umí nafouknout do neuvěřitelných tvarů a rozměrů. Materiál je to stálý, udržitelný a vhodný pro široké spektrum využití od doplňků přes nábytek až po architektonické konstrukce a Zieta s ním má velkolepé plány.
V práci používáte přesnou vědeckou metodiku, ale výsledky jsou hodně umělecké. Jak toho docílíte?
Shrnul bych to úslovím: „Think big, be stupid.“ Bez snahy přemýšlet ve velkém a objevovat bychom se pravděpodobně nedopracovali k tomu, co máme za sebou. Náš svět je totiž oblastí mezi designem, architekturou a stavebním uměním. Pro nás není až tak důležité, kterým směrem jdeme. Někdy vycházíme z uměleckého vzdělání, jindy má náš design velmi inženýrské pozadí.
Jak vlastně vaše unikátní metoda FiDU vznikla?
Moje první doktorské studium se týkalo francouzského architekta, inženýra a umělce Jeana Prouvé, konkrétně přenesení jeho práce do moderních technologií. Během studia jsem vyvinul technologii FiDU (z německého Freie Innendruck Umformung, pozn. red.), což bylo natolik silné téma, že jsem skončil první doktorát a začal hned pracovat na novém.
Židle Jeana Prouvé byla vaší první aplikací této technologie?
Ano. Když jsem se dozvídal víc o jeho životě, začal jsem rozumět i vlastní historii. Můj dědeček byl také kovář, dělal formy pomocí síly, kladiva. My jsme to s tátou potom posunuli dále a přetvořili v jakési kovářství 4.0. Namísto kladiv používáme moderní technologie a formy kalkulujeme. Začínáme u skici, pokračujeme počítačovou simulací, a ještě než začneme s výrobou, tak víme, jak bude výsledek vypadat a jak se materiál bude chovat.
S kresbou pracujete tak, aby byla srozumitelná pro počítač, který z principu nedělá chyby, zatímco vaše díla bývají organická. Jak může program zohlednit vaše motto „Think big, be stupid“?
Pomocí znalosti. Víme velmi přesně, jaký je daný materiál – známe všechny parametry, které potřebujeme k odpovídající simulaci. Když jsme v roce 2003 začínali, programy pro simulace byly na začátku vývoje, nyní máme už velmi přesnou metodiku. Tehdy mi všichni inženýři říkali: „Oskare, to, co chceš dělat, je šílené.“ Protože proces FiDU odpovídá v německé inženýrské normě chybám, které už jsou dávno překonané. Ale já tyto vrásky na povrchu používám záměrně!
Proč chcete mít díla nedokonalá?
Rozhodně to není jen estetický záměr jako u některých umělců. Náš proces je mnohem chytřejší. Cappellini mají jednu židli, kterou vyrábějí dokonalou, a potom ji ztlučou kladivem. Martin Baas zase vytvořil novou židli ze dřeva a potom ji spálil. My nejdeme touto cestou.
Takže nedokonalosti dokážete využít třeba pro zlepšení stability?
Díky znalosti materiálu umíme nedokonalost využít jako pomocníka, kterého dokonale ovládáme. Trhliny jsou jistým způsobem diktovány samotným materiálem. Velká míra je kontrolovatelná, efekt ve fragmentu je ale neočekávaný a vždy nevíte, jak budou trhliny přesně vypadat. Každý produkt je tímto způsobem unikátní. Stále je to spojení mezi člověkem a materiálem, ale také matematikou a stroji. V procesu výroby se třeba materiálu nikdy nedotýkáme. Pouze během leštění na konci, ale jinak během deformačního procesu nikdy.
Jaké má FiDU využití v architektuře?
Původně jsem chtěl najít techniku pro architekty. V roce 2000 bylo v architektuře velmi důležité hnutí Blobitecture, třeba budova Guggenheimova muzea od Franka Gehryho ve španělském Bilbau či práce architektky Zahy Hadid. Problémem bylo, že architekti už v tu chvíli navrhovali s programy schopnými vytvořit krásné, organické tvary. Ale výrobní proces chyběl. Když se podíváte za strukturu, za fasádu budovy v Bilbau, uvidíte trojúhelníkovitou konstrukci, a to je tak hloupé! Tradiční konstrukce skrytá za moderní formou, čili pokrok je tu určitým způsobem lživý, falešný.
Sám máte zkušenosti s vývojem poměrně progresivního díla na pomezí sochy a architektury. Jmenuje se Nawa a zdobí jeden drobný poloostrov v centru Vratislavi. Jak složitý to byl projekt?
Komplikovanější, než by se mohlo zdát. Vše začalo tím, že jsme našli vhodné místo, které ale bylo třeba urbanizovat. Odstranili jsme na 11 tun odpadu, a než se nám podařilo přesvědčit město, trvalo to další měsíce. Složitá byla i logistika. Vzhledem k tomu, že jsme sochu instalovali už nafouknutou, museli jsme ji přivézt lodí, což se nám podařilo až na čtvrtý pokus. A částečně za zdržení mohla Česká republika! Měli jste moc vody, a tak se ve Vratislavi muselo otevřít stavidlo, zatímco my už byli s lodí a sochou skoro na místě.
Tak to mě mrzí! Vy si ale zakládáte na tom, aby se vaše díla dala převážet naplocho, šetřila tak místo a v důsledku i životní prostředí. Tady to možné nebylo?
Na ostrově byl problém v tom, že nebylo tak jednoduché strukturu nafouknout přímo tam a potřebovali jsme lakovací vosk, který zabrání jejímu poničení v exteriéru. Proto jsme ji nafoukli a nalakovali předem a z připravených komponentů vše složili s přesností na milimetry až na místě. Skládá se ze základny a celkem váží asi čtyři tuny. To bylo dost náročné v teorii, natož v praxi! (smích) Po této práci mi kolega, výrobní ředitel, řekl, že nevěřil, že to zvládneme. Ale jak já říkám, všechno je nakonec možné.
Jaká byla za vznikem vašich prvních netradičních děl inspirace – šlo také o ploché balení?
Byl to i manifest této metody. A velmi důležité bylo pro nás spojení skvělého designu a dokonalého zpracování. Mluvil jsem s mnoha profesory z curyšského ETH i amerického MIT, kteří nerozuměli tomu, jak naše metoda funguje. A nevěřili nám, že nepoužíváme nástroje. Vyrábíme sofistikované díly, které lze stabilně sesadit k sobě bez spojení šrouby, je to výsledek mnoha testů a simulací.
Testovací proces byl jistě časově náročný. Tehdy jste studoval ve Švýcarsku na ETH?
Ano, byl to nejdelší doktorát v historii školy – celých 12 let! Čas ale pro mě nebyl důležitý, spíš to, co chci touto prací prezentovat. A to se nakonec podařilo.
Zmínil jste, že z vás na škole měli bolesti hlavy… Pohyboval jste se mezi uměním, designem a inženýrstvím, proto vás nesnášeli ve všech oborech?
Přesně tak. U každého testu byli inženýři z ETH, kteří si výpočty prováděli po svém, a my zase svými metodami. Počítali jsme třeba lávku, jim vyšla nosnost 180 kg, což jim přišlo v pořádku, protože byla lehká, přemístilo ji snadno pět lidí – jenže ta lávka reálně unese 1860 kg, desetkrát tolik, a to byl náš výsledek. Poté nás museli začít respektovat, i když rádi nás neměli stále. A s obdobami se to opakuje i tady v Polsku, pořád stejný příběh o podceňování a následném překvapení.
A jak vás vnímá svět designu?
Také jsme jim do oka příliš nepadli. Protože jsme příliš umělečtí, tvrdí, nesmlouvaví. Když ale pracujete s firemními klienty, nelze být tak radikální, klienti chtějí prodávat. Když se navíc někdo soustředí jen na design, neví, jak náročné je mít nejen inženýrské a návrhářské studio, ale i výrobní společnost. Výroba je skutečně komplexní svět.
Přijímáte vy sami zakázky přímo pro klienty, na míru?
Ano, asi 30 % produktů je vyráběno na zakázku. Technika FiDU je k tomu ideální. Vezměte si třeba takový stůl – začínáme s klientem, který nám řekne, jestli půjde o volnou formu, nebo zda už má třeba desku ze dřeva nebo kamene, k níž budeme vyrábět nohy. Klient si určí, jak bude produkt velký, silný, z jakého materiálu či jaké bude mít barvy – možnosti jsou prakticky neomezené. Na konci je pak zákazník, který od nás odchází s pocitem – ano, tohle je můj jedinečný stůl, který nemá nikdo jiný. Ale jak jsem říkal, děláme i hloupé věci. Například židle Ultraleggera inspirovaná Giem Pontim nebyla potřebná, ale byl to krásný manifest toho, jak úsporně můžeme vyrábět: z 2 kg materiálu jsme vytvořili produkt, který je 1,66 kg těžký. Je stabilní, velmi odolný a vydrží věky. Já doufám, že by ho nikdo nevyhodil. Ale i kdyby, je 100% recyklovatelný.
Ano, chtěla jsem se zeptat na udržitelnost vašich produktů…
Udržitelnost je slovo, které jsem se naučil ve Švýcarsku v roce 1999. Je to šílené, ale v polštině pro ně nebyl přesný překlad. Od začátku je to velmi důležitá část naší výroby, používáme udržitelný, tenký materiál a vytváříme odolné konstrukce. Lidé by chtěli něco měkčího, jenže sezení na měkkém není zdravé, je třeba mít židle jako Ultraleggera či Plopp, tedy sedět na tvrdém povrchu.
Je ale pravda, že Plopp mám doma u stolu a na žádné dlouhé sezení to není.
Ano, to je fakt. Ale máme pár designů, které jsou pohodlnější. Ovšem nemůžete vyrobit 100% ergonomickou židli z jediného materiálu. A v tom jsme radikální – jeden materiál, superjednoduchá recyklace. Problém s jinými produkty totiž je, že obsahují více materiálů a komponentů. Dostanete sice nádherný a velmi pohodlný výrobek, ale z pohledu recyklace je to peklo. A to je důvod, proč jsme zvolili cestu jediného materiálu. Naše produkty z kovu vydrží stovky let. Jejich povrch sice stejně jako dřevo uchovává historii o používání daného předmětu, ale lze jej přeleštit. A s trochou naděje ho za několik let prodáte za mnohem víc, než za kolik jste jej pořídili.
Kdo si myslíte, že jsou vaši klienti? Kde sídlí, jaké mají zájmy?
To je zajímavá otázka. První klienty jsme na začátku definovali jako fascinované, někdy trochu „šílené“ lidi. Jsou edukovaní, chtějí, abychom jim vysvětlili příběh za tím, nezajímá je pouze výsledek. Produkt je osobní záležitost, je za ním design, výroba, celý tým, technologie, materiál. A třeba já doma mám jen takové věci – od přátel, kteří jsou součástí mé historie. Často si s nimi taky nábytek vyměňujeme. Mám rád polskou skupinu Ta banda, německé designéry Konstantina Grcice a Stefana Dieze, Švýcara Kuna Nüssliho…
Co je pro vás dobrý design?
Jeho synonymem jsou pro mě právě ty věci, které mám doma – chytré a udržitelné, nové, nebo naopak velmi, velmi staré. První produkty od Arneho Jacobsena, židle od Thoneta (nebo dnes od Famegu) vyrobené z ohýbaného dřeva – super chytré, velmi hezké a inovativní i po dvou set letech. Dnes je ale mnohem těžší něco tak průlomového vymyslet, a proto svým studentům doporučuji, aby se vydali jinou cestou, než je design nábytku. V posledním projektu jsme se třeba zabývali otázkou, jak nám mohou v životě pomoci drony.
Žijeme ve sci-fi světě a vy můžete navrhnout, cokoli chcete. Co to bude?
Tak to je jednoduché, nad tím přemýšlím často a vlastně už jsme to vymysleli: V roce 2011 jsme navrhli první válcovaný ocelový profil na světě. Dá se rolovat až do délky 2 km a chceme ho použít k výrobě konstrukcí ve vesmíru. Už jsme ho v malém měřítku testovali, tedy samozřejmě ne v kosmu, a úspěšně! To je můj sen a doufám, že ho budu moci realizovat.
Takže budoucnost Ziety je ve vesmíru?
Také, aspoň v to doufám. Děláme ale různé bláznivé věci, a proto je každý den zajímavý. Pracujeme transdisciplinárně, v týmu máme lidi z širokého spektra oborů. Pojí nás právě ta vášeň, zdravé šílenství. Naší vizí je ukázat světu krásu a funkčnost starých materiálů ve spojení s novou technologií.
Zdroj: Autorský článek
