Zatímco některé čtvrti odhalí svou plnou krásu až po setmění, připomínky minulosti na nás čekají na každém rohu i za denního světla – ať už slavné doby Pruska odrážející se v honosných stavbách, temnější doby zrcadlící nástup nacismu a 2. světovou válku nebo kontrastní urbanistické vize během let rozdělení Německa. Od znovusjednocení se však Berlín stal virtuální laboratoří pro elitní světové architekty.
Komunismus ožil stavbou třídy Karla Marxe v tehdejším Východním Berlíně. Je ukázkou socialistického realismu a dodnes ji lemují panelové domy s dostupnými byty, které symbolizují architekturu sovětské stejnosti. Přesto se třída Karla Marxe může pochlubit několika skvosty od architekta Josefa Kaisera, jako jsou Kino International nebo Café Moskau. Tyto dvě stavby představují tehdejší přátelství mezi Moskvou a Berlínem.
Kino International (1961–63) bylo součástí plánu proměny východního Berlína ve velkolepé a působivé hlavní město, které mělo demonstrovat nadřazenost východního Německa. Čelní fasádu horního patra tvoří panoramatické okenní sklo přerušené pouze aktuálním filmovým plakátem. Kaiser chtěl prosklenou fasádou docílit toho, aby se obyvatelé i návštěvníci cítili vítáni. Budova totiž neměla být jen kinem, ale spíše místem určeným k setkávání, kde se odehrává kulturní život města.
Boční strany fasády se skládají z reliéfu umělců Waldemara Grzimka, Karla-Heinze Schamala a Huberta Schiefelbeina. Jejich 14 betonových odlévaných desek nese název „Aus dem Leben heutiger Menschen” (Ze života dnešních lidí), ve skutečnosti ale ukazují utopickou vizi budoucnosti: inženýra ovládajícího futuristické stroje či dělníka, jehož fyzická síla již není potřeba, a proto studuje knihu. Premiéru v kině tu měly filmy oceněné tehdejší NDR, třeba Sólo pro Sunny, stejně jako vybrané filmy ze Západu – Kabaret nebo Hříšný tanec. Promítá se v něm dodnes a v roce 2015 bylo také hlavním dějištěm berlínského mezinárodního filmového festivalu, známého pod zkratkou Berlinale. Ať už Robert Redford, Steven Spielberg, Tilda Swinton nebo Wim Wenders – i velikáni mezinárodní filmové scény zavítali do této památkově chráněné budovy.
O pár let dřív, v roce 1957, vznikl reprezentant raného brutalismu z prefabrikovaných betonových panelů, hovorově známý jako Corbusierhaus. Berlínský Unite d’Habitation je jedním z pěti konceptů navržených a postavených Le Corbusierem a jediným, který se nachází mimo Francii. Autor zde uplatnil svůj modulový systém vycházející z lidských proporcí. Na barevném řešení pak spolupracoval s malířem Fernandem Légerem. Stavbu však doprovázely četné problémy, úřadům se nelíbila malá světlá výška obytných místností. Tu autor zvětšil tak, aby dodržel svou oblíbenou proporci zlatého řezu, čili musel zvětšit i další rozměry mezonetových bytů. V sedmnácti patrech se nachází celkem 557 bytů, od garsonek až po velká apartmá, nechybějí ani obchody a služby. Velkoryse je řešen vstup s prostornými vestibuly. Na rozdíl od jeho francouzských sousedů na střeše berlínského objektu nenajdeme terasu ani vodní osvěžení.
Shell-Haus, který nese jméno nizozemsko-britské ropné společnosti, byl jedinečný svou formou, konstrukcí i použitými materiály. Travertinové vlny pokrývají jednu z prvních berlínských ocelových rámových konstrukcí. Koncem 20. let 20. století pak potřebovala německá dceřiná společnost Rhenania-Ossag Mineralölwerke AG novou kancelářskou budovu, která udělá dojem na celkové panorama města. Soutěž vyhrál architekt Emil Fahrenkamp. Profesor na Düsseldorfské umělecké akademii byl známý především konzervatismem svých návrhů. Shell-Haus, který byl postaven v letech 1930 až 1932, se ale ukázal jako jeho mistrovské dílo oproštěné od zkostnatělosti.
Hnutí Bauhaus, které založil Walter Gropius v roce 1919, se díky své ideologii i dalším členům stalo nedílnou součástí berlínské historie. Bauhaus učil jeden jednoduchý princip: forma následuje funkci. Vzhledem k plodné práci školy bylo nakonec rozhodnuto, že si rozsáhlá archivní sbírka zaslouží svůj vlastní domov, a tak Gropius vypracoval návrh budovy, která měla návštěvníkům poskytnout „živé setkání s Bauhausem“. Komplex se skládá ze dvou dvoupodlažních budov se světlíky orientovanými na sever. Design muzea je jednoduchý, zvláštností jsou stezky a chodby, které se propadají pod úroveň terénu. Stavba byla dokončena v roce 1979 a v roce 1997 pak byla zapsána na seznam chráněných památek.
Experimentální bytový dům brazilského architekta Oscara Niemeyera byl dokončen v padesátých letech minulého století. Vznikl v důsledku státní iniciativy pro výstavbu sociálního bydlení, která byla zahájena po druhé světové válce. Niemeyer a dalších 48 architektů, včetně Alvara Aalta, Le Corbusiera a Sepa Rufa, mělo za úkol navrhnout ubytovací jednotky v berlínské čtvrti Hansaviertel vetknuté mezi Velkou zoologickou zahradu a řeku Sprévu. Sedmipodlažní dům s dokonalými proporcemi je vyvýšen na robustních pilířích ve tvaru písmene V, toto elegantní řešení tak vytváří mírně zvýšené přízemí včetně zastíněného chodníku pod budovou. Nejvýraznějším prvkem je hranolová věž vedle budovy, která disponuje servisním a osobním výtahem
Celkem se v domě nachází 78 apartmánů mezi 38 až 91m2. Každý byt má terasu s výsuvnými oranžovými markýzami. Ty dávají této nádherné stavbě pocit života s nádechem brazilské bossa novy. Oscar Niemeyer, který byl výrazně ovlivněn Le Corbusierovými myšlenkami „moderního bydlení“, vytvořil design s velkorysými půdorysy, lodžiemi a světlými prostory. Původní návrh však musel být posléze upraven, aby splňoval přísné požadavky berlínské vlády na sociální bydlení.
