Eva Junková
Když jsem byla malá, zlobila jsem se, proč zrovna moje maminka musí být Číňanka. Bylo to na mně vidět na první pohled: copánky s ofinkou, kulatý obličej. Dětem se to nelíbilo a dávaly mi to krutě najevo. Bála jsem se momentů, kdy si mě maminka vyzvedávala ze školy. Styděla jsem se za ni. Děti hned začaly ječet, nadávaly mi do šikmookých žluťáků, volaly ,Saigon‘ a nevím co ještě. Bylo to hrozné, a tak jsem se začala bránit všemu čínskému. Tu zem jsem chtěla zadupat.“
Eva Junková je jednou z Češek, které jsou díky svým předkům spjaty s cizí zemí. Jejich rodiče nebo prarodiče jsou nebo byli jiné národnosti, temperamentu, někdy i barvy pleti. Je to pro potomky výhoda, nebo nevýhoda? A zamýšlejí se nad svým původem? Snaží se najít vazby s ,druhou‘ vlastí i příbuznými, aby tak mohli pochopit, kým sami jsou? Anebo naopak své cizokrajné kořeny popírají, popřípadě ignorují? A jde to vůbec?
Eva to zkusila. Nadlouho Čínu vytěsnila ze svého života. Neptala se, jak se rodiče v Pekingu seznámili, a co tam otec, sinolog a kunsthistorik, poznal. Matčina vlast ji nezajímala. S jedinou výjimkou: skříně, v níž otec skladoval čínské hračky a figurky.
Do odmítavého postoje vmanipulovalo Evu Junkovou okolí. S tím, že vypadá ,jinak‘, se vyrovnala až na gymnáziu. Začala pracovat jako modelka, její exotický vzhled se nakonec ukázal být i v komunistickém Československu předností. Evino sebevědomí vyletělo nahoru a tehdy asi vykročila opatrně i na ,cestu k pochopení vlastních kořenů‘. Vystudovala vysokou školu, vdala se. Touhu poznat, odkud pochází, si uvědomila, až když jí vyrostla dcera. Najednou měla víc času, potkala skvělého učitele čínštiny, který ji hodně ovlivnil. Teď už rodný jazyk své matky studuje třetím rokem: „Zjistila jsem, že mám na čínštinu dobrý sluch. V ničem jiném mi ale můj původ při studiu asi nepomáhá.“ Nicméně připouští, že se v posledních letech upevnil její vztah s rodiči, kteří už nedoufali, že se někdy bude o Čínu zajímat. A také ví, že obchodního ducha zdědila po čínském dědečkovi. Podniká a čínský obchod s turistikou jí připadá dnes jako zajímavá příležitost. „Pokud by se mi tam podařilo uchytit, byla bych šťastná. Mohla bych se tak i při své práci přiblížit prostředí, které mi je blízké. Ano, je to pro mě dobrá cesta.“
Nicole Chybová
Keňa pro mě byla dlouho vzdálená jako ostatní exotické země. Začala jsem ji objevovat, až když jsem se do ní poprvé vypravila. Bylo mi dvanáct a žasla jsem, kolik mám příbuzných a jak dokážou být vřelí, podstatně vřelejší než Češi. A také jsem si uvědomila, jak naprosto rozdílné problémy mají.“
Dědeček Nicole Chybové se narodil v Nairobi, v šedesátých letech studoval v Praze film, pak žurnalistiku. Seznámil s Nicolinou babičkou, brzy se narodila její maminka, ale brzy se také rozvedli. „Děda se vrátil do Afriky a já ho vlastně dlouho znala jen z dopisů. Vždy, když takové psaní dorazilo, cítila jsem se výjimečně. V takovou chvíli si uvědomíte, že kousek z vás je odjinud.“
Cesta do Keni byla pro ni tedy objevná, hodně ji zasáhla, ale také poučila. „I když jsem se v Čechách vždy cítila doma, někteří lidé mi dávali najevo, že jsem jiná. To si sama neuvědomíte, musí vám to někdo říct. A okolí mi to najevo dávalo, až jsem si tady začala připadat doma míň a míň. Myslela jsem si, že v Keni konečně zapadnu. Jenže lidé tam na mě a na mámu na ulici volali, ať jedeme zpátky do Ameriky. Mysleli, že jsme Afroameričanky, které zrovna dvakrát nemilují. Tehdy jsem pochopila, že nikam nepatřím – v Čechách jsem pro lidi černoška, v Keni Afroameričanka. Tak kdo vlastně jsem?“ Nicole nepředpokládá, že na tuto otázku někdy najde odpověď. Ale co ví určitě? „Doma nejste tam, kde žijí lidé stejné barvy kůže, jazyka či náboženství. Domov, to je místo, kde máte přátele, rodinu, ten úzký okruh lidí, který tvoří vaše zázemí.“
Katina Chalupová
Rodina Katiny Chalupové je řecko-česká a také řecko-česky žije. Doslova a do písmene. Katinina maminka se narodila v tehdejším Československu řeckým rodičům, kteří se sem uchýlili na konci čtyřicátých let. Když ale dědeček na počátku 80. let zemřel, Katinina babička se vrátila do Řecka a role obou zemí se v rodině ještě umocnila. Zatímco Katina dnes plynně mluví řecky a vaří v Čechách řecká jídla, její příbuzní si zase od nás odvezli zvyk slavit vánoční svátky 24. prosince. Katinina babička a strýc si připomínají ,náš‘ Štědrý večer pravidelně řízkem a bramborovým salátem, zatímco Katinina rodina zase slaví Velikonoce po řecku.
„Řecko pro mě bylo vždycky ráj. Každé léto jsem se těšila, až tam pojedu na prázdniny, a pokaždé jsem oplakala návrat do Čech,“ vzpomíná na návštěvy u babičky a strejdy či na trhy s ovocem. Zatímco ovoce se za socialismu v Čechách nedostávalo, v Řecku bylo k dostání stejně jako značkové oblečení nebo zahraniční časopisy.
„Moje maminka asi o návratu do Řecka také občas uvažovala, otec, fotbalový trenér, by tam jistě našel i práci. Ale on by svou vlast nikdy neopustil.“ Sama Katina si dlouho myslela, že se jednou do Řecka vdá. Nestalo se. Životního partnera potkala tady, narodila se jim holčička. „Rodina je pro Řeky na prvním místě. U mě je to stejné, a tak žiju tady. Nedovedu si ale představit ani svůj život bez Řecka, a tak jsem si z něj udělala práci,“ vysvětluje, proč se dala na dráhu soudní překladatelky z řečtiny a angličtiny. Do země svých předků se často vrací: „Řekové jsou pohodáři, hodně gestikulují, jsou otevření. To mám od nich. Nemám problémy v komunikaci, lehce vzplanu a lehce zchladnu. Řecko bylo vždy mojí součástí.“
Michaela Černická
Když vypukla druhá světová válka, moje babička byla v Čechách před úřady za cizinku, protože její otec byl ruského původu. Každý měsíc tedy musela z malé vesnice jezdit do města pro potvrzení o prodloužení pobytu. Musela to ale vydržet, protože jinak jí hrozilo, že ji odsunou do Ruska.“
Michaela Černická líčí příběh své rodiny, jako kdyby ho četla z učebnice dějepisu. Své kořeny nemusela nikde hledat, vyprávěli jí o nich často. Dnes však přiznává, že ani dramatické historky z minulosti nemohly nijak zásadně ovlivnit její vztah k Rusku. Ani v dobrém, ani ve zlém. Mnohem víc ji fascinovalo tajemství, kterým byly ty příběhy obestřené.
„Pradědeček se narodil na Ukrajině. Jeho křestní jméno Akaki je ale prý gruzínské a jeho matka měla zase polské příjmení. Praděda o svém původu sám prý moc nevěděl – osiřel v pěti letech a vychovávali ho v klášteře.“ Michaelin praděd musel narukovat do první světové války, byl zajat a jako zajatec doputoval až do Československa. Tady potkal českou vdovu, jejíhož muže, důstojníka, zabili v téže válce na ruské frontě. Vzala si ho a měla dvě podmínky: ve všech dokladech mu změnila jméno na Františka a přiměla ho přestoupit z pravoslaví na katolické náboženství.
„Vím o něm z vyprávění, že byl hodně tvrdohlavý, možná to mám trochu po něm. Byli velmi chudí, neustále se stěhovali z vesnice do vesnice a hledali práci. Ze své babičky i maminky jsem proto vždycky cítila obrovskou skromnost. Když jsem byla mladší, zvláště v dětství a dospívání, přála jsem si podívat se na místa, odkud část mé rodiny vzešla. Říkala jsem si, že tam je třeba někdo, kdo vypadá jako já. Teď už jsem zahlcená prací a rodinou, takže zatím myslím na jiné věci. Ale kdo ví, třeba se tam ještě někdy vypravím. Je zvláštní najít místo, o němž jsi do té doby netušila, že je nějak spojené s tebou.“
Když jsem byla malá, zlobila jsem se, proč zrovna moje maminka musí být Číňanka. Bylo to na mně vidět na první pohled: copánky s ofinkou, kulatý obličej. Dětem se to nelíbilo a dávaly mi to krutě najevo. Bála jsem se momentů, kdy si mě maminka vyzvedávala ze školy. Styděla jsem se za ni. Děti hned začaly ječet, nadávaly mi do šikmookých žluťáků, volaly ,Saigon‘ a nevím co ještě. Bylo to hrozné, a tak jsem se začala bránit všemu čínskému. Tu zem jsem chtěla zadupat.“
Eva Junková je jednou z Češek, které jsou díky svým předkům spjaty s cizí zemí. Jejich rodiče nebo prarodiče jsou nebo byli jiné národnosti, temperamentu, někdy i barvy pleti. Je to pro potomky výhoda, nebo nevýhoda? A zamýšlejí se nad svým původem? Snaží se najít vazby s ,druhou‘ vlastí i příbuznými, aby tak mohli pochopit, kým sami jsou? Anebo naopak své cizokrajné kořeny popírají, popřípadě ignorují? A jde to vůbec?
Eva to zkusila. Nadlouho Čínu vytěsnila ze svého života. Neptala se, jak se rodiče v Pekingu seznámili, a co tam otec, sinolog a kunsthistorik, poznal. Matčina vlast ji nezajímala. S jedinou výjimkou: skříně, v níž otec skladoval čínské hračky a figurky.
Do odmítavého postoje vmanipulovalo Evu Junkovou okolí. S tím, že vypadá ,jinak‘, se vyrovnala až na gymnáziu. Začala pracovat jako modelka, její exotický vzhled se nakonec ukázal být i v komunistickém Československu předností. Evino sebevědomí vyletělo nahoru a tehdy asi vykročila opatrně i na ,cestu k pochopení vlastních kořenů‘. Vystudovala vysokou školu, vdala se. Touhu poznat, odkud pochází, si uvědomila, až když jí vyrostla dcera. Najednou měla víc času, potkala skvělého učitele čínštiny, který ji hodně ovlivnil. Teď už rodný jazyk své matky studuje třetím rokem: „Zjistila jsem, že mám na čínštinu dobrý sluch. V ničem jiném mi ale můj původ při studiu asi nepomáhá.“ Nicméně připouští, že se v posledních letech upevnil její vztah s rodiči, kteří už nedoufali, že se někdy bude o Čínu zajímat. A také ví, že obchodního ducha zdědila po čínském dědečkovi. Podniká a čínský obchod s turistikou jí připadá dnes jako zajímavá příležitost. „Pokud by se mi tam podařilo uchytit, byla bych šťastná. Mohla bych se tak i při své práci přiblížit prostředí, které mi je blízké. Ano, je to pro mě dobrá cesta.“
Nicole Chybová
Keňa pro mě byla dlouho vzdálená jako ostatní exotické země. Začala jsem ji objevovat, až když jsem se do ní poprvé vypravila. Bylo mi dvanáct a žasla jsem, kolik mám příbuzných a jak dokážou být vřelí, podstatně vřelejší než Češi. A také jsem si uvědomila, jak naprosto rozdílné problémy mají.“
Dědeček Nicole Chybové se narodil v Nairobi, v šedesátých letech studoval v Praze film, pak žurnalistiku. Seznámil s Nicolinou babičkou, brzy se narodila její maminka, ale brzy se také rozvedli. „Děda se vrátil do Afriky a já ho vlastně dlouho znala jen z dopisů. Vždy, když takové psaní dorazilo, cítila jsem se výjimečně. V takovou chvíli si uvědomíte, že kousek z vás je odjinud.“
Cesta do Keni byla pro ni tedy objevná, hodně ji zasáhla, ale také poučila. „I když jsem se v Čechách vždy cítila doma, někteří lidé mi dávali najevo, že jsem jiná. To si sama neuvědomíte, musí vám to někdo říct. A okolí mi to najevo dávalo, až jsem si tady začala připadat doma míň a míň. Myslela jsem si, že v Keni konečně zapadnu. Jenže lidé tam na mě a na mámu na ulici volali, ať jedeme zpátky do Ameriky. Mysleli, že jsme Afroameričanky, které zrovna dvakrát nemilují. Tehdy jsem pochopila, že nikam nepatřím – v Čechách jsem pro lidi černoška, v Keni Afroameričanka. Tak kdo vlastně jsem?“ Nicole nepředpokládá, že na tuto otázku někdy najde odpověď. Ale co ví určitě? „Doma nejste tam, kde žijí lidé stejné barvy kůže, jazyka či náboženství. Domov, to je místo, kde máte přátele, rodinu, ten úzký okruh lidí, který tvoří vaše zázemí.“
Katina Chalupová
Rodina Katiny Chalupové je řecko-česká a také řecko-česky žije. Doslova a do písmene. Katinina maminka se narodila v tehdejším Československu řeckým rodičům, kteří se sem uchýlili na konci čtyřicátých let. Když ale dědeček na počátku 80. let zemřel, Katinina babička se vrátila do Řecka a role obou zemí se v rodině ještě umocnila. Zatímco Katina dnes plynně mluví řecky a vaří v Čechách řecká jídla, její příbuzní si zase od nás odvezli zvyk slavit vánoční svátky 24. prosince. Katinina babička a strýc si připomínají ,náš‘ Štědrý večer pravidelně řízkem a bramborovým salátem, zatímco Katinina rodina zase slaví Velikonoce po řecku.
„Řecko pro mě bylo vždycky ráj. Každé léto jsem se těšila, až tam pojedu na prázdniny, a pokaždé jsem oplakala návrat do Čech,“ vzpomíná na návštěvy u babičky a strejdy či na trhy s ovocem. Zatímco ovoce se za socialismu v Čechách nedostávalo, v Řecku bylo k dostání stejně jako značkové oblečení nebo zahraniční časopisy.
„Moje maminka asi o návratu do Řecka také občas uvažovala, otec, fotbalový trenér, by tam jistě našel i práci. Ale on by svou vlast nikdy neopustil.“ Sama Katina si dlouho myslela, že se jednou do Řecka vdá. Nestalo se. Životního partnera potkala tady, narodila se jim holčička. „Rodina je pro Řeky na prvním místě. U mě je to stejné, a tak žiju tady. Nedovedu si ale představit ani svůj život bez Řecka, a tak jsem si z něj udělala práci,“ vysvětluje, proč se dala na dráhu soudní překladatelky z řečtiny a angličtiny. Do země svých předků se často vrací: „Řekové jsou pohodáři, hodně gestikulují, jsou otevření. To mám od nich. Nemám problémy v komunikaci, lehce vzplanu a lehce zchladnu. Řecko bylo vždy mojí součástí.“
Michaela Černická
Když vypukla druhá světová válka, moje babička byla v Čechách před úřady za cizinku, protože její otec byl ruského původu. Každý měsíc tedy musela z malé vesnice jezdit do města pro potvrzení o prodloužení pobytu. Musela to ale vydržet, protože jinak jí hrozilo, že ji odsunou do Ruska.“
Michaela Černická líčí příběh své rodiny, jako kdyby ho četla z učebnice dějepisu. Své kořeny nemusela nikde hledat, vyprávěli jí o nich často. Dnes však přiznává, že ani dramatické historky z minulosti nemohly nijak zásadně ovlivnit její vztah k Rusku. Ani v dobrém, ani ve zlém. Mnohem víc ji fascinovalo tajemství, kterým byly ty příběhy obestřené.
„Pradědeček se narodil na Ukrajině. Jeho křestní jméno Akaki je ale prý gruzínské a jeho matka měla zase polské příjmení. Praděda o svém původu sám prý moc nevěděl – osiřel v pěti letech a vychovávali ho v klášteře.“ Michaelin praděd musel narukovat do první světové války, byl zajat a jako zajatec doputoval až do Československa. Tady potkal českou vdovu, jejíhož muže, důstojníka, zabili v téže válce na ruské frontě. Vzala si ho a měla dvě podmínky: ve všech dokladech mu změnila jméno na Františka a přiměla ho přestoupit z pravoslaví na katolické náboženství.
„Vím o něm z vyprávění, že byl hodně tvrdohlavý, možná to mám trochu po něm. Byli velmi chudí, neustále se stěhovali z vesnice do vesnice a hledali práci. Ze své babičky i maminky jsem proto vždycky cítila obrovskou skromnost. Když jsem byla mladší, zvláště v dětství a dospívání, přála jsem si podívat se na místa, odkud část mé rodiny vzešla. Říkala jsem si, že tam je třeba někdo, kdo vypadá jako já. Teď už jsem zahlcená prací a rodinou, takže zatím myslím na jiné věci. Ale kdo ví, třeba se tam ještě někdy vypravím. Je zvláštní najít místo, o němž jsi do té doby netušila, že je nějak spojené s tebou.“
