Rád překračuji hranice

ELLE: Vaším snem bylo prý postavit bordel. Jak by vypadal?

Bořek Šípek: Na nevěstinci mě fascinovaly dvě polarity, které se tam stýkají – prostitutky, které si chtějí zachovat svoje vlastní ego a odstup od zákazníků, a klienti, kteří se dámám chtějí naopak co nejvíce přiblížit. Pro architekturu jsou projekty tohoto typu absolutní výzvou.

ELLE: A splnil jste si svůj sen?

B. Š.: Bohužel. Lidé, kteří nevěstince provozují, o služby architektů nemají zájem. Postavil jsem ho v rámci umělecké akce v Amsterdamu. Dostali jsme k dispozici odsvěcený kostel, kde jsme postavili scénu, na níž se odehrávaly jevy jako svádění, odstup, strach… Byla to spíš erotická performance.

ELLE: Emigroval jste do Německa, pak jste odjel do Amsterdamu, teď létáte po celém světě… Kam patří vaše duše?

B. Š.: Těžko říct. Jako architekt ,navazuji‘ své pocity k určitým prostorům. Práci můžu dělat jen tam, kde se dobře cítím. Nejlíp se mi skicuje v letadle. Je tam anonymita, klid. Tím pádem je těžké říct, co je domov. Jestli místo, kde se dobře cítím a kde se ke mně lidé chovají hezky a slušně, pak by to byla spíš Asie…

ELLE: Proč?

B. Š.: Obdivuju buddhismus, který na rozdíl od katolického vyznání, které formuje pomocí zákazů, uznává cestu.

ELLE: Vystudoval jste filozofii, věnoval jste se také buddhismu?

B. Š.: Můj zájem o něj vznikl častými cestami do Thajska. Ale buddhista nejsem. Na to žiju docela hříšným životem.

ELLE: Kde je podle vás hranice, kdy se hřích stává hříchem?

B. Š.: Hranice v naší kultuře jsou stanoveny na základě norem, které zavedla katolická církev.

ELLE: A vy s nimi souhlasíte?

B. Š.: Buddhismus na rozdíl od církve nestanovil nic. Ten hranice nedává. Otázkou pro mě spíš je, jak je překročit a posouvat.

ELLE: V čem je překračujete?

B. Š.: Nedělám to ve společenském slova smyslu, spíš v architektuře. Dostanu zakázku a rychlou analýzou zjistím, jaké má limity. Na mně pak je, jestli je chci posouvat, nebo ne, a zda to umožní nějaký kvalitní výsledek. Překročením limitů člověk může na danou věc získat nový, jiný pohled.

ELLE: Máte o osmnáct let mladší partnerku, Leonu Machálkovou, vaše manželka je baletka. Máte nějakou zvláštní potřebu mít po svém boku umělkyně?

B. Š.: Umění je svět, ve kterém se pohybuji. Kdybych byl právník, měl bych třeba právničku.

ELLE: Platí, že jsou ženy v umění zastoupeny méně než muži?

B. Š.: Na Technické univerzitě v Liberci, kde jsem děkanem fakulty architektury, je poměr pohlaví vyrovnaný.

ELLE: Ovlivňujete se s Leonou navzájem?

B. Š.: Už to, že spolu žijeme, nás navzájem ovlivňuje, ale že bychom doma diskutovali nad svými díly a pak z toho byl nějaký výstup, to ne. Často se spíš doma bavíme o žánru, ve kterém se Leona pohybuje. Jestli má, nebo nemá nějaký smysl.

ELLE: To zní jako zásadní otázka. Má, nebo nemá smysl?

B. Š.: Pop-music je žánr, který může mít vyšší smysl, anebo se dá dělat beze smyslu, tedy jen komerčně. Jde o to, že komerce není to, co by vás i ten žánr dostávalo někam dál. Leona se hodně posouvá k šansonu, jazzu, věcem, které mají něco navíc…

ELLE: Čím vás před lety zaujala?

B. Š.: Slyšeli jsme o sobě už dávno před tím, než jsme se poznali. Pak už jsme jenom kontrolovali, jestli jsme slyšeli dobře, nebo ne. Leona je skvělej partner. Dá se s ní dělat spousta věcí, je úžasně svědomitá a cílevědomá. Když něco slíbí, tak to vždy splní. Zní to jako velké klišé, ale je také výborná matka.

ELLE: Hodně se spekulovalo o vašem sňatku. Bude?

B. Š.: Do toho médiím nic není.

ELLE: Jak vychováváte vašeho společného syna Artura?

B. Š.: Mám tři syny. První dva, Milan a Dalibor, už jsou vychovaní. Směřoval jsem je k samostatnosti a k tomu, aby měli nějaký intelektuální vývoj a byli sami schopni se rozhodnout, co chtějí dělat. Nesnažil jsem se děti strkat do nějakého směru, ale otevřít jim svět a nechat je, ať si v něm najdou vlastní názory. Nejmladší Artur se teprve rozkoukává. Cestuje s námi po celém světě, mluví dvěma jazyky a má zájem i o další. Vždycky se ptá, jak se v japonštině a thajštině zdraví. Je otevřený spoustě věcí, což je u tak malého dítěte docela pokrok. Také je manuálně velmi zručný, celé dny si něco dělá a nezastaví se.

ELLE: Vlastníte vyhlášenou restauraci Arzenal a prý nade vše milujete vaření. Jak jste se k této kuchařské vášni dostal?

B. Š.: Tatínek doma vždycky v neděli vařil a já jsem mu jako tříletý pomáhal, stál jsem u hrnce a míchal. Tím, že jsem začal žít jinde a cestovat, mě najednou zajímalo, jak se lidé stravují a jak se dá co poskládat.

ELLE: Je pravda, že láska prochází žaludkem?

B. Š.: Nemyslím si. Přípravu jídla považuji za odpočinek, takže se snažím vařit co nejvíc, s láskou to nemá nic společného. Maximálně tak s láskou k jídlu.

ELLE: Vaše skleněné objekty i architekturu provází určitá komplikovanost. Čím to, že je Šípek tak složitý?

B. Š.: Moje komplikovanost znamená spíš komplexnost, a to je rozdíl. Komplexnost osloví víc lidí než třeba minimalismus.

ELLE: Kde jsou vaše objekty či projekty nejpopulárnější?

B. Š.: Určitě ne v České republice. V Holandsku, Itálii a Francii jsem mnohem populárnější a uznávanější.

ELLE: Proč není doma nikdo prorokem?

B. Š.: Tohle je specifikum České republiky. V jiných zemích svoje umělce uznávají a ctí.