O shopaholismu, levném dopaminu a sekáčích s Natálií Pažickou

Když v šestnácti letech coby modelka navštívila Čínu, o zákulisí módního průmyslu toho moc nevěděla. Poté, co na vlastní oči viděla, v jakých podmínkách se vyrábí oblečení, které běžně nosíme, byla v šoku a začala se o problematiku víc zajímat. Největší impulz však přišel až s dokumentem The True Cost, který jí pustili během studií módy v Amsterdamu. Dnes už pět let edukuje českou a slovenskou veřejnost o dopadech rychlé módy a plastového znečištění na životní prostředí. S více než sto tisíci followers na Instagramu je nejsledovanější greenfluencerkou na tuzemské scéně.

Natália je zakladatelkou iniciativy a občanského sdružení #everyindividualmatters a autorkou podcastu Fashion Session. Je také porotkyní v nové reality soutěži Show z druhý ruky, kde mladí účastníci bojují o nejlepší outfit ze second handu. To vše ve striktně limitovaném čase. Show můžete sledovat exkluzivně na iVysílání.

Natálko, co tě nejvíc zaujalo na konceptu soutěže?

Když mě oslovili, byla jsem s přítelem zrovna na Islandu a oba jsme si mysleli, že to musí být nějaký scam. smích Přišlo nám, že to zní až příliš dobře, aby to byla pravda. Beru to jako skvělou příležitost dostat se z naší bubliny, i když musím přiznat, že se to té bubliny asi pořád drží, protože je to online. Nedávno jsem také byla v porotě v jednom z dílů pořadu Nákupné maniačky, který měl téma sekáčových úlovků. Tenhle pořad je na Slovensku vysílaný v televizi, takže samozřejmě schytal spoustu kritiky, ale dostal téma udržitelnosti k lidem, kteří ho předtím neřešili nebo o něm moc nevěděli. Nicméně jsem strašně ráda, že se Česká televize pustila do tohoto projektu a doufám, že se to dostane mezi novou skupinu lidí.

Klade si pořad za cíl bourat stigma kolem second handů?

Rozhodně ano, snažíme se je nějakým způsobem normalizovat. Lidé second handy často stále vnímají jako něco podřadného, což bylo vidět i v reakcích na Nákupné maniačky – mnozí nechápali, jak může televize vysílat pořad o něčem tak "nehygienickém".

Myslíš, že se někdy nákupy v sekáčích stanou standardem?

Myslím si, že někdy něco zkolabuje a lidi nebudou mít na výběr. Výzkumy teď ukazují, že do roku 2030 se spotřeba oblečení zvýší o 60 procent, ale naše planeta už nemá zdroje, které by to umožnily. I když slyšíme o závazcích ke klimatické neutralitě, dekarbonizace zatím probíhá jen minimálně. Jednou budeme na sekáče odkázaní, a legislativa se tím směrem zřejmě vyvine, ale bylo by smutné, kdyby to bylo z nouze.

Proč se tomu lidé stále brání?

Podle mě je to hlavně psychologické. Lidé mají rádi pocit, že vlastní něco nového. Nechtějí věci, které někdo před nimi „odmítl“. To, že u fast fashion značek nakupují staré kolekce – třeba během Black Friday – už tak neřeší. Stále tam je cedulka, kterou si mohou odstřihnout, a mají pocit, že jsou první, kdo to vlastní.

Co když narazíme na fast fashion kousek v sekáči?

Prodloužit život jakémukoliv oblečení je fajn, a pokud koupíme tričko ze Sheinu v second handu, už tu značku nepodporujeme. Já takové kousky nekupuju, protože nejsou kvalitní. Je to pro mě zátěž – vlastním něco, co mi nevyhovuje, a musím se toho zbavit, což je taky zdlouhavý proces. Snažím se do šatníku přidávat věci, které vydrží, proto chodím spíš do výběrových sekáčů.

Jak lidi motivovat k nakupování z druhé ruky?

Spoléhat na to, že si každý uvědomí dopady svého chování, by bylo naivní. Část lidí nakupuje v sekáčích, protože je to cool a udržitelné, a část proto, že je to levnější. Obojí je v pořádku, ale my se v Show z druhý ruky snažíme poukazovat na to, že by to nemělo být jen o ceně. Oblečení by si člověk měl koupit, protože ho chce nosit, ne jen proto, že je levné.

Je pravda, že cena hraje velkou roli. Když lidé začnou nakupovat z druhé ruky, často nakupují i víc, jen proto, že se jim to zdá výhodné.

Přesně. Když jsem byla závislá na nákupech a pak jsem přešla z fast fashion na sekáče, ty nakupovací návyky jsem si jen přenesla z jednoho místa na druhé. Ze sekáčů jsem pořád nosila domů plné tašky, protože na konci měsíce v Textile Housu stálo všechno 25 korun. Kupovala jsem i věci, které mi třeba neseděly nebo pro ně nemám využití, ale vždy jsem si to nějak obhájila.

Nakupování je obecně hodně propojené s psychikou, možná víc, než si uvědomujeme. Termíny jako retail therapy a impulse shopping jsou tomu důkazem. Závislost na „udržitelném“ nakupování podle mě hodně živí Vinted.

Je to o levném dopaminu. Dřív jsme se museli obléct, namalovat, vyjít z domu a věci si vyzkoušet… Za nákupem bylo vlastně strašně moc práce. Teď je to mnohem dostupnější. Když jsem měla těžký den v práci, o půlnoci jsem otevřela Vinted, chvíli scrollovala a pak něco bezmyšlenkovitě koupila jen proto, že mi to udělá radost. Co už jsem nevzala v úvahu, bylo, jak krátká ta radost je. Existuje statistika, že většina lidí má z nového oblečení radost jen 24 hodin. A pak to hledáme znova, protože víme, že to předtím fungovalo – a nikdy nemáme dost.

Z mojí zkušenosti pocit štěstí skoro hned vystřídá pocit viny. A je jedno, jestli to je z druhé ruky, nebo ne.

Já už vím, že ten pocit viny přijde, jakmile si koupím něco, co opravdu nepotřebuju.

Většinou ale fakt nic nepotřebujeme! 

No, a proto jsem dřív měla výčitky pořád. smích Když jsem dělala modeling, všechny peníze jsem utrácela za oblečení. Dokonce i jídlo bylo v prioritách níž. Řídila jsem se mottem: „Jídlo sním hned, oblečení mi vydrží.“

Jak ses z toho dostala?

Začala jsem se o to víc zajímat a vzdělávat se. Na začátku jsem neřešila, že jsem ty nezdravé návyky jen oblékla do udržitelnějšího kabátu. Až když jsem zjistila, jak se nakládá s odpadem například v rámci Evropské Unie, měla jsem ten „aha moment“ a uvědomila si, že je jedno, co a kde budu nakupovat, pokud budu nakupovat tolik. Naštvala jsem se a rozhodla, že si rok nic nekoupím. Dala jsem si odvykačku. V tu dobu jsem byla aktivní bloggerka, takže moje příspěvky byly o tom, jak točit a proměňovat outfity. Fakt jsem to vydržela a od té doby jsem si nic nekoupila z fast fashion. A moje nakupovací návyky se obecně dost změnily.

Bylo to náročný?

Ani ne, měla jsem toho tolik, že jsem nad tím moc nepřemýšlela. Navíc jsem si díky tomu uvědomila, co všechno v šatníku mám. I když jsem neustále nakupovala, nakonec jsem nosila pořád to stejné a zbytek tam jen ležel.

Pak ses k tomu už nevrátila? Neměla jsi potřebu něco dohnat?

Ne, protože jsem během toho roku získala nové informace a obklopila se lidmi, kteří o tomto tématu hodně věděli. Uznávám, že to byla trochu terapie šokem. Změnit nějaký zvyk, který máš dlouho, je obecně hrozně těžké. Ale myslím si, že když na tom člověk opravdu začne pracovat, má to obrovské benefity. Když jsem se zbavila toho nenasytného chtíče, té „prázdnoty“, kterou jsem musela zaplňovat novými věcmi, bylo to hodně osvobozující. A to nemluvím o tom, kolik jsem ušetřila.

A jak to vypadá, když si chceš něco koupit teď?

Kupuju věci, které mají smysl pro můj šatník. Když mi něco doslouží, udělám si důkladný výzkum a ujistím se, že investuju do kvalitního kousku. Samozřejmě nenakupuju jen to, co nutně potřebuju, jinak bych si nikdy nic nekoupila. Když narazím na něco, co se mi líbí, nikdy nejednám impulzivně – většinou čekám, někdy i rok, než si to pořídím. Pokud si na věc několikrát za měsíc vzpomenu a řeknu si „tohle bych si teď oblékla, ale nemám to,“ vím, že to asi opravdu ocením a využiju. Pak mám z koupě obrovskou radost a žádné výčitky.

Jaký máš názor na capsule wardrobe?

Myslím, že je to další marketingová strategie. Značky často nabízejí kompletní kapsulové šatníky, které dávají smysl jen pokud máš všechny kousky od nich. Mít malý, efektivní šatník je skvělé, ale kapsulový šatník je postaven na tom, aby se vše dalo kombinovat, a upřímně neznám nikoho, kdo by ho skutečně měl.

Jak vypadá tvůj šatník? 

Je spíše sběratelský. Nepřidávám do něj věci často, ale když už, tak je to kousek, u kterého jsem opravdu ráda, že ho tam mám. Značnou část tvoří oblečení z doby, kdy jsem ve velkém nakupovala v sekáčích a fast fashion, je tam hodně věcí na doma a neutrálních barev.

Máš tam nějaký vintage klenot?

Burberry trenčkot z osmdesátek, který mě stál 50 dolarů na blešáku v Amsterdamu.

Jaká je tvá módní filozofie?

Vždycky se sama sebe zeptám, jestli si daný kousek vezmu víc než třicetkrát. To už mi vyřešilo hodně dilemat. Ale musíte být k sobě upřímní! Když si začnete vymýšlet události, u kterých nevíte, zda v nejbližší době nastanou, není to dobrý znamení.

Jak by měl člověk komunikovat, třeba s kamarádkou, která stále nevystřízlivěla ze Shein boomu, že by stálo za to změnit své nakupovací návyky?

Tuhle situaci jsem už dlouho neřešila, protože kolem sebe mám lidi, kteří se vlastně sami přizpůsobili. Viděli moje příspěvky na Instagramu, přišli za mnou a zeptali se, jak nakupovat uvědoměleji. Nikdy jsem na nikoho netlačila. Právě proto mají ty „malé“ individuální změny obrovský smysl, protože se všichni – vědomě či nevědomě – ovlivňujeme. Často stačí jen vložit někomu brouka do hlavy a příště, až si něco přečtou na internetu, budou nad tím přemýšlet trochu jinak. Je to jako když se naučíte nové anglické slovo a najednou ho slyšíte všude. Ale nejdůležitější je mluvit s porozuměním – nikdo z nás nespadl informovaný z nebe.

Je důležitý, kým se obklopujeme i virtuálně. Koho mám sledovat (kromě tebe), když se chci o udržitelnosti v módě dozvědět víc?

Aja Barber, Venetia La Manna a moc doporučuju knihu Život na míru od Marka Rabije.