Proč jste se rozhodla napsat tak intimní knihu?
Jde pro mě o jistou formu terapie. Potřebovala jsem ze sebe dostat spoustu věcí ven. Stávám se tak pro čtenáře velice zranitelnou, protože o takových věcech běžně nemluvím.
Říkala jste, že jste si knihu vydala sama. Co to provázelo?
Hodně času, úsilí a konstantní demotivace (smích). Když nepočítám proces psaní, trvalo mi asi půl roku knihu vydat. Dbala jsem na ty nejmenší detaily, od výběru kvalitního papíru, vazby, po design a lay-out celé knihy. Vytvořila jsem si i vlastní unikátní font. Vše až na ilustrace jsem si vlastně dělala kompletně sama a pak celý náklad publikace jsem pomocí své skvělé rodiny i zainvestovala. Není to jen tak nějaká obyčejná kniha, je v ní kus mé duše, je to umělecké dílo. A s ní jde i celá ta “experience”, kterou čtenář prožije, když knihu drží v ruce.
Psala jste převážně v angličtině, vyjadřují se vám v ní pocity snáze než v rodném jazyce?
To bych neřekla. Spíše jde o to, v jakém jazyce přemýšlím. Pokud v angličtině, píšu tak... Oba dva jazyky jsou pro mě naprosto přirozené. V zásadě své básně nepřekládám, protože to potom ztrácí původní smysl a emoci.
Považujete se za uzavřeného člověka?
Řekla bych, že ano. Jsem člověk, který se otevírá jen lidem, kteří jsou mu nejblíže. Nerada ukazuji svou zranitelnost těm, kteří si nezaslouží mě poznat. To, že se ke mně může někdo přiblížit, beru jako výsadu. Nitro je pilíř, který nás definuje. Je třeba ho chránit a opatrovat.
Proč je pro vás snazší otevřít se skrze stránky?
Tahle kniha je krásná v tom, že se jejím prostřednictvím čtenáři dozvědí - skrze mě - více sami o sobě. “I hope you gonna find some of you in me” - je ten motiv. Píšu o věcech, které se mi dějí, ale může se k nim každý svým vlastním způsobem přirovnat. Cílem je tedy sebereflexe.
Co jste o sobě při psaní zjistila?
Když zpětně nahlédnu do své knihy, upřímně jsem ráda, že mám toto období již za sebou. Je hezké vidět, kam jsem se posunula a jsem pyšná, že jsem o tom všem dokázala mluvit a dotáhnout to až do publikace knih. Protože první cestou k vyřešení problémů a potažmo depresí, je vždy přiznání. I díky tomu jsem vyhrála svůj souboj s depresí a úzkostmi. Řekla bych, že jsem ztrácela naději, ačkoliv to slovo nemám ráda. Myslím, že si každý musíme občas dovolit být beznadějní. Ale je skvělé, že to mám vše na papíře, protože na nic z toho nezapomenu. Mohu se vždy ohlédnout a připomenout si, že i tak stinné chvíle měly smysl a děly se z nějakého důvodu, který jsem a sice v tu danou chvíli nebyla s to pochopit.
Co jsi zjistila o své generaci?
Naše generace je hodně smutná, melancholická, sebedestruktivní, a většina z nás se snaží schovávat za instafiltry. Ukazujeme lidem, jak se máme hezky, ale skutečnost je úplně odlišná. Málo lidí se dnes umí podívat pravdě do očí a zůstat přitom pravdivý sám k sobě. Proto nemám sociální média ráda... ale uvědomuji si také, jak jsou důležitá... jde zkrátka o nejsnazší přístup k lidem.
Myslíte si, že je jednodušší být umělkyní v Británii nebo u nás?
Jednodušší je stát si za svojí vlastní cenou v Anglii než tady. Konkrétně v Londýně si umělců váží a nezpochybňují jejich cenu. Lidé přijímají jejich “message” a neptají se na slevu. Neříkají si: “Ježiš, tolik peněz za obrázek, co si namaluju sám”. U nás mi přijde, že nejsou akceptováni tak, jak by si zasloužili. “To bych zvládnul taky” je tu všudypřítomné... Možná proto jsem začala psát i anglicky, protože mám více možností a větší audienci.
O čem je vaše kreativní hnutí?
YouAllDroveMeCrazy se snaží dávat platformu mladým, talentovaným a motivovaným umělcům. Specifikujeme se na odkrývání světa umění v neprobádané sféře. Chceme spojovat lidi. Nejde nám o výstavy konkrétních médií jako je třeba malba nebo sochařství... na našich eventech si najde každý něco svého. Od tetování, hudby, filmů, obrazů, živých vystoupení až po oblečení mladých designerů. Umění by mělo být dostupné pro všechny. Na akci v rámci festivalu KVIFF v Karlových Varech se nám sešla na jednom místě díla od více než 60 umělců z 13 zemí světa. Vytváříme takovou komunitu a rodinu.
Co plánujete do budoucna? Další knihu nebo musí přijít nějaká náročnější životní etapa, aby vás donutila psát?
Další knihu už mám skoro napsanou. Ovšem ráda bych začala s novým projektem: “visual series”. Jde o sérii krátkých filmů, které provází mluvené slovo – respektive moje básně. Na tuhle myšlenku pak navazoval i film “A Love Letter To The Dreams I Had Next To You” od mého talentovaného kamaráda a režiséra Yoniho Ben-Haima, který jsem letos v létě natáčela ve Francii.
Více o MIchaele Fenklové se dozvíte na jejím webu: byforgetmenot.com nebo na Instagramu @forgetmenot.m_
