Hudba je někdy beznaděj

ELLE: Vystudoval jste herectví na DAMU, prý jste se na něj hlásil kvůli holce… Jak to dopadlo?

MICHAL MALÁTNÝ: Od první třídy jsem rád recitoval. Zúčastnil jsem se všech Puškinových památníků a podobných akcí. Jednou jsem v Hradci Králové na jakési puškiniádě potkal slečnu. Hodně mě to tenkrát vzalo. Byla krásná a byla to první holka, se kterou jsem se v životě líbal. Strašně jsem se do ní zamiloval. Když jsme se za čas viděli na další soutěži, říkala, že na konci ledna jde na přijímačky na DAMU. Jelikož jsem ji chtěl hrozně vidět, řekl jsem: „Jasně, já jdu taky.“ A nakonec jsem se na školu dostal já, a ona ne.

ELLE: Jaká byla studia na DAMU?

M. M.: Byl jsem ucho z malýho města, úplně vykulenej. Paní profesorka Hlaváčová mě tenkrát dvakrát poslala ke školnímu lékaři – byl jsem pořád zelenej, bílej, nekomunikoval a ona nevěděla, co se mnou. Doktor mě pak dvakrát poslal zpátky s papírem, že jsem v pořádku, jen musím ještě dospět. Až ve třeťáku se to zlomilo. Byl jsem mladej borec, kterej to konečně zvládal.

ELLE: V té době také vznikla kapela Chinaski, která se jmenuje po hrdinovi knihy Charlese Bukowského Všechny řitě světa i ta má. Co vás na něm tak bavilo, že se po něm jmenuje kapela?

M. M.: Léta jsme se jmenovali Starý hadry, a když jsme končili vysokou, kapela se rozpadla. S bubeníkem Pavlem jsme pokračovali dál. A řešili jsme, jak se přejmenujeme. Jiří Šlupka Svěrák mi doporučil přečíst si knížku Všechny řitě… a najednou bylo jasný, že kapela se bude jmenovat po jejím hrdinovi Henrym Chinaskim. Tak trochu jsme v té době žili. Byly to bohatýrský léta, ke kterým patřily mejdany, alkohol i ten nevázaný život.

ELLE: V kapele jste nejznámější, jak to jako introvert zvládáte?

M. M.: Jako dítě jsem byl mlčenlivý, dlouho mi trvalo, než jsem se s někým skamarádil, a když mě třeba táta pro něco poslal, byl konec. Měl jsem bloky, zaseknul jsem se a nemluvil. Často se mi to stávalo i na vysoké, když jsem něco neuměl.

ELLE: Jste herec, to jste nemohl zahrát, že to umíte?

M. M.: Bylo mi trapně za to, že to neumím. Už se nedalo nic dělat. A jako jediný z ročníku jsem třeba na tu zkoušku musel jít znova. Líp se mi komunikuje s lidmi přes text písničky nebo role, přes hranu jeviště a pódia to zvládám líp.

ELLE: Kdo tedy kapele šéfuje?

M. M.: Náš kapelník je bubeník a já jsem něco jako umělecký ředitel. On dohaduje smlouvy, já tvořím ducha kapely. Není to nějaká hierarchie, spíš systém, jak spolu můžou chlapi vydržet.

ELLE: Takže znáte i ponorky?

M. M.: Ze srandy občas říkáme, že to není ponorka, ale čirá nenávist. Dokonce máme i písničku, která se jmenuje Nenávist je to, co nás spojuje. Občas to bývá těžké. Známe se dlouho, všechny historky jsme si už řekli. Máme spolu něco jako manželství. Prožili jsme spoustu stupidních hádek, už víme, jak na sebe.

ELLE: Co vás dokáže nejvíc namíchnout?

M. M.: Když řešíme naše zduřelá ega, a ne ty písničky samotný. Běžně se prudíme kvůli tomu, že někdo do písničky napsal tři slova, a já je nezazpíval… Tohle mě ubíjí.

ELLE: Pamatuji se na Chinaski v devadesátých letech. V publiku bylo třeba jen osmdesát lidí. Trochu málo, ne?

M. M.: To bylo ještě dobrý. Když jsme třeba slavili stý koncert, nepřišel vůbec nikdo. Naše holky seděly na baru, tak jsme jim řekli, ať jdou na plac, a hráli jsme jim.

ELLE: Co to udělalo s vaším egem?

M. M.: Cítili jsme se hrozně. Člověk to musí dělat proto, že ho to baví. Jen díky tomu jsme to přežili, spousta kapel to v tomhle bodě vzdá. Naučilo nás to velké pokoře a trpělivosti. Hudba nejsou jen mejdany a legrace, ale také beznaděj.

ELLE: Ta se vás už ale dlouho netýká, ne?

M. M.: Po druhé desce se to zlomilo. Chodí na nás lidi a hudbou se skvěle uživíme. Teď jsme natočili sedmou desku a poprvé to bylo v klidu. Všechno jsme stihli. Ale trvalo to šest desek.

ELLE: Máte hodně posluchačů, tedy i fanynek. Slyšela jsem, že vám dvě stály dva roky před barákem. Docela psycho, ne?

M. M.: Holky to asi bavilo. Chodily za mnou třeba padesát metrů a sledovaly mě. Neměly tendenci mě oslovit, jen sledovaly.

ELLE: Co vy na to?

M. M.: Přestože jsem introvert a logicky by mě takové narušování soukromí mělo znervózňovat, byl jsem v klidu. Spíš mi vadí, když mi domů na ‚stabil‘ volají cizí holky pětkrát za noc. Jednou se mi taky stalo, že mi po koncertě ukradly tričko. To mi hodně zvedlo mandle. Byl to adidas z roku 1975, luxusní kousek. Moje slečna Petra z toho taky není nadšená, ale jelikož jsme spolu deset let, zná mě a ví, co ode mě může čekat.

ELLE: Co Petra dělá?

M. M.: Je výtvarnice, studuje v Plzni grafický design.

ELLE: Mluví vám do toho, jak by třeba měl vypadat obal CD?

M. M.: Až když je hotový, řekne, co by udělala jinak. Oceňuji na ní ale hlavně to, že není ani herečka, ani hudebnice. Hrozně mě baví, že pořád něco maluje, kreslí a do něčeho reje. Začal jsem kvůli ní malovat. Náš obývák je spíš ateliér – jsou v něm tři ponky, jeden stojan a tvoří se tam. Už jsem namaloval pět obrazů. Petra říká, že na to jdu z dobrého konce.

ELLE: Jak se vám spolu koexistuje?

M. M.: Máme skvělý život. Jsem skoro pořád pryč a i Petra je část týdne v Plzni, takže se vidíme málo a vždycky se na sebe strašně těšíme. Je to úžasný, že to takhle trvá už deset let. Kdybychom spolu byli deset let sedm dní v týdnu, asi bychom to takhle nezvládli. Tenhle kočovnej život nás baví.

ELLE: Nějaké hnízdicí tendence nemáte?

M. M.: Petra tvrdí, že napřed musí dodělat školu. Zbývají jí už jen dva roky, tak se těším na malýho zpěváka.