„Dejte holce správné boty a ona dobude svět,“ nechá se jednou slyšet krásná Marylin, jedna z největších ikon americké kultury 20. století. Křehká blondýnka s dokonalými křivkami a okouzlujícím úsměvem přitom nemá od narození jednoduchý úděl. Přichází na svět 1. června 1926 v losangeleské nemocnici pod jménem Norma Jeane Mortenson. Otce nikdy nepozná a jeho identita zůstává dodnes zahalena tajemstvím. Dívčina matka Gladys zase trpí dědičnou duševní poruchou a není schopna se o dceru postarat. Maličká Norma proto vyroste převážně v sirotčincích a pěstounských rodinách.
Aby se mohla postavit na vlastní nohy, provdá se v pouhých šestnácti letech za svého souseda Jamese Doughertyho. Jejich domluvené manželství je však předem odsouzeno k zániku. Za mořem v té době zrovna zuří 2. světová válka a Jim je na jaře 1944 povolán do zbraně. Také Norma by své vlasti ráda něčím přispěla, a tak se nechá zaměstnat v továrně na bezpilotní letadla. Zde ji na sklonku války zcela náhodou objeví armádní fotograf David Conover, který jí začne dělat snímky. Navrhne jí, aby se stala modelkou a smělá dívka pochopitelně souhlasí. Podá výpověď v práci, obarví si své přírodní vlasy na blond, rozvede se s Doughertym a vstoupí do vrtkavého světa showbyznysu.
Přirozená krása a šarm mladé Američanky nenechá fotografy a hledače talentů dlouho chladnými. Od roku 1945 se Norma pravidelně objevuje na titulních stránkách pánských časopisů a vystupuje v reklamách. Zvrat v její kariéře nastane až roku 1947, kdy se sblíží s vlivným filmovým agentem Johnnym Hydem. Ten jí následně zaplatí drahé plastické operace obličeje, které ještě zvýrazní hereččiny fyzické přednosti, a především jí v roce 1950 dohodí roli ve snímku Asfaltová džungle renomovaného amerického režiséra Johna Hustona. Monroe se tak konečně dostává do širšího diváckého povědomí. Na stole jí rázem přistane nový a podstatně lukrativnější kontrakt od 20th Century Fox. Následují role ve filmech jako Vše o Evě nebo Ve spárech noci a Maryliina hvězda pomalu ale jistě stoupá k nebesům. Ačkoli Hyde vytrvale žádá herečku o ruku, jejich románek nemá dlouhého trvání, neboť stárnoucí agent v prosinci 1950 zemře. Monroe se později svěří novinářům, že Johnnyho beztak nikdy nemilovala.
Nastartovat kariéru božské Marilyn pomůže ještě jeden nevídaný skandál. Na počátku 50. let vychází najevo malé hereččino tajemství, a sice že se ve svých dvaadvaceti letech nechala nafotit nahá, což v tehdejší velmi konzervativní společnosti vyvolá obrovský poprask. Marilyn však jen bez ostychu prohlásí, že potřebovala peníze, aby mohla zaplatit nájem. Jedna z novinářek se jí zeptá: „Chcete říct, že jste byla jen tak a nic jste neměla?“ Monroe odpoví téměř bez zaváhání, jak je pro ni typické: „Ale ano, měla jsem puštěné radio.“
Celá kauza paradoxně přispěje k prudkému zvýšení hereččiny popularity. Monroe se stává idolem každého dospělého muže a její filmy kasovními trháky. V následujícím období jde hollywoodská diva doslova z role do role a zařazuje se k nejlépe placeným herečkám ve Spojených státech. Nesmrtelnou slávu jí zajistí především snímek Někdo to rád horké, který bývá pravidelně řazen k nejlepším komediím v dějinách západní kinematografie.
Kolem svůdné krásky se pochopitelně točí spousta nápadníků a nutno podotknout, že Marilyn se jejich zájmu příliš nebrání. Po jejím boku se objevuje celá řada významných osobností té doby, například oscarový režisér Elia Kazan nebo herec Yul Brynner, známý zejména díky hlavní roli ve westernu Sedm statečných. Snubní prstýnek jí ovšem navlékne až v roce 1954 elitní baseballový hráč Joe DiMaggio. Jenže ani on nedokáže zkrotit dívčinu nestálou povahu. Jejich manželství skončí již po roce u rozvodového řízení. Bulvární plátky posléze zlomyslně spekulují, že DiMaggio podal žádost o rozvod bezprostředně po zhlédnutí Marilyniny legendární scény z filmu Slaměný vdovec, kde poryv větru z projíždějícího metra nadzvedne herečce sukni až k ramenům.
Přestože Monroe patří k nejopěvovanějším herečkám Ameriky, dosažené úspěchy ji nijak netěší. Nelíbí se jí, že v ní diváci a producenti vidí spíše estetickou dekoraci než skutečnou umělkyni. „Ráda bych hrála roli, která něco znamená, co by něco lidem dala, ale můj vzhled tomu odporuje,“ postěžuje si v jednom interview. Unavená stereotypními postavami hloupých blondýnek, které ji režiséři neustále nabízejí, přesídlí v roce 1955 do New Yorku a zapracuje na změně své image. Bere lekce psychoanalýzy, okusí vystupování na divadelních jevištích a založí si též vlastní produkční společnost. Pracovní vytížení ji ale velmi zmáhá, bez sklenky šampaňského a prášků na spaní se téměř neobejde. Tablety – tehdy Seconal – má stále při ruce.
Pak se navíc objeví módní droga poválečného období, benzedrin, která má silný povzbuzující účinek, a Marilyn se dostane do začarovaného kruhu. „Benzedrin brala, aby působil proti doznívání účinku alkoholu a uspávacích prostředků a prášky pro spaní a alkohol pak potřebovala, aby potlačila povzbuzující efekt,“ vysvětluje rakouský publicista Hans Bankl. První odkaz na to, že Monroe vyhledá psychiatra, pochází z roku 1954. Jejím problémem je strach z reality. „Vím, že umím hrát. Ale mám strach. Mám strach, a to bych neměla, a to nesmím,“ zapíše si do deníku. Od té doby dochází pravidelně na léčení k doktorce Marianne Krisové, přítelkyni dcery Sigmunda Freuda. Ani odborná lékařská péče však nezabrání, aby se Marilyn opět nestala závislou na medikamentech. Ve tři hodiny ráno si bere prášky na spaní, i když ví, že v šest hodin ráno má vstávat.
Zdá se, že sňatek s respektovaným dramatikem Arthurem Millerem by do jejího života mohl vnést trochu stability. Brzy se však ukáže, že zadumaný, literaturou zaujatý umělec a nejistá, citově závislá herečka netvoří příliš dobrý pár. „Arthur Miller zůstal příliš velkým egoistou ponořeným do sebe a navíc procházel tvůrčí krizí, takže se nijak nesnažil pomoci manželce z duševního chaosu,“ zmiňuje se Bankl. Marilyn si velmi přeje dítě, v červnu 1957 konečně otěhotní. Ale dva měsíce nato se zhroutí a musí být okamžitě operována, protože se zjistí, že těhotenství je mimoděložní.
Od té doby to jde s Marilyn z kopce. Je jí sotva dvaatřicet a pije mnoho alkoholu, už po ránu. Na natáčení chodí o několik hodin později, není schopna si zapamatovat text a se svými nadřízenými se neustále o něčem dohaduje. Prášky na spaní a další léky bere ve velkém. Denně klidně i dvacet prášků na spaní, k tomu vodku a sekt. Často mluví o sebevraždě, několikrát jí musí být vypumpován žaludek, protože to s prášky přežene. Po tabletkách sahá i v přítomnosti přátel, dokonce přitom přijde na určité triky, například kapsle propichuje špendlíkem, aby urychlila účinek.
Přesto všechno je Marilyn stále schopná skrýt svůj psychický konflikt za masku oslnivé krásy. Když na jaře 1962 vystoupí na narozeninové oslavě prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho v šatech za astronomických 12 tisíc dolarů, můžou na ní přítomní hosté oči nechat. Její odzbrojující úsměv nenechá chladným ani samotnou hlavu státu. Prezident USA se totiž po boku slavné herečky začne objevovat až podezřele často.
„Jejich tajné schůzky se odehrávaly v hotelech Beverly Hills a Carlyle v New Yorku. Při jedné příležitosti si prý Marilyn nasadila paruku a v ruce nesla poznámkový blok, aby se maskovala za sekretářku,“ píše spisovatel Matthew Smith v knize Marilynina poslední slova. Ve společnosti Marilyn je prezident spatřen i při víkendovém pobytu v domě Binga Crosbyho v Palm Springs v březnu 1962. „Prezident měl svetr s rolákem a ona župan. Očividně už toho hodně vypila,“ prozradí životopisci Anthonymu Summersovi někdejší soudní přísedící z okresu Los Angeles Philip Watson. Veřejně se však s Marilyn prezident nikdy neobjeví. A po pár měsících prý románek rychle ukončí...
Marilyn se znovu ocitne sama. Od července 1962 téměř denně kontaktuje svého psychiatra dr. Greensonai domácího lékaře dr. Engelberga. Většinu času tráví v luxusním hotelu na jezeře Tahoc. Zůstává většinu dne v pokoji a v noci si dává telefonní sluchátko na polštář vedle hlavy, aby byla stále spojená s ústřednou. „Měla strach a s telefonem už zkrátka nebyla sama. I v posledních dnech před smrtí vyvíjela hektickou aktivitu v telefonování,“ píše Bankl. Volá známým a přátelům po celé Americe, spřádá plány, domlouvá schůzky, stěžuje si na život...
Na telefonu visí Marilyn i v posledních minutách svého života. Její hospodyně, Eugenie Murrayová, později uvede, že osudného večera, tedy v sobotu 4. června 1962, vede herečka četné telefonické hovory zhruba do 22 hodin. Když si všimne, že je v půl třetí ráno v její ložnici ještě rozsvíceno, zavolá doktora Greensona, který okamžitě přijede a vleze dovnitř oknem. „Na vzdálenost několika metrů jsem poznal, že Marilyn už nežije. Ležela tváří dolů, ramena měla obnažená, a když jsem přistoupil blíž, viděl jsem, že v pravé ruce svírá telefon,“ vypoví později. Na podlaze vedle ní je pohozená prázdná lahvička od barbiturátů.
Zatímco policie objasní smrt hollywoodské hvězdy až podezřele rychle, spoustě lidí nedopřeje prapodivný případ klidné spaní. „Téměř ihned se vynořily divoké teorie a klepy: vražda, mafie, CIA, Kennedyové. Tedy všechno, co mohl bulvární tisk poskytnout. Šlo o to, zda měl někdo motiv Marilyn zavraždit,“ shrnuje Bankl. Přesný průběh noci, v níž Marilyn zemře, zůstane objasněn jen částečně.
Pro násilnou vraždu přesto neexistují žádné důkazy. Naproti tomu mnohem více indicií svědčí pro verzi mnohem smutnější: podle ní Marilyn Monroe po rychlém vzestupu ke slávě sice může svou nešťastnou minulost nechat za sebou, ale naděje na osobní životní štěstí se jí přesto nesplní. Několik let stráví v psychoterapeutické péči, je závislá na lécích a alkoholu, všechna její manželství skončí krachem a hned dvakrát potratí. V posledních měsících před smrtí musí snášet poměrně těžké rány osudu, takže je stále více neschopná pracovat. Je osamělejší než kdy dřív a má za sebou už dva pokusy o sebevraždu. Nejpravděpodobnějším vysvětlením smrti hollywoodské legendy tedy zůstává, že třetí pokus se jí podaří.
Zdroje: Hans Bankl: Život a smrt slavných, Matthew Smith: Marilynina poslední slova
