Kde se u vás objevila láska ke sklu?
U mě to byla spíš náhoda. Chtěla jsem studovat klasickou malbu, to ale bohužel nešlo. Školy, kde se malba vyučovala, byly jen v Praze a jiných velkých městech, a to mi rodiče nedovolili. Nejbližší umělecká škola tak pro mě byla ta sklářská v Železném Brodě. Tak jsem šla studovat malbu na sklo. To jsem tehdy brala jako něco podřadného. Ale po chvíli jsem si uvědomila, že to je přesně naopak. Protože malovat na sklo v Česku neumí úplně každý.
Úroveň řemesel jde teď celkově dost nahoru, že?
Určitě. A ovládat sklářské řemeslo je rozhodně skvělá věc.
Jaké to bylo, poprvé malovat na sklo?
Strašně zvláštní. Používáte při tom speciální barvy, se kterými se ale pracuje úplně jinak, než když malujete na papír. Nejprve jsme se učili úplné základy, jak se barva připravuje, jak se nanáší a teprve až po půl roce jsme si mohli namalovat skleničku. Až po dvou letech jsme si navrhli něco vlastního.
Po absolvování sklářské školy jste vystudovala grafickou tvorbu. To je docela rozdíl. Nebo to byl plán?
Nebylo to v plánu. (směje se) Nedostala jsem se na UMPRUM, což byla moje vysněná škola. Asi jsem na to nebyla ještě připravena. Ale ve třeťáku jsem udělala přijímačky a na UMPRUM se dostala. Po státnicích jsem tedy šla studovat dál. Dneska to vidím jako obrovskou výhodu. Umím teď něco navíc oproti ostatním. Na grafické škole jsem vyzrála, získala jsem potřebné zkušenosti, mělo to určitě svůj smysl.
Po druhém bakaláři tedy přišlo ještě magisterské studium…
Ano, teď jsem v prvním ročníku na magistru. I když bych řekla, že to nebyla nutnost, ale já jsem teprve při studiu bakaláře zjistila, jakou cestou se chci vydat. A teď už to jen utvrzuji a snažím se upevnit svůj styl. Náš ateliér vede báječný Rony Plesl a cítím, že pod jeho vedením stále rostu.
Jak se vám s ním pracuje?
Je to skvělý pedagog, vede nás úžasným způsobem. Jeho styl práce mi vyhovuje. I když na nás nemá moc času, jezdí s námi na výlety, s každým práci individuálně probírá.
Máte za sebou už řadu výstav. Na který svůj projekt jste nejvíce pyšná?
Asi není projekt, na který bych byla nejpyšnější. Ale každý z nich mě těší. Ať už to byly školní práce, které jsou většinou hodně prestižní. Dostaneme se díky nim na výstavy do zahraničí, kde naši tvorbu vidí světoví galeristé. Hodně pomáhá, když se dostanete na Designblok nebo design week. V tu chvíli jsem samozřejmě pyšná a mám z toho radost.
Co plánujete po škole?
Jsme velký snílek a občas žiju ve své bublině. Uvědomuju si, že bude náročné se uchytit, snažím se teď víc přemýšlet nad tím, co budu dělat, jestli se nechám zaměstnat nebo půjdu svou cestou. Ráda bych tvořila vázy na zakázku, nebo něco, co se bude dobře prodávat. Ale i něco, co se možná dobře prodávat nebude, ale já se díky tomu realizuju.
Vystavujete si doma svou práci?
Jelikož nemám žádný sklad, tak ano. Spíš rodiče si udělali takovou soukromou galerii plnou mých věcí.
Navrhujete pouze vázy?
Většinou jsou to vázy. Snažím se je posunout někam dál, než aby to byl jen užitý objekt na květinu. Snažím se z toho udělat něco uměleckého, přidávám jí nové funkce.
Vaše tvorba je originální, výrazná. Kde berete inspiraci?
Vycházím ze života, z toho, co mě obklopuje. Může to být jízda autobusem, návštěva baru, rozhovor dvou lidí na nádraží. Jsou to drobnosti, které mě nějak ovlivní nebo zaujmou a já mám pak potřebu se k tomu vyjádřit.
Co byste chtěla jednou navrhnout?
Nevím, jestli se to dá takhle plánovat. U mě to vždycky hodně souvisí s přítomností. Ale určitě by se mi líbilo vytvořit něco propojeného s textilem, s módou. Aby to mělo nějaký přesah.
Kde si můžeme vaše produkty koupit?
Nechci jít cestou concept storů, přijde mi, že jich je teď příliš a všude mají to samé. Takže prodávám, jen když mi někdo napíše. Snažím se být i skrze prezentaci upřímná a svá. Věřím, že si mě zákazníci najdou sami.
Co plánujete teď?
Teď mě čeká klauzurní práce. Možná to bude velký zlom, je to velký objekt a na první pohled není jasné, k čemu slouží.
