Jak se stane, že se vystudovaná fyzioterapeutka v pětadvaceti letech rozhodne přihlásit na DAMU?
Stalo se to úplnou náhodou. Od své kamarádky jsem zjistila, že existuje divadelní spolek pod Právnickou fakultou Univerzity Karlovy, který shodou okolností vedl i režisér Jan Holec, tou dobou také student DAMU. Připravoval zrovna představení a nabídl mi v něm roli, což mě přivedlo k myšlence, že bych si tu přihlášku na DAMU mohla podat. Brala jsem to ale tak, že to zkusím jen jednou, a že pokud to vyjde, tak půjdu dál po téhle nečekané cestě.
Tebe opravdu nikdy předtím nenapadlo, že bys mohla mít herecký talent?
Vážně ne. Byl to pro mě jako pro holku z Třebíče vzdálený svět. Nikdy jsem pro sebe neměla velké vize, nechodila jsem do dramatického kroužku. Vlastně mi to ani nikdy nepřišlo na mysl.
S fyzioterapií jsi se rozhodla skončit i z toho důvodu, že tě vyčerpávala. Herectví na tebe takový účinek nemá? Obzvlášť divadelní představení v Divadle Na zábradlí, kde jsi ve stálém angažmá, mohou být velmi intenzivní…
Je v tom velký rozdíl. Ačkoli fyzioterapii i herectví člověk musí věnovat spoustu času i energie, tak jsem jako fyzioterapeutka neměla pocit, že mi to moje práce vrací. Samozřejmě mě těšilo, když jsem někomu dokázala pomoct od chronické bolesti, ale do divadla lidi chodí za zážitkem, za potěšením. Je to z publika cítit a to mě pak okamžitě dobíjí. Zpětná vazba je u herectví mnohem rychlejší. A velký rozdíl je také v tom, že ve fyzioterapii jsem pomáhala jen ostatním a v rámci herectví pracuji mnohem víc sama se sebou.
Stává se ti někdy v případě ztvárnění nějaké náročné role, že zastíní skutečnou Báru?
Snažím se od toho mít přirozený odstup. Občas se mi stane při čtení scénáře, že cítím vnitřní chvění, protože na sebe přenesu tu emoci, kterou text přináší. Ale postupným zkoušením si člověk od toho zvládne vytvořit odstup, jde o určitý proces. Já jako Bára chci ovládat roli, nechci, aby to bylo naopak. Dávám si na to velký pozor. Ve všem je potřeba najít správnou rovnováhu, to ostatně vnímám jako svůj životní úkol – najít ve všem, co dělám, balanc. Ne jen přinášet oběti, pak ztratím samu sebe.
Dlouho jsi se závodně věnovala sportu, od svých čtyř let jsi chodila na gymnastiku. Těžíš z toho i ve své současné kariéře?
Stoprocentně. Tělová paměť mi na divadle hodně pomáhá. Pohyby se mi spojují s replikami a lépe samu sebe poslouchám jako celek. Pamatuji si, že i Jan Mikulášek (režisér Divadla Na zábradlí a Barbořin vedoucí ročníku na DAMU, pozn. red.) mi vysvětloval, že i v případě, že hrajeme na jevišti únavu, musí být tělo v napětí, protože kdyby bylo takzvaně vypnuté, tak se to okamžitě přenese na diváky, které tím od sebe odpojím. Jen když hraju mrtvou, tak to ano, to jsem povolená! (smích)
Je ti blízká i soutěživost, která je ve sportu všudypřítomná?
Já jsem to tak právě nikdy neměla. Když jsem si výhru přála, tak jsem se vystresovala a pokazila tím svůj výkon. Nejlepší jsem byla na tréninku, protože jsem neuměla pracovat s trémou. Teď se s tím jako herečka taky snažím pracovat, otrkávám se a s přibývajícími zkušenostmi to dostávám do nějaké rozumné roviny. Uvědomuju si konečně, že nejde o život, dříve jsem to všechno vnímala víc dramaticky.
Co dalšího nám Barbora Bočková prozradila se dozvíte v dubnovém vydání ELLE. Svůj výtisk si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.
