Tak podobně vypadá moje snaha o work-life balance, nebo spíš work-life blend.
Protože někde s narozením dětí jsem přestala balancovat mezi dvěma pevně vymezenými světy a začala žonglovat s takovým množstvím ingrediencí, o kterých se mi předtím ani nezdálo.
A tak se v blenderu často mísily přísady jako nevyspání, mateřský plurál, nejistota, samota, špetka práce, špetka čtení, hodně lásky. Společenský život? Kdepak, na ten mám teď intoleranci. Nebo možná spíš on na mě.
Časem se recept upravoval a výsledek byl míň upachtěný, vrátily se ty nejlepší přísady v podobě kamarádů, sportu, cestování, víc čtení a víc práce a celé to bylo mnohem líp stravitelné.
A potom? Nejnovější trend v řešení soukromého a pracovního života – korona!
Dobře, přidáme domácí vzdělávání, spoustu domácího vaření, trochu té izolace, necháme to kvasit pěkně dlouho a uvidíme, jestli to bouchne, nebo přežijeme.
Myslím, že někdy v době pandemie se o konceptu míchání práce a života začalo mluvit jako o ustáleném pojmu, zejména díky technologiím, které ovládly náš život a společně s home office definitivně setřely rozdíl mezi prací a tím ostatním. Ale pro mě vlastně nikdy nic jiného neexistovalo. Svoji práci jsem milovala, byla nedílnou součástí mého života, ne něco, co stojí mimo něj. Že si mezi nimi budu muset možná vybírat, jsem zjistila až s narozením druhého dítěte.
S mateřstvím navíc přišla otázka, jestli by náhodou na některých dózách s nápisem rodina, děti, domácnost nemělo být napsáno spíš práce, dřina, únava. Nebo možná štěstí, vděčnost, privilegium? Stírá se to a míchá možná i několikrát za den.
A rozhodně to není stížnost, protože často musím myslet na to, že existuje ohromné množství lidí, kteří žádné slaďování práce a rodinného života řešit nemohou. Že práce je něco, co dělat musejí, aby vůbec žili. Že tu svoji každodennost vaří z úplně jiných produktů, často z vody.
Před lety jsem četla knihu Zvláštní smutek citronového koláče. Hlavní hrdinka u každého jídla, které vloží do úst, necítí jeho chuť, ale emoce člověka, který ho připravoval. I když často nevím, jestli vařím ze vhodných ingrediencí, a jako každý rodič denně pochybuji o jejich správném poměru, dokonce i o tom, nakolik jsem v něm ještě já, doufám, že konzumenti toho výsledného pokusu, moje děti, z něj budou cítit lásku, bezpečí a chuť poznávat a žasnout. Co jiného by mělo být tím neuchopitelným mixem, kterému říkáme štěstí?
