Tak jsem se vdala. Žít před sto lety, přestěhovala bych se automaticky do domu svého muže, dostala jako věno třeba peřinu pro společné lože a očekávalo by se ode mne, že co nejrychleji otěhotním a status svého partnera budu udržovat počtem potomků. Očekávalo by se také, že se podrobím. Že se nebudu moc ofrňovat a nadřazenost svého manžela respektovat. Že budu doma, když se to po mně chce, a že přijmu roli matky, pečovatelky, uklízečky i kuchařky, i když by se mi nechtělo. Určitě bych nepracovala jako šéfredaktorka prestižního magazínu, neměla bych vlastní účet a cestovat bych mohla, jen když by to manžel dovolil (a zaplatil). Volit bych tedy už mohla, Republika československá přiznala ženám plné volební právo v roce 1920.
Ta představa je v dnešní době zároveň zvrácená i zvráceně lákavá. Ať hodí kamenem ta, která nikdy nezhřešila a nepomyslela si: „Další meeting? Zase nějaký průšvih? Kde se tu vzala tahle faktura? Víte co? Já už nechci být girl boss, já chci být prostě doma a píct bábovku.“ Minimálně já se k tomu bez odmlouvání přiznávám.
I proto mám takovou radost, že se nám podařilo otisknout text americké novinářky Anne Helen Petersen (píše mimo jiné i výborný newsletter Culture Study), která se zamýšlí nad fenoménem takzvaných „trad wives“ neboli tradičních manželek nebo přítelkyň v domácnosti. Tato skupina žen, která je čím dál více slyšet na sociálních sítích, totiž v různých formách utíká zpět do zdánlivě bezpečného světa, kde jsou role jasně rozdělené. Proč je to extrémně problematické, přestože pro některé ženy v lecčems aspirativní, si přečtěte na straně 80.
Tradiční rodina opravdu není tím, co bývala, a vnímají to nejen konzervativci za pultíkem ve sněmovně. Ale špatně je na ní úplně něco jiného než to, jestli ji tvoří muž a žena (my v ELLE stoprocentně stojíme za tím, že manželství je pro všechny). Jako špatný se ukazuje spíš přílišný individualismus. Od odborníků mnohem častěji zaznívá, že nás zasáhla pandemie samoty. „Nukleární rodina byla chyba,“ nebojí se dokonce říct David Brooks v magazínu The Atlantic, kterého cituje Pavlína Louženská v článku o moderních rodinách na straně 76.
Rodina většiny z nás dnes vypadá úplně jinak než po staletí, kdy jsme čerpali pomoc a rady z početné skupiny příbuzných, která s námi obývala domovy. I vesele křičící strýčkové, sestřenice a synovci z blockbusteru Sám doma vypadají spíše jako karikatura. Jak slavíme svátky dnes, když jsme to třeba jenom my dva a patnáct pokojovek?
David Buettner, který zkoumá nejdéle žijící komunity na světě, tvrdí, že život společnosti širší rodiny nebo komunity přátel přispívá k dlouhověkosti. „Centariáni“ (lidé, kterým je nad sto let) dávají rodinu na první místo, do svých dětí investují čas a lásku a ony o ně pak na oplátku pečují do vysokého věku. Domovy důchodců jsou třeba na Sardinii de facto cizí slovo. Na japonském ostrově Okinawa zase funguje koncept nazývaný „moai“, v rámci kterých si skupiny sousedů nebo přátel navzájem neustále pomáhají. A podobně společenští jsou i stařečci v ostatních modrých zónách.
I proto se každoročně těším na Štědrý den s naší jakkoli bláznivou rodinou. Občas se u nás odehrávají téměř identické scény jako v Pelíškách a některé politické konverzace s prarodiči máme zakázány. Vím, mám štěstí, že to není nic závažnějšího. A možná i proto vám pod stromeček přeju hlavně tohle:
Najděte dostatečně velkou skupinu lidí, kterou můžete nazývat rodinou a jejíž podivnosti umíte tolerovat. A nikdy ji neopusťte.
Svůj výtisk čerstvé, prosincové ELLE si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.
