Před pár lety tehdejší americký prezident Barack Obama využil příležitosti a záměrně porušil jedno zásadní společenské tabu. Vypustil z úst slovo, které je pro hyperkorektní politickou scénu v USA nepřijatelné. Jak psala česká média, to ošklivé slovo na N. „Z rasismu ještě stále nejsme vyléčeni,“ řekl Obama. „A není to jen otázka toho, že není slušné říkat na veřejnosti slovo negr,“ prohlásil šéf Bílého domu. O pár let později a tisíce kilometrů jinde prohlásil náš prezident to ošklivé slovo na K. Že by se takhle na veřejnosti mluvit nemělo, ví každé malé dítě. Doba se však mění a možná se i tohle tabu jednou stane běžnou věcí. Zatím je jeho porušení obvykle ve společnosti považováno za nežádoucí a nepřípustné.
„Například v 16. století bylo velice riskantní nepolknout hostii při svatém přijímání, mohli jste skončit na hranici. Jiné tabu, které vymizelo, je onanie. O té Immanuel Kant prohlašoval, že je horší než sebevražda, neboť o ní se lidé alespoň odvažují mluvit. Sebevražda už také není tabu. V předmoderní Evropě sebevrah předpokládal, že půjde rovnou do pekla, a zahrabali ho u zdi hřbitova,” říká sociolog Stanislav Holubec. „Nepochybně dnes prožíváme ostřeji sexuální obtěžování nebo kouření v přítomnosti dětí. Tabu jsou také rasistické výroky nebo dětská nahota ve filmech, která se ještě v 80. letech objevovala celkem často. Dnes je nepřípustné ukazovat v cirkusech tělesně postižené, indiány a černochy, což se běžně dělo ještě před sto lety,” dodává.
Přesto můžeme říct, že dnes žijeme ve velice otevřeném a tolerantním prostředí. Jinými slovy už nás vlastně téměř nic nepřekvapí. Na druhou stranu stále existují témata či problémy, jež nás dokážou rozhodit. Ve škole nás například učili, že ve společnosti bychom neměli mluvit o politice, náboženství a sexu. „Lidé obecně neradi hovoří o tom, jaký mají příjem a koho chtějí volit. Řekl bych, že o otázkách sexu hovoří daleko otevřeněji než před dvaceti lety. Například pro mou generaci, která dospívala v raných 90. letech, bylo třeba tabu, aby dva patnáctiletí strávili noc v dětském pokojíčku, zatímco v ložnici vedle spali rodiče. Už pro generaci o deset let mladší tohle problém nebyl. Nebo si vzpomínám, jak nás šokovalo, když v prváku na střední škole začala jedna spolužačka chodit se čtvrťákem. V těchto věcech jsme byli zakřiknutí,” vzpomíná sociolog Holubec.
Co nám dělá problém?
Témat na veřejnosti „zakázaných“ je ovšem mnohem více. Nevíme, co si o nich máme myslet, nebo si o nich nechceme myslet nic a nechceme o nich ani mluvit. Zkrátka děláme, že se to neděje. Která to jsou?
Za prvé smrt.
O smrti se stále mluví poměrně málo. Je to možná způsobené tím, že je to citlivé téma a každý na smrt máme trochu jiný názor. Víme, že lidé umírají, ale je pro nás těžké to přijmout, a ještě o tom mluvit. Možná se bojíme, abychom něco nepřivolali, abychom se nerouhali. Narození dítěte a smrt starého člověka často necháváme na institucích. Miminka si z porodnice odvážíme navoněné v krásných zavinovačkách a staré rodiče odkládáme do domovů důchodců, kde se o ně postarají. Když pak dojde ke smrti někoho blízkého, neumíme o tom mluvit ani s našimi partnery či dětmi. „V Česku je smrt pořád veliké tabu. Lidé se o ní nechtějí bavit, bojí se umírání a smrti,” říká kněz Jiří Korda. Možná i z toho důvodu je nás na světě prostě moc. Umíme vyléčit téměř všechny nemoci, ale jako bychom si nechtěli připustit, že smrt k životu zkrátka patří.
Za druhé nemoci.
Troufám si říct, že kdyby kolem nás na ulici prošla zcela nahá dívka, nikoho by to příliš nepohoršilo, možná by si jí nikdo ani nevšiml. Nahota je už dnes (u nás) něco tak normálního a obyčejného – vidíme ji v reklamách, ve filmech nebo v časopisech –, že to nikomu nepřijde divné. Když ale vidíme postižené, nemohoucí, lidi bez nohou nebo bez rukou, ženy bez vlasů, odvracíme pohled. Nechceme se na to dívat, je nám to nepříjemné a bylo by přece neslušné na takové lidi zírat. Jenže nemusíme dělat ani jedno. Stačí se chovat, jako by jejich hendikep neexistoval, tím jim pomůžeme nejvíc. Bohužel to mnoho z nás nedokáže.
Právě o tom, jak s nemocí žít a zároveň nespadnout na okraj společnosti, píše Tereza Nagyová blog Nejsem tabu. Vysloužila si za něj i nominaci na cenu Magnesia Litera 2019. Tereza se konkrétně zabývá životem se stomií, kterou sama prodělala před pěti lety. V osmnácti letech jí lékaři diagnostikovali Crohnovu chorobu, o pár let později jí odebrali tlusté střevo a zavedli vývod. Pro lidi, kteří jsou ve stejné situaci, založila nejen webový projekt, ale i vlastní značku speciálního spodního prádla. Podle ní tkví hlavní problém v tom, že se o stomii v Česku málo mluví. Lidé se operace bojí a často raději zemřou, než aby zákrok podstoupili. „Na mě se pak všichni dívali jako na hrdinu, ale spousta z nás to tak nemá. Často se stává, že nemocného člověka opustí partner. A to je ta moje hlavní práce. Zbořit tabu, že pytlík je něco divného a ošklivého,” říká Tereza.
Spousta firem nabízejících módu nebo kosmetiku se již přesvědčila, že dokonalá krása netáhne tolik jako dřív a že právě „tělesné nedostatky” jsou to, co jim může tržby zvednout. Americký gigant Victoria’s Secret zaznamenal pokles zájmu poté, co jeho vedení prohlásilo, že prádlo této značky není určeno plus size ani transgender zákazníkům. Marketing postavený na perfektních proporcích zastaral. Změnili se zákazníci i modelky. Nově řetězec Lindex nebo už dlouhodobě kosmetická značka Dove využívají do svých kampaní ženy různého věku i s rozdílnými typy postav. Prádlo všech velikostí a plus size modelky ve své linii spodního prádla Savage X využívá třeba i Rihanna. Asos zase přestal modelky na fotkách retušovat.
Značka American Eagle šla ještě dál. Pro svou kampaň nafotila modelky se stomií, Downovým syndromem, vitiligem, tlusté, hubené, jedna dokonce nemá nohu. Objevily se názory, že se značka jen svezla na vlně, využila příležitosti a doby, kdy společnost vyžaduje rozmanitost. Neobvyklé a originální modelky v kampaních jsou teď rozhodně populární. Winnie Harlow či Lauren Wasser by mohly vyprávět. Obě se objevily i na titulce české ELLE.
Proč by se v reklamách měli objevovat jen perfektní lidé, když zbytek světa tak vůbec nevypadá? Jsme to přece my všichni, kteří si oblečení nebo kosmetiku kupují. Myslete si, co chcete, kampaň American Eagle měla obrovský úspěch… Karl Lagerfeld sice kdysi prohlásil, že oblečení prodá jen hubená modelka, ale to už dnes rozhodně neplatí.
Za třetí potraty, domácí násilí, zneužívání a znásilnění.
Pro mnoho žen tyto zkušenosti představují doživotní trauma, stydí se za ně a nemluví o nich. Snad bude brzy lépe. V loňském roce ženy v Česku nahlásily nejvíc případů znásilnění za posledních deset let. Odvahu jim dodává i hnutí MeToo. Odborníci se shodují, že ženy se přestávají tolik bát a znásilnění už není takové tabu jako dříve. „Statistiky uvádějí, že v naší společnosti byla každá desátá žena znásilněna. Ale až nyní oběti získávají odvahu promluvit. Když máte lepší představu, co znásilnění znamená, i možnost se bránit, tak pomoc vyhledáte,“ popisuje šéfka České ženské lobby Hana Stelzerová.
Ačkoli lze tvrdit, že se situace zlepšuje, pořád není ani zdaleka vyřešená. „Pro ženy je znásilnění a zneužití osobní hanba a často si ji raději nechají samy pro sebe a celé to v sobě zazdí,” vysvětluje Jana Zbořilová, která založila projekt Stop tabu. Jako malou dívku ji sexuálně zneužil neznámý muž. V pětadvaceti letech o tom veřejně promluvila na svém YouTube kanále a dnes pomáhá ostatním obětem násilí. Cílem jejího projektu je prostřednictvím příběhů sdílet negativní zkušenosti a mluvit o tématech, jež jsou pro naši společnost stále tabu.
Podle Zbořilové je nejdůležitější, aby se ženy o traumatizujícím zážitku nebály promluvit. „Nejlepší je pochopitelně jít na policii bezprostředně po incidentu, ale pro spoustu lidí to může být strašný zážitek, a protože nemají odvahu to nahlásit, neřeknou to nikomu a vnímají to jako vlastní selhání a vlastní chybu,” vysvětluje. V tomto ohledu je pro ni velkou nadějí dnešní mladá generace, protože nemá zábrany hovořit i o takto nepříjemných a choulostivých věcech. „Například právě ke znásilnění přistupují mladí jinak než generace našich babiček a maminek, které se snažily podobná témata udržet co nejvíce v tajnosti a nikde je neventilovat,” míní Jana Zbořilová.
Podle sociologa Stanislava Holubce tabu vytvářejí svět plný tajemna. Při představě, že by žádná neexistovala, není jisté, zda by vůbec existovala morálka. „Nekončící svoboda může přinášet prázdnost životů a deprese. Naopak člověk žijící ve společnosti plné tabu se snadno stával neurotikem, jak dobře odhalil Sigmund Freud. Jak to ale udělat, aby svět nebyl plný prázdnoty a depresí a zároveň se nevracel k potlačování a neurózám, je jedna z velkých otázek 21. století.”
