Sny a realita jedno jsou. Kde jedno končí a druhé začíná? To je otázka, kterou nikdo nezodpoví. Důvod je prostý: odpověď na ni není. „Bylo to jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole,“ napsal surrealistický básník Comte de Lautréamont. A myslel tím, že surrealismus není o tom, co je v reálném životě popsatelné. Když první surrealisté před více než sto lety začali tvořit pod vlivem automatismu, odhalili světu osvobozující říši ležící mimo jakékoli předchozí umělecké zvyklosti, svými avantgardními objevy šokovali a pobuřovali. Dali však vzniknout úplné svobodě umění, která nás dodnes fascinuje a inspiruje. Všem šlo o moment překvapení a nevysvětlitelné náhody. Max Ernst ve svých obrazech vynalezl nereálnou realitu organických světů, René Magritte zas maloval siluety mužů bez tváře padajících z nebe jako kapky deště. It’s raining men, hallelujah! Alberto Giacometti modeloval snové sochy složené z klubka organických tvarů, rumunský malíř Victor Brauner zas ve rvačce se surrealistou Óscarem Domínguezem přišel o oko a tento incident si sám nějaký čas před ním předpověděl. Namaloval totiž svůj autoportrét bez oka. Pierre Molinier pak skládal dohromady hanbaté koláže vyobrazující sado maso praktiky a změť těl. Lidským tělem byl fascinován i fotograf Man Ray, symbolické znaky a sexuální konotace pak barvitě vyobrazoval Clovis Trouille, který na jedné z maleb dal jeptišce do ruky cigaretu a nohy jí oblékl do červených nadkolenek.
Bez žen by nebylo surrealismu
Když si uvědomíme, v jaké době se utvářelo, je až s podivem, jak moc toto hnutí formovaly ženy. Není to tak dávno, co byly osvobozeny z korzetů a konvenčních představ o tom, jaký je úděl být ženou. Frida Kahlo vyobrazovala své utrpení a bolest v barevných snových malbách, zatímco taková Gertrude Abercrombie barvami šetřila a své tajemné noční krajiny halila do temných odstínů, z nichž tu a tam vysvitl měsíc či bledá lidská postava. Dnes bychom o malířce řekli, že byla také minimalistka, což nelze tvrdit o Jacqueline Lamba, manželce Andrého Bretona, která malovala fascinující krajiny se snovými výjevy. Rozervané a plné děsu byly leckdy obrazy Leonory Carrington nebo Dorothy Tanning. Česko pak mělo magickou Toyen, jejíž výstavy dnes trhají rekordy v návštěvnosti nejen v našich krajích.
Mnohé surrealistky měly blízko k módě. Taková Eileen Agar vytvářela živočišné klobouky, textilní masky a objekty, které bychom mohli považovat nejen za umělecká díla, ale i za módní kousky. Méret Oppenheim opatřila kožešinou nejen kávový set, ale i náramky či rukavice a pečené kuře zaměnila za pár bílých bot. Módní autoportréty s kožešinovými škraboškami si pořizovala i Leonor Fini, inspirovaná podvratným markýzem de Sade. Surrealistické hnutí ostatně uchvacuje svět módy již od svého vzniku. Móda zkrátka byla a stále je příznivým prostředím pro velké drama, které surrealistické hnutí s chutí rozehrává. ...
Chcete si přečíst celý článek? V plném znění jej najdete v tištěném vydání květnové ELLE. Svůj výtisk si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.
Zdroj: Autorský článek
