Strach je to, co nechceme, aby ostatní viděli. Děláme kvůli němu věci ne proto, abychom například byli produktivní, ale abychom něco zakrývali. Plýtváme energií. Strachy jsou také ti nejhorší našeptávači, kteří nám brání adekvátně interpretovat situaci,“ vysvětluje Petr Havlíček, partner Radky Dohnalové ve vedení ATAIRU. Jejich leadershipovými programy prošla už více než tisícovka top manažerek, jimž pomáhali naplno rozvinout svůj potenciál a osvojit si dovednosti, které jsou pro lídry moderní doby klíčové.
Jednou z nich je i schopnost se svým strachem – nebo svými strachy, protože jich v drtivé většině míváme více – pracovat. K tomu slouží tzv. pravidlo tří P. Tím prvním je ‚poznat‘ – protože obzvlášť o hlubokém strachu, který škodí nejvíce, někdy ani nevíme, je naší třináctou komnatou, kterou jsme sami zamkli a zahodili od ní klíč. Druhým je ‚přiznat‘, tedy si svůj strach skutečně připustit, vnímat, že existuje, a ukázat to i ostatním. Třetím P je ‚potlačit‘. Strach totiž nezmizí, ale je důležité začít přemýšlet, jakým způsobem dokážeme omezovat jeho vliv.
Neznamená to však, že strach nemá pozitivní aspekt. „Můžeme díky němu dosáhnout skvělých výsledků. Pro mě osobně byl například strach, že nejsem dost dobrá, dost schopná, obrovským hnacím motorem,“ říká Radka, ale připomíná cenu, kterou za to zaplatíme – ohromný vnitřní stres. Při práci se strachy jde tedy o to, jak využít jejich benefitů, zároveň ale proměnit vnitřní zážitek.
Strach má každý, muži i ženy. Díváme se na ně ovšem z jiného pohledu. „Můj manžel má také vrcholový job, máme tři děti. Mě se často lidé ptají, jak zvládám slaďovat osobní a profesní život, zatímco mému manželovi tuto otázku snad nikdy nikdo nepoložil. Totéž vidím i u klientek – ptají se samy sebe: ‚Jsem dost dobrá máma, netrpí mé dítě? ‘ Mému manželovi na rodině velmi záleží, ale tento vnitřní dialog nevede. Podobně jako se reakce našeho těla na nebezpečí v angličtině popisuje třemi F – fight, flight, freeze (útočit, utéci a ustrnout), my ženy častěji jdeme do úniku.
A obdobný přístup vidíme, když učíme klienty vyjednávání – tam muži říkají: ‚Já bych si připadal jako blbec, kdybych si neřekl o vyšší plat,‘“ popisuje Radka. Muži mají tedy také své pochyby, lišíme se ale spíše v reakci na ně. „Tento princip, kdy muži jdou do boje, kdežto ženy se spíše stáhnou, ale neznamená, že jsou muži lepšími vyjednávači. Jsou však lepší v tom, že se rozhodnou vyjednávat. Ve chvíli, kdy už člověk vyjednává, není mezi pohlavími rozdíl, dosahují podobných výsledků. Ale poměr žen, které se pro to rozhodnou, je dramaticky nižší,“ upřesňuje Petr Havlíček. Problém, k němuž to může vést, je, že muž dokáže vyjednat hodně, ale pak přichází strach, jestli dokáže skutečně splnit to, co vyjednal. Muž tedy svojí přirozenou tendencí začíná vyvíjet tlak sám na sebe.
„Je-li u žen nejčastějším strachem, jestli dokážou být stejně úspěšné v kariéře i na domácí frontě, u mužů je to, jestli se dokážou o svoji rodinu dobře postarat. Tak je tomu i u mě – máme autistického syna a moje žena kvůli tomu zůstala na volné noze doma. Finanční zajištění rodiny je tak primárně na mně. A já přirozeně bojuju s každodenním strachem, abych to dokázal,“ říká Petr.
Paradoxně čím je člověk úspěšnější, tím má i větší strach. Důležité je, abychom se jím nenechali vmanipulovat do situace, kdy se budeme podobně jako hlodavci v běhacím kole pohybovat stále v kruhu. Radka to ilustruje na příkladu klientky, šikovné, úspěšné ženy. Jejím strachem bylo: „Nejsem dost dobrá, jsem slabá.“ Nechtěla tuto slabost ukázat. Dosáhla úspěchu, ale pak se s ní rozvedl manžel, protože si nedokázala říci o pomoc, dát najevo zranitelnost. „A v tom je ten křeččí závod – když nejdeme do autenticity, nedokážeme si říci, v čem jsme dobří a v čem ne, jsme v konečném důsledku vnímáni jako méně úspěšní. Podobně ženy, které hodně pracují a nezajímá je balancování pracovního a rodinného života, ostatní nevnímají jako pozitivní vzory. Nejsou v jejich očích tak úspěšné jako ty, které si dokázaly stanovit pevné hranice,“ vysvětluje Radka.
Chceme-li negativní dopady strachu omezit, je dobré všímat si situací, které nás vyvádějí z míry. Strach či pochyby jsou naší Achillovou patou: Jsou věci, které nás nechávají úplně v klidu, a pak zdánlivé maličkosti, které nás rozhodí, emotivně na ně reagujeme. Jde o koncept, který se jmenuje amygdala hijack (tedy únos amygdaly). Jeho autorem je Daniel Goleman, otec emoční inteligence, a popisuje situaci, kdy amygdala, část limbického systému, převezme řízení naší reakce na stresový podnět a spustí fyzické příznaky. I ty je dobré znát. „Já se například začnu potit, někomu naskáčou červené fleky, jinému zase bušit srdce. V tento moment je zásadní nakoupit čas. To je jediné, co se dá dělat – jít se rozdýchat. Neodpovědět na stresový mail hned. Manažerky často říkají, že přeruší meeting a jdou na toaletu, otevřít okno…“ popisuje Radka.
Poté, co tyto typy situací identifikujeme, jim můžeme předcházet. Petr to nazval antiamygdalí plán (amygdala-free plan). Jedním z nejdůležitějších preventivních elementů je totiž právě druhé P, tedy přiznat strach sobě i ostatním. „Pokud to opět vztáhnu na nás, tak já vím, že Radka potřebuje mít věci pod kontrolu, a tak jí v rámci amygdala-free atmosféry posílám podklady s větším předstihem – protože znám její amygdalu. Řekla mi o ní, a tím zabránila, abych ji spouštěl,“ doplňuje.
V kontextu leadershipu, jímž se ATAIRU zabývá, existují proměnná témata a stálá. K těm neměnným patří oblasti související s autentickým leadershipem a spadá k nim právě i práce se strachem – je lhostejné, zda je covid, nebo ne, stále je to téma. Druhá skupina témat směřuje k tzv. novým dovednostem.
„Zajímavé je, že je mezi nimi vidět propojení. V rámci adaptivního leadershipu, jedné z nových dovedností, je totiž klíčové vytvářet psychologicky bezpečné prostředí. Loňský rok byl extrémně náročný a pravděpodobně takové budou i ty další, proto je potřeba, aby každý člen pracovního týmu věděl, že o svém strachu může mluvit. Vychází to z vlastní zranitelnosti, vlastního sdílení. V momentě, kdy vytvoříme otevřené, bezpečné prostředí, i ostatní cítí, že svůj strach mohou sdílet. Téma psychologického bezpečí je onou spodní částí ledovce, kterou často nevidíme, ale díky níž můžeme experimentovat, inovovat, spolupracovat. Není to tedy jen o tom, pojďme si povídat o svém strachu, ale pojďme společně formovat bezpečné prostředí a kulturu. To totiž vytváří adaptivitu, sval, se kterým můžeme pracovat a posouvat se dál,“ uzavírá Radka Dohnalová.
Radka Dohnalová založila a vede ATAIRU, jedničku v leadershipu u nás a jednu z TOP 10 firem na rozvoj leadershipu v Evropě, která spolupracuje s tisíci lídry ve více než 300 společnostech a 30 zemích Evropy, Středního východu a Asie. Pracovala pro OSN a McKinsey, studovala MBA na Harvardu. Je vdaná a má tři děti.
Petr Havlíček je partnerem v ATAIRU. Předtím působil více než deset let jako marketingový ředitel ve firmách, jako je Imperial Tobacco, Heineken nebo Mast Jaegermeister.
