O módě, politice a genderu

Šárko, je móda politická? 

Byla vždycky a je i teď. Samozřejmě záleží, v jakém kontextu se na ni díváš. Nelimitovala bych ji jen na módní značky, brala bych to šířeji, třeba jako oděvnictví. Obecně mi přijde, že móda umí vyprávět a odkazovat na různé politickoekonomické stavy – třeba na hospodářskou situaci. Když studuješ anglické módní styly 40. let, je na nich vidět velká úspora materiálu, který byl vlivem války nedostatkový. V Británii byl zaveden přídělový systém, a královna Alžběta se tak například vdávala v šatech, na které musela svoje přídělové lístky vyčerpat. Později, v roce 1947, zase přichází Dior s New Lookem . Najednou tu máš bohaté sukně, více materiálu, na tom oděvu přímo vidíš, že přichází prosperita. Stejně jako politiku nelze redukovat jen na nějakou stranickou nebo exekutivní, tak ani móda nejsou jen značky a oblečení. Objevují se nám tak otázky spojené s politickou ekonomií, s makroekonomickou stránkou věci nebo s diplomacií a tak podobně… 

A je nějaká forma té političnosti módy problematická? 

Nejsem úplně fanoušek velkého nacionalismu nebo národovectví. Osobně bych byla hrozně opatrná, co kdo produkuje a s jakou zprávou. Pokud to není nějaká výjimečná situace – třeba jako v případě Ukrajiny, která bojuje o vlastní přežití –, tak tato silná národovecká nota státu v oděvu mi přijde – řekněme – palčivá

Ve středověké Evropě existovaly edikty – takzvané „zákony přepychu“ – skrze které mohli panovníci užívat módu jako nástroj útlaku nebo regulace. Typicky se jednalo o označení židů nebo prostitutek specifickými symboly. Jeden středověký španělský edikt například říká: „Král může nosit, co chce.“ To hezky ilustruje mocenskou hierarchii v daném časoprostoru. Zachovává si móda stále takovou moc? 

Když to podáváme v tomto kontextu, můžeme říct, že tu moc má, byť se už dnes nebude jednat o soubory oficiálních pravidel. Móda vždy hrála roli stratifikační, už od středověku, kdy se některým vrstvám lidí – hlavě těm nižším – zakazoval nosit určitý oděv. Naproti tomu dnes toto zcela neplatí. Můžeme se podívat třeba na britskou monarchii, královniny oblíbené značky si můžeš normálně pořídit, pokud na to máš. Princezna z Walesu, Kate Middleton, dokonce nosí běžné věci z řetězců, protože chce, aby se k ní „běžní“ lidé mohli přiblížit úplně. Přesto, jak jsem říkala, stratifikační funkci plní oděv stále, ale není to už otázka oficiálních pravidel, spíš peněz a vkusu. A také určité třídní nebo statusové prezentace. U nás sice není třídní vkus tak silně vyvinutý jako v Americe, kde lidé opravdu jsou to, co nosí, když se ale podíváš na fotky z nějaké velmi komerční události, vidíš tam, že jsou akcentovány hlavně loga a značky. Kabelkou Dior se totiž přimykáš k určité sociální třídě, mimo jiné jí komunikuješ, co si můžeš dovolit a jaký status ve společnosti máš.

Ještě v 70. letech probíhaly v Americe soudní spory se ženami, které nosily kalhoty třeba do zaměstnání nebo na univerzitu. Postihováni byli také muži s dlouhými vlasy. To už se dnes neděje, ale určité normy a dress cody stále platné jsou. Neměly by už být překonané? 

Situace je dnes určitě jiná, posunula se spíš do určité formy společenského sankcionování jinakosti. Například se už tolik neřeší, když ženy překračují genderové normy směrem do těch mužských. Děje se to ale naopak, což je velmi zajímavé, protože u všech ostatních takových norem jsou ženy většinou hodnoceny přísněji než muži. Jeden příklad z reálného života, který jsem nedávno řešila, se týkal právě takové diskriminace. Zaměstnavatel nechtěl přijmout uchazeče o práci na recepci do hotelu, protože nosil výrazné perlové náušnice…

Moje kamarádka chtěla pracovat v luxusním podniku v Pařížské ulici, ale bylo jí řečeno, že se musí výrazněji namalovat. Považuješ takové požadavky za problematické? 

Jedna věc je pracovní oděv – stejnokroj, který ti má zaměstnavatel povinnost přidělit, pokud jej vyžaduje. Zároveň by ti měl přispět na jeho údržbu. Druhý případ, který je už ale mnohem méně jednoznačný, se týká dress codu. Když to vztáhnu na případ práce v Pařížské, tak tam dokážu pochopit, že daná značka cílí na určitou klientelu. Požadavek na make-up je tedy podle mě v pořádku, ale měl by odpovídat mzdám. V některých extrémnějších případech by se mohlo jednat o diskriminaci ze sociálního původu, což by mělo i právní rozměr. Třeba pokud by zaměstnavatel vyžadoval pravidelnou manikúru, kterou by v případě nedodržování sankcionoval, a zároveň by ji adekvátně nekompenzoval. Když se na to dívám z pozice právničky, mohou být všechny tyto požadavky obhajitelné, samozřejmě z feministického úhlu bych se měla ptát, jak moc je ten který požadavek restriktivní a jaký má reálně účel. V souvislosti s tím mě napadají třeba hodně vysoké podpatky u letušek – tedy v prostředí, které není úplně stabilní. Stejné je to u moderátorek v televizi. Ptám se – k čemu je to dobré? Jsou takové jehly opravdu potřeba? V praxi se také můžeme setkat s hodně limitujícími, desexualizačními pravidly, třeba s požadavkem na schovávání ramen nebo na nošení silonek v létě. Na druhou stranu tu máme i opačný extrém, tedy hypersexualizovaný oděv. U servírek v Hooters si opět můžeme ten požadavek odůvodnit, protože nějak souvisí s estetikou podniku. O něco míň pochopitelné to ale je u úřednic v bankách. Myslím, že teď se to v tak velké míře neděje, ale pamatuji si to ještě velmi živě z devadesátek…

Móda má kromě individualizačního významu také ten asimilační – slouží k začleňování do společnosti, a je tedy určitým agentem socializace. Jaký je v tomto smyslu vztah módy a genderu? 

Móda je jednoznačně hodně genderovaná, obzvlášť v Česku. Nedávno proběhla na X, bývalém Twitteru, vzrušená debata o tom, jestli mohou chlapci nosit fialové legíny do školky. Jedna maminka si stěžovala, že je synovi dala, protože je to jeho oblíbená barva, navíc je to extrémně pohodlný kus oděvu. No a děti ve školce se mu smály, tak si veřejně povzdechla. Od diskutujících si ale vyslechla, že je strašná matka, protože ta reakce je přeci jasná a logická… Tohle škatulkování a genderové kódování v Česku máme tendenci hájit zuby nehty. Nemám na to tvrdá data, ale nepochybně je ještě dnes celá řada mužů, kteří opravdu nemají rádi kalhoty na ženách nebo třeba krátké vlasy. A to nemluvím o mužích v sukních! Překvapivě tady ale platí to, co jsem už jednou zmiňovala – tedy že když si vezme žena nějaký pánský prvek oděvu, třeba kravatu, tak za to schytá menší hate, než když si něco femininního oblékne muž. A nemusejí to být nutně šaty, stačí nápadnější šperky. Například novinář Filip Titlbach naschvál nosí perly, je to nějaká vizuální prezentace LGBT komunity, dovedu si ale představit, že se to neobejde bez nepříjemných poznámek…

V minulém století jsme si začali klást otázku, jestli je gender výsledkem přírody, nebo výchovy. Došli jsme k tomu, že dominantní roli v jeho konstrukci hraje právě společnost. Stále se dohadujeme, co je pro které pohlaví „normální“ nebo „přirozené“. Navzdory tomu, že je známo, že chlapci před sto lety nosili růžovou a hráli si s panenkami. Proč tomu tak je a jak se to projevuje v uvažování o našem oděvu? 

Myslím si, že to souvisí s nějakou lidskou potřebou stratifikace, škatulky, které jednoduše usnadňují orientaci ve světě. Je příjemnější, když na první pohled vidíme, kdo je co zač… To se ale netýká jenom určení muž/žena. Není to tak dávno, kdy vdané ženy nosily čepce. Stejně tak bylo možné poznat vdovu, takže ihned bylo zřejmé, zda má, nebo nemá smysl usilovat o nějaké sblížení. Během francouzské revoluce jsme zase mohli rozeznat revolucionáře – nosili určité typy klobouků a kalhot, vymezovali se tak vůči buržoazii, šlechtě. Také víme, že v 17. století nosili šlechtici punčošky, podpatky a tak dále. Takže nemůže být vůbec pochyb, že genderová socializace prostřednictvím oděvu je absolutně kulturní, že na tom není přirozeného vůbec nic. Přirozené je, že velké části žen rostou prsa nebo že ženy a muži mají jiný poměr mezi pasem. Ani tyto fyziologické odlišnosti ale neznamenají, že musíme mít a priori různé oblečení, o účesu ani nemluvě. Alfou a omegou je být čitelný, což v dnešní době vyžaduje komunikovat nějakou sadu znaků, v minulosti to bylo jinak a v budoucnosti bude také.

Myslíš, že móda může pomáhat stereotypy i rozbíjet? 

Minimálně nějaké úsilí tady dnes je. Je zjevné, že se velké oděvní firmy snaží o nějakou inkluzi – alespoň navenek a napovrch. Uvědomují si, že peníze už nemají jen bílí muži, že jejich potenciální klientela je mnohem širší. Je ale namístě se ptát – jde jen o to, že dáš mezi samé bílé modely jednoho etnického, nebo že zapracuješ do jediné kolekce prvky vlastní původním obyvatelům nějakého území? Myslíš to vážně? Řešíš to komplexně? Zároveň si všímám, že je tu hodně silný trend a úsilí o tělesnou rozmanitost. Z mojí zkušenosti je ale realita toho, co společnosti skutečně spotřebitelům nabízejí, úplně jiná. Značky sice dělají kampaně, kde modelky nutně nevypadají jen jako Victoria’s Secret andílci, na e-shopu si ale nic ve velikosti 44/46 nevyberete… V neposlední řadě vnímám, že pro konzumenty může být často složité se v módě a jejích významech orientovat. Když si vezmu kruhové náušnice, které jsou spojené s afroamerickou kulturou – a navíc ještě s hodně silným třídním aspektem této kultury –, je to čistě estetická záležitost, nebo už forma kulturní apropriace? Nebo když si koupím šaty, které budou obsahovat nějaké romské folklorní prvky – je to kulturní apropriace, nebo je to vyjádření podpory lokální značky, případně nějaké etnické menšiny?